|
Post by Scarlett Coulson on Apr 2, 2017 12:23:39 GMT
Vážně bylo celkem zajímavé sledovat, jak se vzájemně oťukávají. Hlavně o tom, co jejich první setkání neproběhlo úplně přátelsky. Jenže Scarlett očekávala poněkud mírnější přístup, už jen proto, že byla zelenáč. Nemohla se do toho vrhnout po hlavě s neskrývaným nadšením, protože z toho nadšená nebyla. Pokoušela se ke všemu přistupovat alespoň neutrálně, jenže první dojem James naprosto pokazil. Štěstí, že si v duchu neustále opakovala, že na první dojem dát nemá. Šlo čistě o psychiku - pokud si člověk dokázal vsugerovat, aby na něco takového nespoléhal, dalo se to ovlivnit. A vida, stačilo jenom pár minut a Scarlett si jenom potvrdila, že to s Jamesem možná tak hrozné nebude. Tedy, zraněnou ruku by určitě oželela, protože kdo by o něco takového stál, ale bohužel se stalo a jen její vlastní vinou, svého… mentora z toho vinit nemohla. Ale vážně… mohla ho tak vůbec nazývat? Buď byl stejně starý jako ona nebo o něco málo starší a to podle Scarlettina názoru rozhodně nestačilo k tomu, aby k němu začala chovat stejný respekt jako k už zkušeným agentům. Jednoduše řečeno, nenechala se komandovat od někoho, kdo sice věděl, jak praštit aniž by se zranil, ale se zkušenostmi na tom byl podobně jako ona. Navíc doufala, že pokud budou mít další tréninky, rozhodně už proběhnou líp, než tento. „Musím přece zapít tu bolest, no ne?“ Pozvedla obvázanou ruku. Žertem mluvila jenom na půl. Ruka jí rozhodně pořád bolela, ale vzhledem k tomu, že jí důkladně potřeli čímsi hojivým a stáhli, už to nebylo tak hrozné. Přesto se Scarlett nemohla zbavit dojmu, že jí co nevidět dlaň upadne. „A na to nemůžu čekat až do večera. Takže pokud máš nějaké jiné plány, můžeme se prostě rozdělit. Můžeme trénink nazvat „Jak nejsnáz si málem zlomit zápěstí“, ty o tom podáš hlášení, já v případě potřeby ukážu končetinu a nikdo nebude moct říct, že jsme to odflákli.“ Pokrčila rameny. Všimla si, že v ruce svírá telefon, ale přímo to nekomentovala. Kdoví, jestli jen nekoukal na čas. Anebo jestli neodpočítával minuty do nějaké své schůzky. Tohle byla Jamesova věc a Scarlett tak nějak vycítila, že by nebylo vhodné, aby se na to ptala. Ačkoliv by jí to Rogers junior určitě moc rád pověděl. Začínala z něj mít dojem, že neví, co je to soukromí. Ať už šlo o to jeho nebo ostatních. „Nebudu tě zbytečně zdržovat od tvých další povinností. Ať už zahrnují cokoliv v posteli nebo mimo ni. Se mnou v tomhle vážně nepočítej. Stačí, abych pomyslela na to, co všechno mě ještě čeká a…“nechala to vyšumět do prázdna. Jestli od ní čekal reakci plnou studu nebo prostého nevinného červenání, nedočkal se. Ne, že by o takových věcech Scarlett mluvila s láskou, ale u Jamese vůči tomu začínala být imunní. Navíc nešlo o ni, utahovala si z něj. Tudíž na něj pohlédla s výrazem plným lehkého nezájmu a čekala, jak se rozhodne. Moc na výběr neměl, buď ji měl v plánu pustit k vodě nebo jí odtáhnout do svého brlohu, jak to navrhnul.
|
|
|
Post by James Rogers on Apr 2, 2017 19:12:02 GMT
Nakonec se dočká i dalších zpráv a tentokrát nejenom od dívčího osazenstva této akademie, institutu nebo co to vlastně je. Otec ho pomocí SMS zpráv kontroluje, jak probíhá trénink se Scarlett a není moc nadšen z toho, že je na ošetřovně. Ještě k tomu si odmítá nechat vysvětlit, že to nebyla Jamesova vina, že ta holka najednou zbytečně silně praštila do pytle, a aby toho nebylo málo, tak dala ruku přesně tak, jak jí ukazoval, že ji mít nemá, pokud si nechce ublížit. Je tak zabraný do hádání se s otcem, že ani nepostřehne, že je Scarlett již ošetřena. Napíše otcovi, že už musí jít a schová mobil zpět do kapsy kalhot. „Tak hrozné to snad není, navíc ti určitě dali něco na bolest, co se nesmí kombinovat s alkoholem,“ ne, tohle rozhodně není zodpovědnost, pouze nechce, aby sebou ta holka v jeho pokoji sekla, nic jiného v tom není. „Ne, nemám žádné plány, udělal jsem si na tebe čas až do zítřejšího rána,“ ušklíbne se na ni. Původní plán byl, že s ní bude většinu odpoledne trénovat, nejdřív základy boje, potom běh, plavání a nakonec ji večer vytáhne do jejich klubu, každý zelenáč by se o tom místě měl dozvědět co nejdřív. Když se to tak vezme, tak se to pro něj vyvinulo mnohem lepším směrem. Díky jejímu zranněí se s ní nemusí celé odpoledne otravovat a nutit ji trénovat, ale místo toho ji opije a když bude opilá, tak bude třeba i trochu povolnější. A pokud ne, tak se podívají na film, to taky není tak hrozné. „Steve už to ví, že ses zranila, takže ví, že pro dnešek je s tréninkem konec,“ ušklíbne se. Hlášení to tak, SMS bohatě stačí. Ještě aby se musel psát s nějakou podrobnou zprávou, to by mu tak scházelo. „Vážně, žádné povinnosti nemám, kromě tebe, takže pojď, ty skleničky jsem ti slíbil,“ ona je právě teď jeho jediná povinnost a ještě teda povinné hodiny, na které musí chodit, aby bylo se Stevem a Nath k vydržení. Ti dva umí být neskutečně otravní a když se k nim přidá ještě Matt, tak by se nejradši nechal praštit od Hulka do hlavy, bylo by to mnohem příjemnější než kázaní od jeho rodičů. „Já se nevzdávám, takže s tebou bduu počítat, každá časem neodolá,“ prohlásí sebevědomě. „Co tě ještě čeká?“ zeptá se jí trošku zmateně a vede ji do svého pokoje. „Počkej prosím tady,“ řekne jí, když stojí přede dveřmi. Sám vejde do svého pokoje, aby mohl v rychlosti uklidit, což znamená naházet vše, co se válí po zemi, včetně dámského prádla, do skříně. Ustlat postel, opět velmi zběžně, spíš se jedná o kontrolu, jestli se v peřinách nenachází nějaký pozůstatek po dámské návštěvě, kterou tu měl. „Tak pojď dál,“ vyzve ji, když se mu zdá, že jeho pokoj je s nejhoršího venku a Scarlett tak nikde nenarazí na žádné spodní prádlo.
