|
Post by Admin on Feb 28, 2017 19:06:26 GMT
|
|
|
Post by James Rogers on Mar 18, 2017 21:34:38 GMT
Od otce dostal za úkol, aby té holce od Coulsona a té agentky, jejíž jméno už stihl zapomenout, trochu pomohl s tréninky. A tak na ni čeká v tělocvičně, oblečený do funkčního černého trika a černých kalhot, které jsou velmi podobné těm, které je možno vidět na vojácích, akorát jsou teda jednobarevné. Nemá moc radost z toho, že dostal někoho na tréninky. Není na tuto činnost vůbec stavěný. Něco jako trpělivost moc nezná a vůbec neví, od čeho by s ní měl začít nebo jaké by na ni měl mít nároky. A jeho milovaný, který mu sliboval, jak mu alespoň ze začátku pomůže, protože už v tom má praxi, se na něj vykašlal a nechal ho v tom úplně samotného. Nervózně přešlapuje z místa na místo a rozhlíží se, jestli tu už ta holka náhodou někde nečeká, protože už má pár minut zpoždění. Ale on taky naptří mezi dochvilné lidi, takže těch pár minut jí vážně vyčítat nebude. Ale možná by jí mohl dát za trest pár kliků nebo shybů nebo něčeho, aby ji trošku podusil. Třeba se jí brzo zbaví, když na ni bude moc přísný.
|
|
|
Post by Scarlett Coulson on Mar 18, 2017 22:05:49 GMT
Chtělo se jí? Ne. Měla na výběr? Ne. Raději by strávila další hodinu děláním si starostí, jestli když smíchá tuhle a tuhle esenci, zda má čekat výbuch nebo ne. Kupodivu našla v chemii celkem zalíbení, ačkoliv její znalosti nebyly zrovna dechberoucí. Rozhodně to ale vypadalo líp, než představa, že se bude muset opět trápit na tréninku. V duchu sebe samu proklela, že se nenarodila s vyšším IQ. Potom by měla alespoň nějaký respekt, ale takhle? Mohla být ráda, že vůbec dýchala. Kadeti byli očividně všude stejní, nezáleželo na věku a původu, jen když mohli těm slabším a novějším ukázat, kdo je tady vlastně pánem. Rozhodně to nebyla kdovíjak povzbuzující myšlenka, jenže tak to chodilo. S povzdechem zavřela oči a čelem se opřela o skříň. Povzdechla si a naokamžik zauvažovala, jestli by neměla zkusit simulovat. Třeba náhlou migrénu. Vypadalo to lákavě, ale doktoři by jí nejspíš dali nějaký superlék a ještě by po něm byla hyperaktivní nebo tak něco. Musela zatnout zuby a vydržet to. Chvilku se ještě zdržela, než se donutila odlepit od skříně a popadnout tašku s pitím. Ani nezkontrolovala, kolik je vlastně hodin, jen se pokoušela myslet na něco pěkného. Třeba na Golden Bridge a uvolňující nekonečnou modř. Bohužel, moc dlouho jí ta svobodomyslná představa nevydržela, protože dorazil na místo, daleko dřív, než předpokládala. Otevřela dveře a vklouzla dovnitř. Nečekala vřelé přivítání a tak se lehce přikrčila v podvědomném gestu obrany. Napůl očekávala přítomnost nějakého bouchače s přísným výrazem, ale z toho očividně sešlo. Naproti ní stál jen kluk tvářící se otráveně. Trochu se uvolnila a hodila tašku na zem. Prozatím nepromluvila, ale cítila, jak jí cukly koutky, když si uvědomila, jak vypadá. Úplně stejně, jako by se chystal vykrást banku.