|
|
|
Post by Scarlett Coulson on Apr 2, 2017 22:57:10 GMT
Bylo jí krajně podezřelé, že se James tak staral. Vážně, sice už oba přestali hrát na nepřátelství, ale tohle bylo pořád dost… nepřirozené. A zvláštní. Scarlett jenom cítila, jak jí pravé obočí vyletělo snad o tři centimetry výš. Nebyla si tak docela jistá, jestli to James myslí vážně anebo to plácl jen tak, aby to vypadalo, že má zájem. Chvilku na něj jen tak zírala, než lehce potřásla hlavou, aby se zbavila toho překvapení. „Neboj, naštěstí mě nezdrogovali. Jenom mi dost necitlivě namazali ruku a mám takový dojem, že ten chlap, co to dělal, nemá ani ponětí, co to něha je. Jestli má nějakou drahou polovičku, tak jí dost lituju. Dokonce se ani nenamáhal s tím, aby vypadal starostlivě. Akorát se mě nevraživě zeptal, co jsem dělala anebo jestli jsem jen tak neschopná.“ Pohledem střelila k běloskvoucímu obvazu. Na jednom místě až tak bílý nebyl, protože se jím začala prosakovat ta léčivá emulze nebo co to ve skutečnosti bylo. Scarlett celou proceduru proseděla s očima zvednutýma ke stropu a pevně se snažíc nevydat ani hlásku, přestože v jednu chvíli trpěla jako zvíře. Tolik k ochotnému a milému personálu. „Do zítřejšího rána?“ Zeptala se ho poněkud nevěřícně. „Myslela jsem, že se mnou skončíš ještě dneska odpoledne. Nebo nejdéle večer, protože většina tvých plánů se určitě vztahuje na dobu, kdy už je za okny tma.“ Musela do něj rýpnout, alespoň trošičku. Ne, že by si to zasloužil, ale doslova se to nabízelo. Navíc musela přivést jinam svoje neposedné myšlenky. Jinak by se musela pořád zaobírat rukou, která jí dokonce začala zlehka pálit. Očividně se zahájil nějaký zázračný hojivý proces. Anebo si to Scarlett jenom namlouvala. Anebo se jí začal omezovat přívod krve, protože byl obvaz moc utažený. „Výborně, budu očekávat, že se mi ozvou i naši. Nejlépe s tím, že se mě zeptají, jak mi je a nejhůř mi dají co proto, že jsem se nechala zmrzačit. Nehody se dějí každou chvilku, jen se trochu obávám, že tohle budou brát jako plánovanou sabotáž. Moc dobře ví, že jsem se do tréninku s tebou moc nehrnula. A to jsem ani nevěděla, že tam na mě budeš čekat ty. Uznávám, nezačali jsme zrovna nejlépe, ale co za tím vším udělat jednoduše jednu tlustou čáru a začít úplně od začátku? Když už jsme u toho.“ Zadívala se mu do očí. Těžko v nich mohla něco vyčíst, ale on u ní mohl zjistit emocí spoustu. Lehkou roztěkanost, snahu o přátelské gesto. Nic, co by naznačovalo, že na něj chce ušít nějakou boudu. Zkrátka s ním jen chtěla být zadobře, aby si nemuseli jít později po krku. Zatím nevypadalo, že by něco takového vážně hrozilo, jenže se to mohlo kdykoliv zvrtnout. Hlavně pokud by se Scarlett doopravdy podráždila kvůli svému zranění. Ačkoliv by to nepřiznala, práh bolesti měla celkem nízký. Kvůli tomu jí dost často děsilo, co bude dělat, pokud ji vyšlou na misi a tam se zraní. Musela podobné myšlenky zaplašit a tak se radši dál věnovala rozhovoru s Jamesem. „Začínám tě pomalu prokoukávat. Jestli si myslíš, že když mě pozveš na drink, tak tě pustím pod sukni, dost se pleteš. Vlastně jsem ráda, že mám dneska dost praktický oblečení na cvičení a ne na nic jinýho. Nerada bych ti dávala plané naděje.“ Ukázala na něj prstem nepoškozené ruky. Když si svoje gesto uvědomila, zase dlaň spustila dolů, aby to nevypadalo, že ho z něčeho obviňuje. „Musím toho spoustu dohánět. Ty jsi měl posloužit jako trest pro moje tělo a přede mnou je ještě něco pro mozek. Měla bych se naučit pár schémat pro Fitze. Ale to může počkat. Někdy se dá improvizovat a vymyslet si věci při pochodu.“ Mávla nad tím rukou, až to vypadalo jako že o nic nejde. Ve skutečnosti měla trochu hrůzu z toho, jestli by jí taky Fitz nezavařil. Přece jenom Scarlett nebyla průšvihářka. Jenom se občas neřídila tím, čím měla. „Rozkaz, generále.“ Protočila oči. Ani si pořádně neuvědomila, jak rychle jim cesta z ošetřovny k pokojům ubíhá. Stačilo říct pár věcí a najednou stáli přede dveřmi. Nechala Jamese vklouznout dovnitř a poklepávajíc nohou o zem počkala, než bude moct dál. „Už jsem byla málem na odchodu. Nebyla jsem si tak úplně jistá, jestli tu nemáš ještě nějakou prácičku.“Ušklíbla se na něj provokativně a aniž by počkala na vyzvání, posadila se na postel.
|
|
|
Post by James Rogers on Apr 6, 2017 18:23:23 GMT
„Tak to se upřímně vcelku divím, tady se léky řeší spousta věcí,“ ale moc se tomu nediví, když viděl, v jakém množství je sem přiváží a samozřejmě se nějaké vyrábí i přímo tady. Občas se cítí jako laboratorní krysa, i když mu tvrdí, že je ten lék nebo mast nebo cokoliv patřičně otestováno a žádné vedlejší účinky nehrozí. „Nediv se mu, rukama mu projde za den spousta lidí, takže asi už nemá náladu se chovat starostlivě,“ navíc nejsou v dětské nemocnici, ale na akademii pro výcvik agentů. „Už je to lepší?“ ukáže na ruku. Ani ho to vlastně moc nezajímá, ale ona si může myslet, že ano. Třeba teď trochu starostlivosti ocení, když se jí jí nedostalo na ošetřovně. „Ano, je tu jedno místo, které bych ti chtěl ukázat, ale dá se tam jít pouze v noci,“ vysvětlí jí. „Trénink jsem samozřejmě chtěl ukončit tak po dvou hodinách, ale musel jsem se připravit na možnost, že třeba budeš chtít trénovat víc a nebo ještě něco podnikneme,“ trošku doufal, že se mu podaří jí dostat do postele místo tréninku. Byla by to možnost výhodná pro oba, oba by byli mnohem spokojenější. Ona by neměla nic s rukou a on by se s ní nemusel otravovat. „Jo, nejspíš ozvou. Jsem si jistý, že jsou se Stevem v kontaktu,“ vlastně by ho nepřekvapilo, kdyby mu Steve napsal jen na Coulsonův popud, který byl zvědavý, jak se jeho dceři daří. „Snad v tebe mají aspoň nějakou důvěru, aby věděli, že bys to tímto způsobem nesabotovala,“ přijde mu to jako velmi hloupý způsob. Navíc ona nemohla vědět, jak na to zareaguje. Někteří by ji nutili trénovat dál i se zraněním. Což on vlastně bude taky, ale bude soustředit na běh a na posilování břicha a nohou, k tomu ruce nepotřebuje. „Hele, mohla jsi dopadnout mnohem hůř. Taky jsi mohla schytat třeba chlupáče nebo Elektru, ta by tě donutila do toho pytle třískat i s tímhle. I když ona by nejspíš od základů nezačala. Rovnou by začala soubojem, z tebe udělala jeden velký bolavý nerv a donutila tě tak, abys trénovala sama,“ jen jednou měl tu smůlu, že musel trénovat s ní. Bohatě stačilo. Měl pouze pár drzých poznámek, vlastně se držel dost zkrátka na své poměry, ale stejně ho to dostalo na ošetřovnu. „Já myslel, že jsme od začátku už tak nějak začali,“ nikdy nebyl na tyto zdvořilostní fráze. Jsou to jen slova, mnohem důležitější jsou pro něj činy, kterými člověk dává mnohem víc najevo, co si myslí, než slovy. „Zvu tě na drink, protože jsem ti to slíbil. Navíc se ti nechci dostat pod sukni, to by mi bylo docela k ničemu, vzhledem k tomu, že na sobě žádnou nemáš, spíš bych se ti chtěl dostat do kalhotek,“ ušklíbne se na ni. Baví ho, ji takto provokovat. A nejlepší je, že ona s tím nemůže nic dělat. I kdyby odmítla s ním trávit svůj volný čas, tak se stále budou vídat na trénincích, na kterých si z ní bude moct dělat srandu a provokovat ji. Horší by však bylo, kdyby to na něj práskla. S jeho pověstí a jejím vzhledem by tomu všichni věřili a on by měl peklo. „Klidně budu sloužit jako odměna pro tvé tělo, které rozhodně stojí za to,“ usměje se na ni a pokračuje: „Myslím to vážně, místo toho, abychom se otravovali cvičením v posilovně, můžeme ten čas strávit mnohem lépe a příjemněji u mě v pokoji nebo někde jinde, pokud budeš mít zájem. A fyzičku ti to taky zlepší,” skutečně nechápe, jak tak skvělou nabídku může odmítat. To je správný přístup, může to počkat,“ usměje se. Asi na ni začíná mít dobrý vliv. „Neříkej mi ani generále,“ upozorní ji. Nelíbí se mu to, protože je to vojenská hodnost, která až moc evokuje jeho otce. „Zatím tam žádnou nemám,“ ušklíbne se na ni. „Tak co ti můžu nabídnout?“ zeptá se jí zatímco vytahuje z poličky dvě skleničky.
|
|
|
Post by Scarlett Coulson on Apr 8, 2017 16:29:32 GMT
Na tohle mohla jenom pokrčit rameny. Ovšem, s medikamenty se dali dělat různé věci. Od zbavení se bolesti až po naprosté vymytí mozků. Menší problém byl v tom, že Scarlett prášky nesnášela. Vlastně byla celkem spokojená, když jí to jen něčím namazali. Sice to vypadalo vážně divně, ale lepší, než kdyby jí vnutili nějaké tablety. Nejspíš by se zhnuseného výrazu ještě pár minut potom nemohla zbavit. „Neřekla jsem, že se tomu divím. Jenom jsem upozorňovala na to, že když už se rozhodl dělat v medicíně, měl by mít v sobě nějaký cit. Pokud ovšem akademie nezavedla nějakou novou taktiku, jak odrazovat své studenty od zranění.“ Ohradila se. Nechtěla působit jako ufňukánek. Nebylo by jí to příjemné jindy a rozhodně se tak nechtěla prezentovat před Jamesem. Nemínila mu dávat další důvody, aby jí mohl znovu zkoušet dávat nějaké hloupé přezdívky. A kromě toho, ještě by si mohl začít myslet, že bude stačit, když na ni jen zvýší hlas, aby se mu dostalo nějakého respektu z její strany. Bohužel, takhle to vážně nefungovalo. Možná, že Scarlett nepatřila k těm nejstatečnějším, ale jen tak něčím se taky rozhodit nenechala. Proto na Jamesův dotaz jen mávla nezraněnou rukou. Co se mohlo za těch pár minut zlepšit? Od pytle přes doktora… to nebyl moc velký rozdíl. „Já a trénink navíc? Vidím, že dneska jsme si dali minimálně jednu lekci navzájem. Vážně nepotřebuju víc zlomených nebo naražených kostí.“ Jenom ta představa byla dost k uzoufání. A pokud by se proměnila v realitu… „Ale na druhou stranu je pravda, že potom by tě třeba přešla chuť dělat cokoliv, co by nezahrnovalo nic trochu brutálního.“ Na chvilku se zarazila, když si uvědomila, že to vyznělo stejně naprosto jinak, než chtěla. Teď už ale škodu vzít zpátky nemohla. Proto se raději vyjadřovala k dalším věcem. „Pověz mi… Kdyby ti na pár měsíců zmizela dcera, aniž by ti cokoliv řekla a ty bys s ní měl určité plány… hlídal bys jí pak? Protože někdy mi přijde, že mám pořád někoho za zády, kdo se stará, aby mě náhodou nenapadlo přelézt přes plot. Vím, že je to dost hloupá představa, ale nemůžu se toho zbavit. Chápu, že jsem zklamala jejich důvěru, ale oni by zas měli pochopit, že podruhé si na to netroufnu, nemyslíš?“ Podívala se na něj, jako by od něj čekala nějakou útěchu. Vlastně tak trochu doufala, že jí to odkývá, ale nahlas se ho doprošovat nechtěla. Nepotřebovala to od něj slyšet nutně. Jenom pro svůj vlastní pocit chtěla mít někoho na své straně. „Nedělej ze sebe zázrak. Možná ses narodil jako zázračný dítě, ale na mě nic takovýho nefunguje. Chce to čas,a bych začala být ráda, že mě máš na starost zrovna ty.“ Pokusila se ho usadit. Bohužel neměla víc, co by k tomu řekla, i když by chtěla. Jamesovo ego se jí vážně moc nezamlouvalo. „Fajn, jestli mě dokážeš přesvědčit, že nejsi tak hrozný, jak se prezentuješ, možná to někdy v budoucnu risknu a pozvu někam já tebe. I když začínám mít tušení, že si budu muset skočit někam do středověku, abych si kvůli tobě mohla vzít pás cudnosti.“ Měla co dělat, aby se na něj neušklíbla, ačkoliv ji pobavila představa toho, jak by se asi Phil Coulson tvářil, kdyby si někoho takového přivedla domů. Zároveň s tím si uvědomila, že by z toho možná byl i trochu skleslý. Na to, jak byl kdysi s Avengers jako jedna ruka, později se takřka nevídali. Kdyby ano, Scarlett by se s Jamesem moc dobře znala. „Jenže mít s tebou sex mě nenaučí, jak pořádně bouchnout, aby to nedopadlo přesně takhle.“ Pozvedla obvázanou ruku. „Nemyslím si, že by z toho byl někdo nadšený, protože zrovna tohle by ze mě pořádnou agentku neudělalo.“ Odvětila stejným tónem, jako by mluvila o tom, že nepůjde ven v dešti, protože by se vrátila jako utopenec. „Nechceš mi rovnou sepsat seznam, jak tě můžu oslovovat… Jimmy?“ Našpulila na něj rty, aby viděl, že jí na tom nezáleží, jak mu říká. „Nechám se překvapit.“ Zamumlala, zatímco se mu rozhlížela po pokoji. Zajímalo jí, co všechno se o něm dozví jen z toho, jaké měl kolem věci.
|
|
|
Post by James Rogers on Apr 8, 2017 21:26:25 GMT
„Nejspíš by nějaký cit mít mohl, otázka však je, jestli je to pouze doktor a nebo jen nějaký agent se zdravotnickým kurzem,“ takových je tu, co ví, dost. A tam by ho nedostatek citu ani trošku nepřekvapoval, spíš by ho očekával. Většina agentů je tu naprosto znuděná, protože zpravidla mají jen něco hlídat a nebo fungovat právě na ošetřovně. Výjimečně se dostanou někam ven na misi. „Předtím jsem nevěděl, co mám od tebe čekat. Jestli budeš ohledně tréninků brblat a nebo naopak budeš takový ten šílený snaživec, který uvítá každý trénink navíc,“ naštěstí je to první, což je ta lepší možnost. Radši bude poslouchat brblání, než aby s ní musel trénovat půl dne, každý den v týdnu včetně víkendů. Nechápavě zamrká. „Jak peřsně to myslíš?“ nějak mu k ní ta věta nesedí a on neví, jak si ji vyložit. Takže pro jistotu se ptá, aby měl jistotu, že to pochopí správně. „Neměl bych se svými dětmi plány, kdybych nedej bože nějaké měl, jsou to lidské bytosti ne věci, abych s nimi měl plány,“ formulace mít plány se svými dětmi se mu vůbec nelíbí, už kvůli tomu, že to v podstatě zařívá. Nikdo se ho nezeptal na to, co chce, prostě ho vzali sem, na místo, na kterém vůbec nechce být a kde musí dělat věci, které nechce. „Možná tě nehlídají kvůli tomu, že mají strach, že bys utekla, odsud by to stejně nešlo, ale prostě chcou mít jistotu, že jsi v bezpečí. Určitě jim je jasné, že podruhé by ses o nic podobného nepokusila,“ tyto kecy mu nikdy nešly. Ani rozpoznávání toho, kdo co a proč dělá. Lidem prostě nerozumí, ve většině případů není schopen určit, co je motivuje, jakou jsou jejich cíle a proč. A pochopitelně to neví ani tentokrát, takže se snaží vztáhnout daný problém na sebe, zamyslet se nad tím, proč by něco takového dělal on a spojit to s tím, co ví o Coulsonovi. Chce jí na to říct, aspoň něco trošku konstruktivní, aby nevypadal jako svalovec bez mozku. „Já ze sebe nedělám zázrak,“ ohradí se. Tentokrát snad i oprávněně, protože své ego výjimečně držel na uzdě. Kdyby ze sebe chtěl dělat zázrak, tak jí řekne, že nikoho lepšího dostat nemohla. „Pouze jsem řekl, že jsi mohla dostat i někoho horšího,“ dá důraz na slovo horšího, aby jí došlo, že si plně uvědomuje, že není trenér k pohledání. Jak by jím taky mohl být, když ho to vůbec nebaví a dělá to z donucení. „Pás cudnosti by ti nepomohl,“ ušklíbne se na ni. Většinou mají velmi chatrné zámky, které by něj nebyly žádný problém. „Já měl zato, že to umět nechceš, že tě to nebaví, že bys raději dělala někde v laboratoři nebo třeba pomáhala s administrativou, komunikací, plánováním misí nebo něčím podobným, co nezahrnuje boj a co bych ti dokázal zařídit,“ stačilo by říct, že ta holka je prostě ztracený případ a on ji nemůže donutit, aby chtěla trénovat. „Od kdy tě zajímá, co si o tobě ostatní myslí? Byla by to tvoje věc. Navíc bychom mohli trénovat, akorát ne tak tvrdě, místo dvou hodin strávených v posilovně bychom byli dvě hodiny nebo možná i víc v posteli,“ ne, jen tak s tím nepřestane. Baví ho to a je zvědav, za jak dlouho jí dojdou argumenty. „Říkej mi Jamesi, tím nic nepokazíš,“ proč mu musí neustále říkat nějakými přezdívkami? Ona ho opravdu chce naštvat. Vůbec by se nedivil, kdyby ona měla být zprostředkovatalem Stevovy pomsty. „Tak fajn, může být Jack?“ odtáhne jednu ze skříněk a začne rozebírat parkety, pod kterými se skrývají jeho soukromé zásoby. Vytáhne láhev Jacka a čeká, jestli si neřekne o něco jiného, než dá parkety do původního stavu a opět na ně nepostaví skříňku.