|
|
|
Post by James Rogers on Mar 18, 2017 22:27:19 GMT
„Nazdar,“ pozdraví jí s otráveným úšklebkem, aby jí dal jasně najevo, že se mu tady s ní rozhodně tvrdnout nechce. „Jdeš pozdě,“ pokárá jí a podívá se na digitální hodinky na jeho pravé ruce. „Máš zpoždění pět minut, příště si dáš za každou minutu zpoždění deset kliků, jasný?“ plánoval, že jí dá trest už teď, ale když vidí, jak se tváří a krčí, tak na ni nemůže být zas až tak zlý. „Něco k smíchu?“ zeptá se jí s nadzvednutým obočím. Postřehl to cuknutí koutků, byť bylo nepatrné, ale zrovna si ji důkladně prohlížel. Jako každou holku tady, která už není pod zákonem nebo na to alespoň vypadá. A tato vypadá, že jí už bude kolem dvaceti, takže dokonce jeho věková kategorie. Navíc není vůbec k zahození. Takže možná to přece jenom nebude až taková otrava a on by mohl přehodnotit svůj plán ohledně nepříjemného chování. „Já jsem James Rogers a ty jsi?“ dokonce se jí představí i příjmením svého otce. To moc často nedělá. Většinou používá spíš matčino nebo Mattovo, ale slyšel, že Coulson má Kena v pyžamu v barvách americké vlajky rád, třeba tuto oblibu sdílí i jeho dcera, jejíž jméno mu otec říkal, ale on ho vypustil, jako všechny informace, které se mu zdají nepodstatné. Myslel si totiž, že bude mladší. Ani ve snu by ho nenapadlo, že dcera dvou agentů, z nichž jeden spolupracoval s Avengers a tomu druhému se přezdívá Kavalérie, nebude umět v tomto věku bojovat.
|
|
|
Post by Scarlett Coulson on Mar 19, 2017 2:44:08 GMT
Ještě na poslední chvilku zadoufala, že se to jenom jeví zle a ve skutečnosti z toho vyvázne živá, zdravá a hlavně bez zbytečné psychické újmy. Bohužel, stal se přesný opak. Stačilo k tomu jen pár vteřin a Scarlett měla jasno. Dá mu ještě několik minut a pokud bude pokračovat ve stejné vlně, rozhodně s ním zadobře nebude. Nemusela si ho nijak důkladně prohlížet, aby si vydedukovala, že jsou zhruba stejně staří. A i kdyby byl o něco málo starší, neviděla jediný důvod, proč by se od něj měla nechat komandovat. Copak byla neukázněné dítě, které potřebovalo srovnat do latě? Ani omylem. Právo na kritiku ohledně její snahy a nedokonalosti měli kromě rodičů jen profesoři a podobně. Tím seznam končil. „Jasně. Zapomněla jsem na to, že by tu mohlo něco vybuchnout. Jenom je škoda, že jsem si nepřinesla nic na přestřižení drátů.“ Odvětila na jeho pozdrav trochu podrážděně. Jako vtípek to nebylo zrovna nejlepší, ale svojí formu začala ztrácet už ve chvíli, kdy se rozhodla, že půjde dobrovolně na akademii. Cítila se úplně stejně jako beránek, který šel na porážku. Smutné. „Neřekla bych, že je tu něco k smíchu. Možná tak k pláči, ale ještě si nejsem úplně jistá tím, kdo a proč bude plakat.“ V duchu si tím ale jistá byla. Nepotřebovala na to dlouhou chvíli, aby se připravila na to, že zřejmě ona bude ta, která uroní nějakou tu slzu. A pokud dojde na opravdový cvičný souboj, tak pravděpodobně slzu bolesti. Vůbec se jí nelíbilo, jak se ten kluk tváří. Možná, že kdyby tu na ní čekal stodvacetikilový namakaný chlap, byla by to lepší varianta. Potom by prohra tolik nebolela, alespoň co se pochroumaného ega týkalo. Pomalu se vůči němu začala psychicky obrňovat, když najednou otočil. Jako mávnutí kouzelného proutku přestal s vyhrožováním přebytečných kliků a začala se chovat jako normální kluk. „Scarlett. Myslím, že příjmení nebude nutné říkat, protože není zas tak zajímavé jako to tvoje.“ Hluboko uvnitř zanaříkala jako raněná laň. Proč ji to nenapadlo hned? Akademie si vedla údaje o všech studentech a Lettie si je prošla. Tedy ty, kteří ji zajímali, ale o to nešlo. Spíš bylo překvapující, že nikde nenarazila na něj. Nebo možná ano, ale jen tak ho přešla. Captaina vždycky obdivovala, jako malá k němu vzhlížela, rozhodně víc než například k Tonymu Starkovi, ale co se jeho syna týkalo… Tolik na ní nezapůsobil. Pomalu začínala chápat proč. Jestli se takhle choval pořád, rozhodně neměl šanci stát se nynějším miláčkem Ameriky. „Nevěděla jsem, že tu na mě bude čekat… student. Tedy ne, že by se někdo obtěžoval a řekl mi, s kým budu trénovat, ale rozhodně jsem nepředpokládala, že to bude nějaký laik.“ Dívala se na něj jen s polovičním zájmem. Jindy by to pravděpodobně neudělala, jenže teď se k tomu situace přímo nabízela. A šlo přece jen o nevinné podotknutí faktu. Neprovokovala ho. A pokud by si to sám tak přebral… musela si to užít dřív, než by získal navrch on. Pohledem letmo přelétla svoje nejbližší okolí, aby se ujistila, že pokud začnou bojovat, bude padat převážně tak, že si neudělá nic horšího, než jen pár modřin. Jestli to teď vypadalo, že jí nebude mít James rád, tak ať z toho vyvázne alespoň její tělo.