|
|
|
Post by Scarlett Coulson on Apr 9, 2017 22:49:00 GMT
Velice nerada to přiznávala, ale musela uznat, že má James nejspíš pravdu. Jednak už nebyli malými dětmi, aby potřebovali zvířátkové náplast a pofoukat bebíčko, ale taky tu bylo až moc různorodého personálu. Jenže i tak by Scarlett ocenila trochu starostlivosti. Stačila by jedna malá nevinná otázka na to, jak se cítí a hned by se měla lépe. Nepotřebovala extra péči, ale i tak by trochu větší zájem neuškodil. I když… tohle vlastně chtěla. Vždycky toužila ztratit se v davu, aby nikdo nevěděl, kdo je. Už jí unavovalo, jak na ni kdokoliv mohl ukázat prstem jen proto, že její rodiče udělali tolik věcí. A vida, tady byla jen jedním z mnoha kadetů, u kterých se nikdo nestaral, co jsou zač. Takže už jen kvůli tomu ztratila právo si stěžovat. „Vypadala jsem snad jako šílený snaživec?“ Povytáhla obočí. Něco takového si neuměla představit, určitě ne u sebe. Samozřejmě, pokud chtěl být někdo na akademii dobrý, musel tomu něco obětovat, ale tohle u Lettie zatím nehrozilo. Dost na tom, že si po několika minutách snahy málem zlomila ruku. Štěstí, že do toho nedala ještě víc síly a skončilo to jen u naraženiny. „Hm…. Neřeš to. Někdy mi jazyk předchází mozek. Podědila jsem spoustu hloupých vlastností, ale u tohohle netuším, kde se to vzalo. Ani jeden z rodičů tím netrpí.“ Mávla nad tím rukou, aby si toho nevšímal. Očividně se neměla tak nadšeně pouštět do analyzování všeho, co s Jamesem stihla udělat. Anebo toho, co by eventuálně udělat mohla. „Jenže tak to přesně je. Možná je to trochu silný výraz, jenže jak jinak bys to nazval? Rozhodli za nás. Nikdo se nás neptal, jak chceme žít. V jejich očích se z nás prostě stali agenti. Už když jsme se narodili, moc dobře věděli, jakým směrem nás mají postrčit, aby to bylo podle jejich představ. Nevím, jak ty, ale rozhodně bych byla raději, kdyby ke mně někdo z nich přišel a ještě přes střední se zeptal: „Už jsi přemýšlela o tom, co bys chtěla být?“ Odpověděla bych, že možná veterinářkou nebo učitelkou. Jenže ani jeden z nás takovou šanci nedostal.“ Zhluboka se nadechla, protože cítila, jak jí v očích zaštípaly nechtěné slzy. Ne, že by se hodlala před Jamesem rozbrečet jako malá holka, i když svým způsobem to smutné bylo. Kdepak, tohle byly otravné slzy vzteku, které se u Scarlett neobjevily už hodně dlouho. Možná na ně došlo proto, že to v sobě dlouho dusila a snažila se to nepřipouštět. Vždyť ještě teď si občas zkoušela chabě namlouvat, že má na výběr a může si vybrat, co vlastně chce. Bohužel, šlo jen o její vlastní milosrdnou lež. „Ví, že jsem v bezpečí. A já…“ včas se zarazila a jen zavrtěla hlavou. Málem jí z úst vyklouzlo, že má na rukách krev. Copak nebyla její vinna, že se Hydra zmocnila několika dalších nevinných životů? Šlo o bludný kruh. Kdyby byla Scarlett šikovnější, nestalo by se to. Ale když už to chtěla změnit, kvůli psychickému bloku nemohla. Pořád dokola. A Jamesovi se svěřit nemohla, takže jí nezbylo nic jiného, než jen zatnout zuby a přenést se přes to. Na výčitky bylo vždycky dost času v noci v pokoji. „To jsi sice řekl, ale zároveň se nad tím tak nějak pozdvihuješ. Věř mi, velké ego poznám už z dálky.“ Kdyby jen přišla na způsob, jak ho pořádně uzemnit… Jenže jí spíš pomalu docházel dech. Co by jen dala za to, aby se spíš potatil, než aby měl tvrdohlavou mysl. Na tenhle způsob myšlení obranu a útok ještě tak docela neznala. „Nejsem z toho nadšená, ale co s tím můžu. Vlastně… Jestli naše přátelství hned nezadupeš do země, později ti vysvětlím, jak to je.“ Nevadilo by jí se s ním kamarádit, jenže pokud by se choval pořád jakkoliv nemožně, klidně by jejich vztah oželela. O jednoho blba víc nebo míń… chtěla se jen soustředit na to, aby se na akademii cítila dobře. „Vzdáš to někdy? Měl by ses naučit a hlavně by sis to měl připustit, že ne všechny holky ti padnou k nohám. Musel by ses pořádně snažit, abych před tebou padla na zadek.“ Věnovala mu pohled, kterým říkala, že na něco takového rozhodně nemá. Víc už ho ale neprovokovala, jenom sledovala jeho zvláštní počínání. Ovšem, mohlo jí dojít, že alkohol nebude mít vystavený na polici s medailemi za přespolní běh. Souhlasně na jeho nabídku zabručela a zvedla se z postele. Došla k Jamesovi, natáhla se pro lahev a začala ji otevírat. Trochu neohrabaně, protože měla jednu ruku použitelnou jen napůl. Nakonec ale svůj boj vyhrála a tak lahev pozvedla. „Tak tedy na Jamese a Scarlett, aby se v budoucnosti nesežrali zaživa nebo na sebe nežalovali jako malé děti.“ Pronesla málem slavností přípitek a zhluboka si přihnula. Jakmile se jí hrdlem rozlilo pálení, vrátila Jamesovi lahev, aby se taky napil.
|
|
|
Post by James Rogers on Apr 10, 2017 13:52:28 GMT
"Naštěstí ne, opravdu se mi ulevilo, když jsem tě viděl," vyjádří svůj postoj vůči snaživcům. Dokud je nemusí trénovat, tak mu nevadí, je to jejich věc, že chcou trénovat, ale ať do toho nezatahují jeho. "Budu to řešit, tak povídej, jak jsi to myslela. Co jsi tím chtěla říct?" ušklíbne se na ni. Pokud chtěla, ať to neřeší, tak mu rozhodně neměla říkat, že to nemá řešit. Je jako malé dítě, pokud mu řeknete, že něco nemá dělat, tak to bude dělat čistě jen kvůli tomu. "Já vím, že rozhodli za nás a taky z toho nemám radost. A věř mi, že rozhodně nejsi jediná, to ani zdaleka. Spousta lidí tady, na to má podobný pohled jako ty. Spousta jich tu nechce být a nemálo jich to dává docela výrazně najevo," chápe, že není jiná možnost, že tam venku pro lidi jako on opravdu není bezpečno. Zažil to na vlastní kůži, ale nelíbí se mu, že je prostě sebrali a začali cvičit. Ano, mají možnost učit se věci jako na normálních školách nebo univerzitách, ale sebeobrana je nedílnou součástí, stejně jako dokonalé ovládání schopností. "Ty bys vážně chtěla být učitelkou?" zeptá se jí překvapeně. Nehádal by ji na učitelku. Těch slz si ani nevšimne a i kdyby, tak by to nechal být. Ještě by se mu tady rozbrečela, kdyby na to upozornil a on by ji pak musel utěšovat. "Co ty?" Vybídne ji, aby pokračovala. Něco jako: "Nechci o tom mluvit," je pro něj naprosto neznámý pojem. Nemá problém říct komukoliv téměř cokoliv o své osobě, ale to je tím, že nemá žádná tajemství, za která by se musel stydět a v neposlední řadě, většinu důležitých informací si přibarvuje a dává si velký pozor, aby nikdo nevěděl, jaký je doopravdy člověk. Aneb takto to dopadá, když jste dítětem Černé Vdovy. "Nepozdvihuju, pouze říkám, že jsi mohla schytat někoho mnohem horšího než jsem já, někoho, kdo už neumí vůbec trénovat. Samozřejmě je tady spousta lepších, ale věř mi, že Elektru bys opravdu nechtěla," Elektra je v podstatě jízdenka na ošetřovnu. "Se vším se dá něco dělat, jen nesmíš sklopit uši a dělat to, co chcou rodiče, ale co sama chceš," on se tím snaží řídit, co nejvíc to jde, zároveň se ale naučil rozpoznat momenty, kdy je lepší je poslechnout, protože dopad by byl mnohem horší než vykonání požadované činnosti. "Ne, nevzdám. Jsi moc hezká na to, abych byl ochoten to vzdát v dohledné době. A věř tomu, že se budu hodně snažit," čím víc ona nechce, o to víc ji on chce dostat. Chtěl nalít do skleniček, které tu má právě kvůli momentům, jako je tento, tudíž když nepije sám, ale s někým. Avšak zřejmě nebudou potřeba. "Žalovat bych na tebe nikdy nežaloval," k něčemu takovému by se skutečně nikdy nesnížil. "A žrát zaživa tě taky neplánuju, mé plány s tebou jsou mnohem příjemnější pro obě strany," on si prostě nedá pokoj.