|
|
|
Post by James Rogers on Mar 19, 2017 10:54:22 GMT
Vztekle zatne čelisti. Tak on se s ní tady musí otravovat, musí na ni čekat a ona je ještě drzá a má blbé kecy. „Pouze vyžaduju dochvilnost,“ od něj to musí znít obzvlášť vtipně, teda pro člověka, který ho zná by to tak určitě vyznělo. Pro ni asi ne. Pro ni asi zní jako nějaký prudič. „Pokud někdo bude plakat, tak rozhodně ty. Dostal jsem tě na starost, i když se to nejspíš nelíbí ani jednomu z nás.“ Třeba teď už konečně pochopí, proč je na ni tak protivný. Zkrátka tu nechce tu být. Trénovat ho baví, to ano, ale se sobě rovným nebo někým, kdo je lepší než on a může ho něco naučit. Ale učit bojovat holku? To ne, to by se vážně mělo přenechat jiným. „Příjmení mi ani říkat nemusíš, vím, že jsi Coulsonova dcera, což není vůbec nikdo bezvýznamný. Bez něj by Avengers nebyli to, co jsou, a tady toto by bez něj také nefungovalo.“ K jejímu otci má docela respekt, i když teda nikdy nepochopil, proč vzhlíží zrovna ke Stevovi, nikdy mu nepřišlo, že by na jeho otci bylo něco obdivuhodného. Ostatní museli dřít, aby se dostali tam, kam se dostali. Ale Steve? Ten měl štěstí, že ho vybrali a zbytek je sérum. „Laik?“ zopakuje po ní nevěřícně. Neví, jestli se má začít smát nebo se urazit. Ale ta holka ho nazvala laikem. Jeho. „Možná jsem student, ale narozdíl od někoho tréninky boje už vážně nepotřebuju,“ odsekne jí celkem naštvaně. Druhá možnost - urazil se. „Nevím, co jsi ty dělala jako děcko, ale mě trénovala Black Widow a Daredevil,“ čímž jí říká, že má v tomto už celkem praxi. „Jak je vlastně možné, že dcera dvou agentů neumí ve tvém věku ještě bojovat?“ toto mu už značnou chvíli vrtá hlavou. Je zvyklý, že každý, kdo se narodil někomu z agentů nebo někomu z Avengers nebo ve zkratce někomu, kdo bojuje rukama, se učil bojovat už od docela útlého věku.