|
|
|
Post by Scarlett Coulson on Apr 17, 2017 1:00:33 GMT
Na chvíli zalitovala, že se nerozhodla jít vlastní cestou. Kdyby se okamžitě nechala přemluvit a odebrala by se na ošetřovnu sama, nemusela by teď vymýšlet složité odpovědi kvůli jednomu malému uřeknutí. Nebo kdyby šlo o někoho jiného a ne zrovna o Jamese… Proč sakra nemohl pochopit, že nešlo o životně důležitou informaci a tak se nad tím nemusí pozastavovat? Tiše si nad tím odfrkla. „Ne, nebudeš to řešit. A jestli to budeš chtít řešit, mě z toho vynech.“ Dost pravděpodobně vypustila z úst řádný nesmysl, ale momentálně jí nenapadalo nic, čím by mohla Rogerse juniora odradit. Dal se vůbec něčím odradit? Tedy pokud sám neztratil zájem. Scarlett doufala, že už si dovede dát pozor na jazyk. Šlo jenom o maličkost a i tak jí to dost zmáhalo nervy. „Chápu, že nejsem sama. Na rozdíl od tebe mám citu o něco víc, než pařez.“ No, asi to s tímhle výrokem trochu přestřelila, ale zatím Jamese nepřistihla při ničem, co by se dalo považovat za kdovíjakou empatii. Mohl alespoň pořádně vyjádřit lítost nad jejím zraněním. Ne to jen tak odmávnout s tím, že je to jenom její chyba a ať si to tedy vypije. I když to tak bylo. „Nevím. Možná. Zkusila bych to.“ Pokrčila rameny. Oproti myšlenkám, které se jí draly do hlavy bylo přemýšlení nad případnou kariérou celkem příjemné. Ironií však zůstávalo, že nad tím Lettie nikdy nepřemýšlela. Snad jen jako malé dítě, když si ještě na všelicos hrála, si přála v budoucnu dělat snad tucet různých povolání. Ale pak? Ztratila zájem. Měla život daný úplně jinak. A to, že se jí na krátkou chvíli podařilo porušit systém, nedokazovalo, že by se z toho mohla vymanit. „Vím moc dobře, koho bych chtěla a koho ne. Je mi líto, že to musím říct, ale ty se mezi tu hrstku nepočítáš. Jenže s tím tak jako tak nic nenadělám. Stejně tak jako se zbytkem věcí, které se točí kolem mého života. Za dnešek jsem ti to řekla snad pětkrát a pořád si na tom trvám – my dva jsme naprosto rozdílní. A venku bychom se určitě taky zachovali naprosto odlišeně. Víš, Jamesi, možná bys neměl dávat žádné rady do života. Alespoň mě z toho vynech. Nebo ti garantuju, že uběhnou dva tři tréninky a budeš litovat dne, kdy jsi něco takového naposledy vypustil z úst.“ Zarazila ho. Rozhodně po něm nijak nevyjela, aby si myslel, že ho výchovně usměrňuje, to vážně ne, jenom nechtěla, aby se v tom začal podrobněji vrtat. Neměla náladu na to, aby začala zpytovat svědomí kvůli tomu, co udělala a co naopak ne. „Snažit se můžeš, jak chceš, ale na úspěch nečekej. Navíc se obávám toho, že tvoje ego půjde ke dnu stejně tak jako papírová lodička.“ Pevně doufala v to, že nezačne rozebírat i tuhle metaforu, protože kdyby ano, musela by ho nechat o samotě a odejít. Nezachránil by to ani alkohol, který jí nabídl a kterého se pěkně napila. Potřebovala utišit nervy, jinak by se po lahvi tak nesápala. Poslední zbytky uvolněnosti, které v ní ještě přebývaly, byly nenávratně pryč. „Klidně si plánuj, ale ne se mnou.“ Počkala, dokud se nenapije i James a vzala si lahev zpátky. Na okamžik zaváhala, jestli si má dát znovu, ale nakonec se překonala a druhá dávka jí do hrdla vklouzla jako nic. A sotva se jí sklo odlepilo od rtů, napadl jí ten nejbláznivější nápad, který si nemohla nechat pro sebe. „Co zkusit vyklouznout ven? Trochu si tu oživit pobyt. Na zadku můžeme sedět potom.“ Odložila lahev tak, aby byla i z Jamesova dosahu. Ještě nezačala být opilá, na to v sobě měla moc málo alkoholu. Ale i ta troška stačila k tomu, aby z ní postupně začaly padat zábrany. Na začátku se to projevovalo jen něčím malým, bezvýznamným, ale sama si uvědomovala, že pokud takhle bude nasávat dál, kdoví , jak by to mohlo skončit.
|
|
|
Post by James Rogers on Apr 18, 2017 20:12:54 GMT
Povzdechne si. Když mu to nechce říct, tak ho ještě víc zajímá, co to mělo znamenat. Ale usoudí, že další vyptávání by stejně k ničemu nevedlo, kromě toho, že by na něj nejspíš byla naštvaná. Takže se pokusí to vypustit z hlavy. „Fajn, nech si to pro sebe, tajnůstkářko,“ ušklíbne se na ni. Neublížilo by jí, kdyby mu to řekla. Už mu přiznala trable s rodiči, jak to zkusila s holkou, to, co mu odmítá říct, určitě nemůže být horší. „Dneska se nechovám jako pařez,“ zatváří se velmi dotyčně, jelikož dnes se opravdu snaží přijít i s něčím konstruktivním a dokonce se i do ní vcítit. Pokud si o něm teď myslí, že je pařez, tak by ho zajímalo, co by mu říkala, když by se choval, tak jak je pro něj běžné. „Já bych na to neměl trpělivost a nejspíš by mě to ani nebavilo,“ rozhodně by nemohl pracovat s malými dětmi a k těm starším už by bylo třeba větší množství znalostí. Když nad tím teď tak přemýšlí, tak vlastně ani neví, čím by chtěl mít on. Nikdy nedostal šanci nad tím přemýšlet a v podstatě ani nezná běžný svět, zcela bez násilí. Od mala ho trénovali, aby uměl bojovat, postarat se o sebe, o ostatní. Takže kdyby teď dostal možnost dělat cokoliv, co by chtěl, tak by asi zůstal v oboru. Možná by se k tomu věnoval ještě hudbě nebo sportu. Možná by někde trénoval bojová umění, aby měl dost volnosti, ale neodprostil by se úplně od toho, co ho naučili. „Měli jsme pouze jeden trénink, velice krátký, to je ještě docela brzo na to, abys mohla soudit. A když máš teda jaso. Tak koho bys chtěla, aby tě trénoval?“ je zvědavý, koho by zvolila. Ale hádá její rodiče, Steva a nebo možná ještě Matta. „Já nikdy netvrdil opak, vím, že jsme naprosto rozdílní. Ale protiklady se přitahují,“ tu druhou větu prohlásí s úšklebkem. Snad jí dojde, že je to míněno pouze jako žert. Protože ho nepřitahují pouze protiklady. „Dobře, už nebudu, nejsem tvůj psycholog, mám tě pouze naučit, aby jsi při boji více ublížila svému protivníkovi než sobě,“ stejně mu tento typ debaty moc nevyhovuje, Není na tyto řeči, i když se mu zdálo, že jeho rady byly vcelku konstruktivní a použitelné. „Vždycky čekám na úspěch, nemá totiž cenu se o něco snažit a dopředu předpokládat, že to stejně skončí neúspěchem,“ pak je totiž velká pravděpodobnost, že to tím neúspěchem opravdu skončí. „Moje ego toho zvládne hodně, neboj se,“ není sice zvyklý, že by ho nějaká odmítla, ale zároveň by Scarlett nebyla první. To ani zdaleka. „Když mně se líbí plánovat s tebou,“ podá jí láhev, aby se mohla znova napít. „Ven?“ zopakuje po ní trošku nevěřícně. Takové střeštěné nápady mívá spíš on. Nečekal by s něčím takovým mohla přijít ona a to pouze po dvou hltech. „A kam ven? Do kanadské divočiny se mi moc nechce a do města se dostaneš pouze letadlem nebo stíhačkou, ale všechny dopravní prostředky jsou dobře střeženy, tam se nedostanem. Takže se budeš muset smířit s tím, že nějakou dobu budeš v téhle díře,“ v podstatě odtud není úniku. Pouze mise a výjimečně nějaká dovolená, když už někomu tady z toho opravdu dost hrabe a nutně potřebuje změnu prostředí.