|
|
|
Post by Scarlett Coulson on Mar 19, 2017 13:11:57 GMT
Pozorně sledovala jeho reakce. Možná by nebylo špatné, kdyby trochu ubrala, protože jí to mohl dvojnásobně vrátit. Jenže sám nezačal nejlépe. Rozhodně po něm nechtěla, aby zářil jako sluníčko, aby z něj sršela dobrá nálada a optimismus. Chtěla jenom férový přístup. A podle toho taky jednala, jak on k ní, tak ona k němu. Phil by to nejspíš označil za velice neprofesionální, jenže byly chvíle, kdy na to Scarlett jednoduše kašlala. Kdoví, co všechno měla před sebou a tak se nehodlala přetvařovat a dělat ze sebe slušnou holku, když si to její… instruktor nezasloužil. „Já? Snad bys nechtěl rozplakat dívku. Ale… Jestli chceš, můžeš začít plakat ty, kvůli té nedochvilnosti. Pět minut nehraje zas tak velkou roli. Kdybych se zpozdila o půl hodiny, pochopila bych, že tě to naštve, ale pět minut? Ani nevíš, co jsem dělala. Mohla jsem někomu třeba zachraňovat život. Zkritizoval bys mě i pak?“ Povytáhla obočí. Začínala tušit, že tohle bude velice dlouhý trénink. Pokud by zůstali jenom u slovního napadání, Scarlett by se svým způsobem dost ulevilo. Z hloupých řečí si nic moc nedělala. Samozřejmě se mohlo stát, že by se nedopatřením dotkl hodně citlivého místa, ale kde jsou dveře, věděla. Nedělalo jí žádný problém odejít. Co by taky mohl udělat? Žalovat na ni? Nevypadal jako někdo, kdo by okamžitě utíkal za staršími, jenom aby jim sdělil, že všechno neproběhlo přesně podle jeho představ. Hlavně, když to byla vlastně jeho chyba. „Tak na co to formální představování? Jestli jsi tím chtěl prolomit ledy, začal jsi úplně špatně. Co třeba začít s tímhle? ‚Ahoj, jsem James Rogers, jdeš pozdě, ale protože se vidíme poprvé, vůbec to nevadí.‘ Hm..?“ Zkusila napodobit jeho hlas, ale podobné parodování jí moc nešlo. Proto toho raději nechala a mluvila opět zcela normálně. „Vím, co všechno táta dokázal a čím si kvůli tomu prošel. Nemusíš mi dávat lekci z historie Avengers nebo S.H.I.E.L.D.u. Slyšela jsem o tom už dost.“ Na oba své rodiče byla náležitě hrdá, protože se nedalo jen tak smazat, co všechno pro Ameriku a svět vůbec udělali. James se mohl vytahovat, že má matku i otce u Avengers, ale Scarlett věděla, že i bez „obyčejných“ agentů by snadno selhali. Ale takové téma si šetřila na jindy, teď napůl očekávala, že se bude muset co nevidět bránit, protože k ní dorazí rána. Bez obalu, zasloužila by si ji. Sice konstatovala fakt, ale James to mohl vzít jako urážku. A snad to tak i vzal, soudě podle jeho rozladěné reakce. Scarlett ucítila blahý pocit zadostiučinění, ale měla se na pozoru. Jenže se nedočkala fyzické rány, jenom chvástání, kvůli kterému se jí vytvořila hluboká vráska mezi obočím, jak se zamračila. „Jestli je vážně nepotřebuješ, tak co pořád děláš tady? Nemáš být venku a zachraňovat svět nebo někoho z našich lidí?“ Odvětila chladně. Vážně nechápala, jak tohle může být syn Steva Rogerse. Někde se musela stát chyba. Nespadl třeba na zem hned po narození nebo tak něco? Nahlas to neřekla, ale pomalu si na něj začínala dělat názor. Pořád ještě zkoušela samu sebe přesvědčit, že je to třeba jeho obranný mechanismus nebo něco podobného, ale spíš to vypadalo jako jeho nátura. „Tím se snažíš říct, že jsi protekční chlapeček, který si jen dupne a dostane úplně všechno, protože jeho rodiče jsou slavní hrdinové?“ Založila si ruce na hrudníku a zlehka naklonila hlavu na stranu. „Už asi vím, proč jsme si my dva okamžitě nesedli. Chceš vědět, proč jsme tady? Na rozdíl od tebe, ta dcera dvou agentů chtěla žít jako úplně obyčejný člověk a podle toho se i zařídila. Žádný probíhající výcvik, žádné nebezpečí, jenom normální práce a normální život. Stačí? Nebo ti mám vyjmenovávat, co jsem každý den dělala?“ Už se na něj nemračila, ale její výraz byl plný neutrálnosti… možná lehkého opovržení. Na to, čí geny zdědil, se to na něm moc nepodepsalo. Bohužel.
|
|
|
Post by James Rogers on Mar 19, 2017 15:33:45 GMT
„Samozřejmě, že nechtěl, ale pokud je dívka absolutně na zabití, tak o tom většinou začínám vážně uvažovat,“ ušklíbne se na ni a naznačuje jí, že pokud se nezačne chovat trochu jinak, tak jí udělá ze života peklo. Samozřejmě, že by na ni nikomu nežaloval, spíš by jí to dal sežrat buď na těchto jejich trénincích a pokud by na ně přestala chodit, tak na těch společných. „V případě tréninku to moc není, ale v jiných situacích by to hodně znamenat mohlo, a tak je lepší, když budeš chodit přesně vždy,“ takto nějak se mu to vždycky snažili vtloukat do hlavy Nat se Stevem, ale moc úspěšní teda nebyli. Na většinu tréninků a lekcí chodí tak o deset minut později, aby dal všem najevo, že tady být nechce a že mu to připadá naprosto zbytečné. „Je snad slušnost se představit, ne?“ nechápe jak to ta holka dělá, ale naprosto mu saje krev. „A nevidíme se poprvé, zahlédl jsem tě na chodbě a na nějakém tréninku,“ akorát tehdy ještě nevěděl, co je zač. V hlavě ji označoval jako "novou pěknou holku". „Tak pak neříkej, že tvé příjmení je bezvýznamné,“ příjmení Coulson rozhodně nepovažuje za bezvýznamné. Ten chlap svou smrtí v podstatě spojil Avengers, aby se z nich stal tým a jen díky tomu dopadla bitva o New York tak, jak dopadla. „Jo, tak přesně to bych taky rád věděl. Nechápu, proč tady musím stále tvrdnout. Díky bohu, že mě občas pošlou na nějakou misi, jinak by mi definitvně hráblo,“ nevadí mu si jí postěžovat, třeba pak konečně pochopí, proč se chová, jak se chová, a přestane do něj rýt a ještě víc ho provokovat. Vyprskne smíchy. On a protekční chlapeček? To teda rozhodně ne. Když něco chce, tak si to vezme sám a je mu jedno, kolik pravidel při tom poruší. „Tak to se ti teda fakt říct nesnažím. Můžeš mi vysvětlit, z čeho si to vydedukovala?“ stále nemůže uvěřit tomu, že se ho na něco takového zeptala. „Tak to máš dobrý, že ti to vyšlo,“ ušklíbne se. On takovou možnost nedostal. Sice je částečně na vině Jack, Nat ho chtěla aspoň několik let žít normálně, ale nakonec ho stejně začali trénovat dost brzo. Nelituje toho, to ne. Pouze nikdy moc nedostal možnost žít úplně normálně, neustále ho pronásledoval ten fakt, že je synem dvou Avengers a tak i když přišel někam anonymně, tak ho někdo poznal. „Takže se ti nedostalo vůbec žádného tréninku nebo alespoň nějaké základy máš?“ asi by bylo dobré přestat kecat a rýpat do sebe a začít aspoň trochu trénovat. Pokud nebudou výsledky, tak z toho určitě bude mít problém.
|
|
|
Post by Scarlett Coulson on Mar 19, 2017 18:16:53 GMT
Vážně z něj měla dost smíšené pocity. Pokaždé, když už si začala říkat, že vůči němu přeladí na přátelskou vlnu, řekl něco, co jí donutilo mu říct něco nepěkného. Ale hlavní roli tu hrál nemilý fakt, že byl vpodstatě nad ní. Kdoví, co všechno jí mohl udělat. Určitě by mu nikdo nevyčetl, že by s ní bez varování praštil o zem. Šlo přece o trénink, no ne? A co se dělalo na tréninku? Přicházelo se k naprosto zbytečným modřinám. Scarlett moc dobře věděla, že čím tvrdší trénink, tím lepší postavení v souboji, ale taky si uvědomovala, že na sobě musí pracovat pomalu. Jenže jí bylo proti srsti žadonit o ohleduplnost. Když se na Jamese podívala, stejně pochybovala, že by s ní zacházel jako v rukavičkách. A stejně tak na něm viděla, že už jí začíná mít pomalu plné zuby. Mohla by mu říct ještě spoustu věcí, nad kterými by při nejlepším jen protočil oči, ale nechala si je pro sebe. Dál se nevěnovala tématu pozdních příchodů, protože to stejně nikam nevedlo. Mohli by se takhle hádat do nekonečna. „Jde o to se představit,“ souhlasila. „Ale taky jde o to udělat první dobrý dojem.