|
|
|
Post by Scarlett Coulson on Apr 25, 2017 16:35:51 GMT
Na tohle nemohla zareagovat jinak, než že pokrčila rameny. James do ní dokázal tvrdohlavě hučet, ale Scarlett uměla být naprosto stejně trpělivá a vytrvalá. Pokud ovšem chtěla… a při tréninku se k tomu donutit nemohla. Teď ovšem nastala trochu jiná situace, tak proč by si nezkusila trochu dupnout. James nebyl v postavení, kdy by jí kvůli tomu trhal hlavu. „Taky, že nechám, zvědavče. Neměl by ses tak moc starat o věci ostatních.“ Oplatila mu. Málem dodala, že je zvědavý jako opice, ale včas se zarazila. Kdoví, co by si z toho vzal. S tím vnitřním dítětem, co měl v sobě, by ještě ztropil divadlo. A Lettie ho neznala tak dobře, aby věděla, jakým magickým slůvkem by ho umlčela. Vlastně si ani pořádně nebyla jistá, jestli s ním chce trávit svůj volný čas. Nezdál se být tak špatný, ale nastaly i minuty, kdy měla chuť mu zalepit pusu samolepící páskou. Ať už proto, aby měla klid, nebo jen dosáhla blahého pocitu zadostiučinění. Nicméně mu dala ještě šanci. Třeba to jen chtělo pořádně se mu dostat pod kůži. „Že ne? Nezdá se i, že bys byl nějak moc empatický.“ Namítla. A byla to pravda, pokud by měl alespoň minimální snahu s ní soucítit, jeho chování by vypadalo trochu jinak. Sice záleželo i na tom, jak to vnímá sám James, ale Scarlett v sobě měla jistá měřítka, podle kterých rozhodovala, jestli se člověk nechová spíš jako psychopat. „Co něco jiného? Nikdy tě nenapadlo, že bys mohl být astronaut? Kovboj? Princ na bílém koni?“ Ovšem, že to myslela jenom jako žert. Rogers junior nevypadal na někoho, kdo by se v dětství mohl utlouct po pohádkách. I tak se ale zarazila a opravila se. „Nebo spíš… Drakobijec. Ruský folklor je plný draků. Na druhou stranu nevím, jestli si…. Agentka Romanvová našla čas ti o něm vyprávět.“ Přišla na druhý kámen úrazu. Jak měla mluvit o jeho rodičích před ním? Už se bavili o Stevovi, jenže to bylo předtím, kdy ho ještě neváhala tolik popíchnout, protože si to zasloužil. Teď už se na to dívala trochu jinak. Kdyby se o Avengerech bavila s kýmkoliv jiným, nepřemýšlela by nad tím. Jednoduše by šlo o Capa a Widow. Jenže před Jamesem by jí to znělo trochu divně. I tak od juniora očekávala při nejmenším jeden malý úšklebek. Preventivně se vůči tomu obrnilas tím, že pokud jí na to řekne něco kousavého, bude to ignorovat. „Pro jednou musím uznat, že máš pravdu,“ podotkla neochotně. Hlavou jí přitom proběhly všechny diskuse, které s ní její otec kdy vedl. S tímhle Scarlett souhlasila, ačkoliv někdy bylo opravdu těžké nedělat unáhlené závěry. No, snažila se, jak nejlépe to dokázala. „Koho bys mi doporučil ty?“ odpověděla na jeho otázku otázkou. Jistě, ona v tom měla jasno, ale zajímalo ji, co by í poradil někdo, kdo si málem nezlomí zápěstí při jedné silnější ráně do boxovacího pytle. Při tom ji taky napadlo, kdy jí vnutí další trénink s ním, ale nahlas se nedotázala. James to určitě taky nevěděl. Tiše však doufala alespoň v to, že už to nebude ani pro jednoho taková tragédie. Scarlettiny končetiny nevyjímaje. „Protikladné strany magnetu se přitahují. S lidmi to takhle nefunguje. Po chvíli té hravé vášně přijdou jen hádky a konec. Lidi jsou čistá chemie, ne fyzika.“ Až příliš pozdě si uvědomila, že to nemyslel vážně. Trochu jí kvůli tomu zrudly tváře. Naštěstí nijak moc. Nemohla si zkrátka pomoct, někdy z ní rozumy padaly doslova samy. Další bod pro její poznámku ohledně jejic nerovnosti. Scarlett moc nešlo vidět věci jednoduše. „Nemáš tušení, jak jsem za to ráda. Pod tvým vedením bych se do blázince spíš dostala, než naopak. Takhle jenom skončím na operačním stole. To ještě není tak zlé,“ uchechtla se. Její hlas něl až moc bezstarostně, i když stejně nejspíš nehrozilo, že by v tom James viděl víc než jen tiše sarkastickou poznámku. Ani Scarlett nebyla tak zoufalá, aby se dobrovolně nechala někým nebo něčím zmrzačit. Ale i tak přešla jeho další věty s mlčením. Neměla nic rozumného, co by mu na to řekla. „Vážně? Tím si nejsem tak jistá. Ještě bys mi plakal na rameni.“ Usmála se na něj, jako by ho chlácholila. V očích jí však tančily trochu zlomyslné jiskřičky. „Jen si nech zajít chuť. Nemůžeš mít všechno, na co si ukážeš. Vyrostl by z tebe rozmazlený ufňukánek.“ Pošťouchla ho a bez okolků si od něj alkohol vzala. Bylo dost zvláštní, jak se začala cítit. Na své poměry až příliš uvolněně. Určitě to bylo jejím nezvykem pít. Uměla se bavit i bez alkoholu v krvi. Bohužel se to začalo projevovat. Scalett věděla, co bude následovat. Nejdřív bude čím dál odvážnější a nakonec ztratí všechny zábrany úplně. A co hůř, bylo jí to naprosto jedno. „Dobře, tak za plot nemusíme, když se bojíš, že tě sejme puma. Můžeme se na čerstvý vzduch dostat i tady.“ Rozhlédla se kolem, aby zpozorovala, kam dal James skleničky. Chvilku jí trvalo, než je objevila, ale pak je vzala a naplnila obsahem lahve. Jednu strčila juniorovi do ruky a za druhou ho vytáhla na nohy. „Mám nápad,“ usmála se na něj tajemně a naznačila mu, aby jí následoval.Šla do nebezpečí, protože reálně hrozilo, že oba spadnout do průšvihu, kdyby je někdo potkal a postřehl, co si nesou. Jenže.. i tak jí to bylo jedno. Pořád Jamese držela za ruku, odvedla ho až ven k jezírku. Než promluvila, napila se. „O co, že tam hned teď neskočíš?“ Kývla směrem k hladině, která se ve větru lehce čeřila. „Ulehčím ti to a dovolím ti se svlíct, abys pak mohl do hned do suchýho. A za odměnu si můžeš říct cokoliv.“ Zazubila se na něj. Snažila se ho vyprovokovat, to bylo víc, než jasné. Zjevně měla hlavu popletenou víc, než myslela.