“ Měla co dělat, aby se neušklíbla. Nebylo na tom nic zábavného, ale ani nic moc tragického. Bylo to jen o tom, aby se přestal chovat jako blb. Naštěstí to rychle nesměřovalo do bodu, kdy by mu to Scarlett řekla do očí. „Divím se, že sis mě všiml. Nebo lépe řečeno, že si pamatuješ, že jsem to byla já. Tedy… Byla jsem to vážně já, koho jsi viděl? Nevypadáš jako někdo, kdo by si pamatoval tváře a dokázal je přiřadit ke jménu. Ale na tom stejně nezáleží. Poprvé spolu mluvíme.“ Pokrčila rameny. Trochu se do toho zamotala, ale stála si za svým. „Netvrdím, že moje příjmení je bezvýznamné. Jenom si myslím, že je to důvod, jak se na člověka svým způsobem dívat. O naší pověst se zasluhujeme sami, nerozhoduje o tom naše příjmení. Jenže je těžké se té nálepky zbavit.“ James jí mohl dát zapravdu, určitě to sám znal moc dobře. Nikdo si nedal tu práci ho pořádně poznat, protože pro ně byl jednoduše synem svých rodičů. A přece jaký rodič, takové dítě. Scarlett nad tím hodněkrát hloubala a vždycky jí mrzelo, že to tak je. Ale co s tím mohla dělat. „Tebe už posílají na mise?“ jedno obočí jí vystřelilo vzhůru. Rozhodně nemohla říct, že by jí to nepřekvapilo. Myslela si, že jestli je to ještě pořád student, do terénu ho jen tak pouštět nebudou. Proč by si ho tu jinak nechávali, jestli už byl způsobilý k tomu, aby mohl sám do boje? Buď v tom hrála roli velká opatrnost ostatních, nebo naopak nebyl tak dobrý, jak tvrdil. Ať tak, či tak, rozhodně mu to nijak uškodit nemohlo. „Z toho tvého chvástání, kupříkladu. Jestli nechceš, aby si o tobě lidi mysleli takové věci, tak to neříkej takovým tónem. Vyznělo to, jako bys tím chtěl naznačit, že jsi něco víc. A to nikdy nedělá dobrotu.“ Poradila mu. Pochybovala, že by si to vzal k srdci, ale když už se jí na to zeptal.. Proč by mu neodpověděla. Potom si ale povzdechla a promnula si kořen nosu, jako by se cítila vyčerpaně. Vlastně to tak trochu i bylo, a to v Jamesově přítomnosti pobývala jenom chvilku. Potřebovali ubrat, oba dva. „Kdyby mi to vyšlo, nebyla bych tady. Měla jsem chvíli na to, abych si žila podle sebe, ale pak se stalo něco hrozného. Věř mi, nic o co bys stál. Musela jsem se vrátit zpátky za máminu sukni, abych se ujistila, že venku dokážu přežít sama.“ Nechtěla se vyjadřovat konkrétně, protože jí vzpomínky bolely. Doslova, když se pokoušela vybavit si detaily, obvykle jí během několika minut otřesně rozbolela hlava. A kromě toho se cítila příšerně. Z těch pár jasných útržků si vydedukovala, že se možná pokusila bojovat, jinak by nepřišla k ani jedné podlitině. Jenže k čemu to bylo, když… S dalším a trochu roztřeseným povzdechem zavrtěla hlavou. Nesměla na to myslet. „Je to už dost dlouho, co jsem naposledy zkoušela někoho přeprat. Něco si pamatuju, ale řekla bych, že to jsou jen slabší základy. Ale do toho, klidně se začni smát nebo brečet. Varovala jsem tě, že to přijde.“ Nejradši by už mlčela, ale jestli se měli někam pohnout, potřebovala Jamesovi sdělit, jak na tom je. Fyzičku měla naštěstí celkem dobrou, ale pořád bylo co zlepšovat. O rychlosti a reflexech ani nemluvě.
|
|
|
Post by James Rogers on Mar 19, 2017 19:04:56 GMT
„Představit jsme se představili a v tom druhém jsem očividně selhali oba,“ ušklíbne se na ni. Slovíčko oba zdůraznil. Plně si uvědomuje, že se k ní nechová zrovna hezky, ale ona musí chápat, že se mu jí prostě trénovat nechce, že ho připravuje o jeho volný čas, který by mohl trávit mnohem lépe. A ona? Přijde pozdě, což rozhodně prvnímu dojmu nenapomáhá, a ještě do něj rýpe. „Jsem si jistý, že jsi to byla ty. Na holky mám paměť, zvlášť na ty hezké,“ nedělá mu sebemenší potíže být na ni hnusný a zároveň jí skládat komplimenty a flirtovat s ní. „To je pravda,“ přikývne. „O tom mi vážně vykládat nemusíš, ty máš to štěstí, že jsi dcera zrovna Coulsona to je v pohodě, ale chodit tady s nálepkou na čele, která říká "Rogersův syn" není nic moc,“ kdyby ho aspoň všichni viděli jako syna Black Widow, to by mu nevadilo, to by byl spokojený, ale z nějakého důvodu si ho všichni spojují právě se Stevem, což je využitelné akorát při balení holek, které jsou z jeho otce naprosto paf. „Ano, čas od času, většinou na nějaké méně nebezpečné, v podstatě je to v rámci tréninku, protože umět aplikovat všechny dovednosti v terénu je to nejdůležitější,“ je hezké, když někdo umí v nějakém jazyce perfektně číst nebo psát, ale pokud neumí mluvit, tak je mu to v podstatě k ničemu. Stejně to funguje s bojem, prácí v týmu, různých taktických záležitostech a podobně. „Ale většinou ne samotného, spíš s někým, buď v nějakém týmu agentů nebo s Jackem,“ častěji s jeho milovaným bratrem. Aby si navzájem kryli záda. Navíc jsou docela dobrý tým. „Já se nechvástal,“ ohradí se. „Tady je docela běžné, že pokud jsi dítětem někoho z agentů nebo z Avengers, tak umíš bojovat takřka od malička,“ vysvětlí jí, proč zmiňoval, že bojoval jako děcko a kdo ho trénoval. „Měla jsi pokoj aspoň chvíli, i to se počítá, většina z nás tady takové štěstí neměla,“ co by on dal aspoň za pár měsíců normálního života mimo ten blázinec tady. „Napadli tě?“ nenapadá ho, co jiného hrozného by se mohlo stát. Navíc z té věty o máminé sukni to víceméně vyplývá. „Dobře, tak v tom případě začneme úplně od začátku,“ tak nějak počítal s tím, že bude muset začít úplnými základy. Tudíž například i tím, jak někoho praštit a neskončit s horším zraněním než člověk, který byl uhozen. „Pojď za mnou.“ Z žíněnek, kde byli původně, se přesune k jednomu z mnoha boxovacích pytlů. Rukou jí pokyne, aby počkala tam. Ze skříně vydělá bandáže na ruce, pro oba. „Chytej,“ zavolá na ni těsně před tím, než jí bandáže pro ni hodí. Je to takový rychlý test reflexů. „Umíš si je uvázat?“ doufá, že alespoň toto ji stihli naučit.