|
|
|
Post by James Rogers on May 20, 2017 22:14:56 GMT
„Nemůžu za to, že jsem zvědavej. Moje máma je špionka, má v popisu práce starat se o věci o ostatních a já to nejspíš podědil,“ vysvětlí jí důvod své zvědavosti. Aspoň si myslí, že je to jeden z důvodů. Přece nemůže být tak příšerně zvědavý sám od sebe, to by nebylo normální, aby chtěl vědět podrobnosti skoro o všem. „To bude tím, že jsi moc náročná, podle mě jsem empatický víc než dost,“ odfrkne si. Co by taky chtěla po synovi ruské agentky. Měla by potkat jeho mámu, to by teprve viděla, co to je empatie. „Nikdy jsem nad tím nepřemýšlel nebo si na to alespoň nevzpomínám. Když jsem byl dítě, tak jsem chtěl být jako máma nebo Matt. Což mě pak akorát přešlo, ale jejich svět je to jediné, co jsem kdy poznal,“ tudíž přirozeně počítal s tím, že bude dělat to samé co oni a nebo bude pracovat pro policii či armádu a nebo třeba jako žoldák. To by ho asi bavilo víc. Žádná pravidla, minimální disciplína, to zní přímo skvěle. „Ano, četla mi, chtěla, abych uměl mluvit rusky, takže na mě tímto jazykem mluvila už když jsem byl dítě a samozřejmě mi v něm i četla,“ a co jiného by mu měla rusky číst než ruské pohádky a pověsti. „A nemluv o ní jako o agentce Romanovové, zní to hrozně. Natasha stačí nebo Widow, je-li ti to milejší,“ ušklíbne se na ni. Ale nevyčítá jí to ani do ní moc nerýpe. Je to problém všech tady, že neví, jak mají mluvit o rodičích druhých, jestli mají použít jejich křestní, příjmení, superhrdinovské jméno, hodnost a příjmení... „Samozřejmě, že mám pravdu, mohla bys to uznávat častěji,“ samolibě se usměje. „Těžko říct. Brácha není špatný, ale pokud by neměl náladu, tak by tě mohl dostat na ošetřovnu, možná i na dost dlouho. Pak je tady můj otec, ale to bys musela snášet ty jeho debilní kecy. Máma by tě určitě dostala na ošetřovnu, ta jinak trénovat neumí. Matt by byl taky fajn. Daisy taky není špatná. Je tu hodně lidí,“ určitě nevyjmenoval všechny, ani zdaleka. „Každopádně my dva budeme muset mít v blízké době zase trénink, jinak bude Steve prudit,“ psychicky ji na to připraví, že tohle nebyl jejich poslední trénink. „Ale ta hravá vášeň je nejlepší, krásko. Užít si tu hravou vášeň a skončit to dřív než přijde na hádky, to je ideální stav,“ seznámí jí se svou filozofií. „Měla bys to někdy zkusit,“ neodpustí si dodatek a ušklíbne se na ni. „Ale no tak, nekřivdi mi, nedostala by ses do blázince a na operační stůl tě taky nedostanu,“ zranit při tréninku tak pěknou holku, to by byl hřích. Kdyby byla kluk a byla takto "otravná" to by byla jiná. „Já a brečet? Nikdy,“ ušklíbne se na ni. „Já vím, že nemůžu mít všechno, ale snažit se o to můžu,“ a ji se rozhodl dostat za každou cenu. Usměje se, když si od něj vezme flašku. Tak se mu to líbí. Pokud bude opilá, tak třeba bude povolnější a nakonec mu na to kývne. „Nebojím se, že mě sejme puma, spíš se bojím, že by nás potom sejmuli mí milovaní rodiče,“ to by zas bylo keců. Úplně je slyší, jak mu promlouvají do duše. Vezme si od ní skleničku a nechá se vytáhnout na nohy. „Sem s ním,“ usměje se. Nechá se odvést k jezeru za ruku, i když ví, jak moc by mu to mohlo pošramotit reputaci. On a držet se s holkou za ruku? To by zas byly drby. Naštěstí moc nikoho nepotkali. „Klidně,“ ušklíbne se. Koupal se v tom jezeře už několikrát, takže to není žádný problém. „Hmm, opravdu úplně cokoliv? Tak co kdyby ses svlékla, šla do vody za mnou a potom se půjdeme usušit a ohřát zase ke mně. Víš, co myslím, tím ohřát,“ ani nečeká na její odpověď a začne se svlékat.
|
|
|
Post by Scarlett Coulson on May 21, 2017 14:27:02 GMT
Nalézání různých výmluv šlo Jamesovi víc než dobře, to musela Scarlett uznat, stejně tak, jako za jeden den tolik věcí, ze kterých jí byly nějaké i proti srsti. Taky se mohla v hodně případech odvolat na to, že za to můžou rodiče, jenže u nich moc chyby nacházet neuměla. V jejích očích byli oba naprosto dokonalí, samozřejmě až na pár drobností související s výhovou. Jenže James… No, očividně měl srdce rebela a s tím povaha jeho matka vůbec nesouvisela. Když už, tak jenom trochu. Vždyť spoustu věcí dělal jenom z recese. Ale to, že by mu prospělo nějaké cvičení ohledně vciťování se do druhých, to popřít nemohl, ať už si říkal, co chtěl. Rozhodně by u to v některých ohledech jenom prospělo a nic by tím nezkazil. „Fajn, takže si to jednoduše shrneme do kostky. Widow učila svého syna rusky, protože mu četla pohádky, které ho ani moc nezajímaly. Někdo by mohl říct, že jsi měl dost krušné dětství, když sis nikdy neudělal názor na to, jakou vlastní cestou se máš vydat. Na druhou stranu… Všichni tady mají něco, co by rádi změnili. Vlastně, ty vypadáš úplně jako ten typ, co radši předstírá, že je velitel těch malých plastových vojáčků, než aby zachraňoval princezny. Což jenom člověka udiví v tom, že nemáš rád svého otce.“ Zavrtěla nad tím hlavou. Už ani nepřemýšlela nad tím, jestli ho tím nějak vytočí. Prostě řekla, co si myslela. Navíc si nemohla neustále dávat pozor na to, aby mluvila oklikou. James nebyl malým dítětem, kterému by nemohla vzít lízátko, jen aby nezačal křičet. Některé jeho pohnutky vypovídaly sice o úplném opaku, ale jinak… Možná, že kdyby byl dítětem, všechno kolem něj by bylo jednodušší. Jen jeho zvědavost by se nejspíš a bohužel nezměnila. „Jestli chceš, můžu říct, že chci na tyhle tréninky někoho jiného. Pak bys mohl celé odpoledne běhat, za kýmkoliv bys chtěl. Je spousta důvodů, proč bych to mohla udělat a které by ti nepošpinily reputaci. Tedy alespoň tu profesní. Co se týče té celkové, nejsem si tak úplně jistá, jestli je ještě v tom stavu, by jí něco uškodit mohlo. Najít, užít si a odkopnout, tohle není zrovna něco, co by všichni… všechny viděly rády.“ Koutky jí cukly, jak se pokusila ovládnout úsměv. James neváhal a rýpnul si do ní kdykoliv to jen bylo možné, protože dostal skvělou příležitost. Fajn, ale Scarlett si taky uměla najít něco, čím se na něm pobavila. To, že se jednalo zrovna o jeho záliby, v tom nehrálo zas takovou roli. Nebo možná trochu větší, ale ani to nebylo všechno. „Bojíš se rodičů nebo toho, že by ses pak nesměl ani na krok hnout z pokoje? Tvoje drahé polovičky by to bez tebe určitě snadno vydržely, ale nevím, jak bys to zvládal sám ty.“ Opravdu by se měla začít mírnit, jenže to nešlo. Bylo pozdě litovat toho, že šla s Jamesem do jeho pokoje. Už to udělala a taky se podle toho zařídila. Vlastně by měla být nejspíš ona, kdo by si měl lámat hlavu s tím, co mu řeknou rodiče. Stačilo, aby jí někdo v podobném stavu slyšel a… Ani se nemohla spoléhat na to, že vypadá střízlivě. Její myšlenky si dělaly, co chtěly a podle toho vypadalo všechno, co vypustila z pusy. Nejlepší by bylo, kdyby jen tak odešla k sobě, jenže udělala pravý opak. Aniž by nad tím pořádně přemýšlela, najednou se ocitla venku s Jamesem po boku a dělala mu návrhy. „Takhle to nefunguje. Nejdřív musíš do vody a až se vrátíš, tak teprve potom můžeš dostat nějakou odměnu.“ Odložila, co držela v ruce a po očku ho přitom sledovala. Napůl ze zvědavosti a napůl… no, nebyl k zahození. Vydržela by se na něj dívat ještě pěknou chvíli, ale to by se jí do hlavy nesměly dostat škodolibé myšlenky. Aniž by to James čekal, jednoduše ho do vody shodila a to zrovna ve chvíli, kdy se soukal z kalhot. Nechtěla riskovat, že jí vezme s sebou a tak zaútočila, když se mohl bránit nejmíň. Sotva se vynořil, z hrdla se jí začal drát smích. Musela chvilku počkat, dokud se nemohla pořádně nadechnout a trochu se tak uklidnit. Když už se jen pochechtávala, setřela z tváří slzy smíchu a promluvila. „No, svoje sis splnil.“ Do vody se jí ani moc nechtělo, ale stejně ze sebe shodila oblečení, aby mohla za ním. Počítala s tím, že jezero bude ledové, ale najednou jí ta myšlenka přišla docela dobrá. Takové menší osvěžení mohlo přijít vhod, no ne? Co na tom, že měla na ruce obvaz. Ze svých šatů udělala ještě neúhlednou hromádku a pomalu se přiblížila k vodě. Zůstala v celkem velké vzdálenosti od hladiny, a s ne moc nadšeným výrazem se podívala na Jamese. Ještě před dvěma vteřinami by skočila za ním, ale najednou se jí zase moc nechtělo. Namísto toho si tedy založila ruce a jen se na něj šklebila.
|
|
|
Post by James Rogers on May 22, 2017 11:16:18 GMT
„Učila mě rusky, protože považovala za nutné, abych uměl jejím rodným jazykem a dělala to prostřednictvím ruských pohádek, o kterých by se nedalo říct, že by mě úplně nezajímaly, obecně jsem nebyl moc na pohádky,“ vysvětlí jí, jak to bylo s těmi pohádkami. „Řekl bych, že jsem měl dětství, jako všechny děti superhrdinů,“ což obvykle dopadá dvěma způsoby, buď je z toho dítěte také superhrdina nebo to dopadá dost špatně, případně obojí zaráz, jako v jeho případě. „Nemám rád svého otce, on ani není můj otec, Natasha měla trojku a spletla se při určování otcovství a nebo vlastně ani žádná trojka a Nath měla nějakého jiného blonďáka, akorát tvrdí, že to byl Steve, aby nezkazila jeho pověst. Pochybuju totiž, že vzhledem ke Stevově věku, době strávené v ledu a době strávené v tom obleku, je Steve schopen mít děti,“ pro své vlastní dobro by neměla říkat, že Steve je jeho otec, protože prostě není. Není to možné z biologického hlediska. „Říct to můžeš, ale na povel to má Steve a ten si usmyslel, že tě budu trénovat já,“ ušklíbne se, bohužel se s tím tudíž nedá nic dělat a on ji bude muset trénovat. „Žádné odkopnutí se nekoná, vždy je to po vzájemné dohodě, ta holka nikdy nepočítá s tím, že by mohlo být něco víc, v tom je to kouzlo,“ kdyby odkopnul každou, se kterou něco měl, tak by tady za chvíli byl rozhněvaný dav a to by nezvládl ani on. „Steve zásadně vyhrožuje tím, že by mě nepustil ven na misi, je fajn z tohoto zapadákova občas vypadnout,“ kdyby mu dal zákaz vycházení z pokoje, tak by se na to vykašlal, ale ven odsud se nedostane. Nevadí mu, že do něj rýpe, vlastně je to docela zábava, dokud nemluví o jeho otci, to mu trošku vadí. „No tak fajn, pak tam za mnou přijď,“ usměje se. Je mu to jedno, jestli s ním půjde rovnou a nebo tam vleze nejdřív on a potom až ona. Avšak doufá, že se smíchem nezdrhne pryč, jakmile vleze do vody. To by od ní byla podpásovka. On by si ji však našel a nějak by jí to oplatil. Zrovna když si sundává kalhoty, tak spadne do vody. „To byl podraz,“ zasměje se, jakmile se vynoří. Sundá si kalhoty a hodí je na břeh. „Tak pojď za mnou,“ vybídne ji. Usměje se, když si sundá šaty, není to špatný pohled. „Ale no tak, pojď, ta voda není tak ledová. Jinak tě do té vody hodím,“ připlave blíž k ní, aby kdykoliv mohl vylézt na břeh za ní a hodit ji do vody. Věří si, že kdyby začala utíkat, tak by ji chytil.
|
|
|
Post by Scarlett Coulson on Jul 16, 2017 2:14:19 GMT
Jistě, bavilo jí do Jamese svým způsobem rýpat, ale jeho přístup už jí začínal trochu unavovat. Na začátku se vyjádřil dost jasně o tom, koho bere nebo nebere jako otce. Zavdal jí tím důvod k tomu, aby mu cuchala nervy, ale vzhledem k tomu, že zpíval pořád tu samou písničku, rozhodla se Scarlett tohle téma už nadobro opustit. O Widow by se zjevně vydržel bavit o dost déle, ale o to Lettie nestála. A přesvědčovat ho, aby se na to podíval i z trochu jiného úhlu pohledu, nemělo cenu. Proto jen neurčitě na všechno pokývala hlavou a víc to neřešila. Někdy by ho mohla donutit, aby se Stevem zakopal válečnou sekeru, ale už teď jí bylo jasné, že pokud se to má povést, bude zapotřebí víc, než půl lahve obyčejného alkoholu. A to hlavně, pokud měl tak dobrý metabolismus, jako jeho otec. Prozatím to totiž vypadalo, že je Scarlett jediná, kdo má najednou lehčí hlavu. „Že by se jednalo o osobní vendetu? Vážně totiž nevím, pro koho je tohle větší trest. Uznej sám, využil bys ten čas vážně úplně jinak, kdybys měl možnost. Profituje z toho každý, kromě nás dvou.“ Úsměv zmizel a na Scarlettině tváři se usídlil zamyšlený výraz. Když si to přebrala, kolem a kolem, doopravdy to vypadalo, že se její rodiče domluvili se Stevem – pro Jamese to bylo jako zkrocení zlého muže a pro Scarlett jenom další upozornění na to, že problémů už si takhle natropila víc, než dost. Pro oba to však mělo mít zjevně stejný účinek. Na konci společných lekcí by se měli oba chovat jako krotcí beránci. „Takže žádné zaláskované kartičky na Valentýna? Pomalu začínám chápat, jaký vkus vlastně máš. Plno věcí se tím vysvětluje,“ konstatovala jen tak mimochodem, jako by o Jamesovi objevila to největší tajemství. Založila si přitom ruce na hrudníku a ukazováčkem pravé ruky si zamyšleně poklepala na spodní ret. Ještě pořád se jí myšlenky toulaly převážně u teorie spiknutí, na kterou před chvílí přišla. Zjevně měla daleko zákeřnější rodiče, než jí kdy mohlo napadnout. Buď to, anebo by měla pro příště vynechat všechno, co jí James ve svém brlohu nabídne. Sice se napila dobrovolně, ale pro dobro všech by měla zapracovat na sebeovládání. Uvědomovala si, že se občas nechá snadno strhnout lákavostí okamžiku, ale to, co následovalo, rozhodně už tak lákavé nebylo, alespoň ne pro ni. „Myslím, že má na práci daleko zajímavější věci, než hlídat tvůj letový plán. Určitě se z něj nestává hlídací buldok, který by na tebe dohlížel důkladněji, než oplzlý kontrolor na letišti. Větší starosti bych si dělala, kdyby po mně šla Widow. Kdybych byla na tvém místě. Se Stevem se dá dohodnout diplomaticky, stačí jen zatnout zuby. Natasha je schopná vynést kohokoliv v zubech a sníst ho zaživa.“ Vlastně byla ráda, že není v Jamesově kůži. Pomalu se jí do hlavy dostávalo, proč má tak ostré lokty. Stačilo se nad tím trochu zamyslet a došla k závěru, že si vlastně nemůže na nic stěžovat. I přes veškerou starost na ni byli rodiče svým způsobem hodní, takže ani neměla důvod dělat jim nějaké naschvály. Kdyby to bylo naopak… Scarlett se musela trochu oklepat, když si to představila. Melinda neměla způsoby a výhody Black Widow, nicméně ani to jí neubíralo na tom, že uměla kousnout. A to snad i doslova. „Jo, podraz je moje druhý jméno. Protože kdybych byla hodná holka, skončila bych úplně někde jinde…“ zabručela a nohou od sebe odhrnula pohozené oblečení. Oddalovala tím nevyhnutelné, pokud myslel James svojí výhružku vážně. A taky nechtěla mít nic mokrého, kdyby došlo na útok z jeho strany. Neochotně strčila do vody nohu a hned ji zase vytáhla. „Myslím, že oba máme poněkud jinou představu o tom, co je ledové, a co ne.“ Cítila, jak jí přitom na pažích naběhla husí kůže. Ostražitě ale sledovala Jamese, aby ho náhodou neopustila trpělivost. „Jestli kvůli tomu dostanu šok.. nebo dokonce infarkt, spoléhám na to, že zvládáš první pomoc. Za úmrtí jiného studenta se ven nepodíváš určitě.“ Zhluboka se nadechla a bez dalšího většího přemýšlení skočila do vody. Možná nebyla fyzicky tolik zdatná jako Rogers junior, ale šipku zvládla. James měl pravdu v tom, že voda nakonec nebyla tak studená, ačkoliv Scarlett musela zalapat po dechu, když se vynořila. „Dobře, teď jsme tu oba. Co teď?“ zeptala se s už čistější hlavou. Předtím ani netušila, že by jí mohlo tohle menší osvěžení přinést i jiné benefity. Připlavala k Jamesovi o něco blíž, ale zároveň si dávala pozor, aby ho nenapadlo něco zákeřného. Už se ukázalo, že v nejméně vhodných chvílích se dokáže zachovat pěkně dětinsky a ona rozhodně nestála o to, aby se nalokala vody z jezera, do kterého spadlo kdeco. Vlastně byla napůl připravená na zběsilý úprk, kdyby Rogers junior ukázal sebemenší náznak zlotřilých jiskřiček v očích.
|
|