|
|
|
Post by Scarlett Coulson on Mar 19, 2017 23:28:33 GMT
Alespoň si přiznal, že jeho prvotní výstup zrovna nepřetékal přátelstvím. Scarlett si uvědomovala, že mu to moc neulehčila, ale musela se nějak bránit. Kdyby zůstala mlčet, mohlo by se snadno stát, že by se pak James moc rozšoupl. Už takhle stěží vypadal na někoho skromného. Mohlo jít jen o špatný první dojem, ale i tak radši zůstávala Lettie opatrná. Kolikrát slova bolela víc než rány. Na tohle dnes nepomyslela prvně, ale o to víc se toho držela. K ničemu nevedlo, že na sebe zuřivě cenili zuby, jenže byli oba moc tvrdohlaví, aby to pochopili. Proto jen pokrčila rameny. „Chápu. Jména ti jsou v posteli k ničemu. Zato pěkná tvářička…“ ušklíbla se. Začal se moc pěkně vybarvovat. Určitě nemohl mít tak moc přísný režim, když měl čas koukat po holkách. Se svým vzhledem si určitě mohl vybírat, ale Scarlett od něj odrazovala jeho povaha nebo alespoň ta část z ní, kterou jí zatím ukazoval. Byla tu možnost, že není tak hrozný, ale zatím se tak neprojevil. „Jo, mám štěstí, že jsem dcera Coulsona. Jenže ne kvůli jménu, ale kvůli tomu, že je to naprosto báječný otec, který se mnou rád hrál baseball. Ochotně snášel veškeré rány, které jsem mu s nadšením a samozřejmě naprosto omylem dávala. Možná bys to měl brát stejně. Nezaměřovat se tolik na to, jak tě vnímají ostatní a prostě se soustředit na to, co dobrého ti táta přinesl. Chápu, že to asi úplně nebylo o svobodné vůli, ale něco pro tebe udělat musel. Zkus ignorovat to ostatní a vyzdvihni jenom to dobré.“ Když vcházela do dveří tělocvičny, jen stěží by si pomyslela, že si musí zahrát na psychologa. Proč mu vlastně chtěla pomoct? Ani ho neznala a nechoval se k ní úplně nejlépe. Jenže kdyby do něho rýpala kvůli takovým věcem, cítila by se hrozně. Scarlett měla svoje hranice, které by nikdy nepřekročila. Ráda sem tam někoho provokovala, ale byly tu věci, u kterých se zastavila, protože jen ubožáci by se zabývali takovou formou humoru. „Samozřejmě. Vědce taky zavřou do laboratoře, aby z nich svým způsobem udělali pokusné krysy. Na někom si svoje metody otestovat musí…“ zamumlala si spíš pro sebe. Ale představa pohybu v terénu vypadala vskutku lákavě. Někdy se člověk musel dostat pryč z pozemků akademie. Sice to skýtalo nebezpečí, ale za ten pocit to určitě stálo. „Alespoň, že tak. Ještě by ses na misi zakoukal do nějaké pěkné holky a museli by vyslat záskok.“ Odvětila nenuceným tónem, jako by se bavila o tom, že jestli chce jít ven, měl by si vzít deštník. Rozhodně nechtěla, aby se kvůli takové malichernosti strhla hádka, ale nebylo moc pravděpodobné, že by se tak stalo. Mohla mu říct něco daleko horšího a sám před chvílí řekl, že na hezká děvčata paměť má. V tomhle si pod sebou pomyslnou větev podřízl sám. „Vím, jak to chodí. To, že jsem se dokázala vymanit ze systému, neznamená, že to šlo úplně mimo mě.“ Přece jen se dostali na tenký led. Ráda by mu všechno vysvětlila, ale on se jí kvůli tomu mohl klidně vysmát do tváře a prohlásit jí za neschopnou. To si šetřila až na později. Jenže se zeptal, co se stalo. Tedy zeptal… prakticky to jenom konstatoval. Scarlett trochu sklopila hlavu, ale hned se na něj zase podívala, aby skryla, že jí vzpomínat na to vadí. Snažila se udržet normální konverzační tón, přesto se jí hlas trochu třásl. „Napadli. Nevíš, jak se ti potom uleví, když s bolavým tělem zazvoníš doma a víš, že jsi v bezpečí, protože tam tě někdo ochrání.“ Na nic jiného se nezmohla. Ráda by to s někým probrala, zbavila se té zátěže, ale aby o tom vykládala někomu cizímu? Ne. „Jasně, šéfe.“ Zabručela a poslušně ho následovala. James u ní získal malé bezvýznamné plus za to, že se nad jejími schopnostmi, či spíš neschopností, ani nepozastavil. Pokud s tím neměl žádné problémy, pak ani Lettie neměla žádný důvod k tomu, aby si vymýšlela něco, čím by ho vytáčela. Dokud se k ní nechoval jako ras, byla odhodlaná ho poslouchat. Nedovolila si, aby se myšlenkami někam zatoulala a tak chytila, co po ní hodil. Zkoumavě se podívala, co to vlastně je. „Vypadám snad jako dítě z ulice, co se rádo pere? Teda, ve škole jsem se jednou porvala, ale odnesla jsem si z toho rozražený ret a poznámku, že se peru jako holka.“ Zašklebila se.
|
|
|
Post by James Rogers on Mar 20, 2017 14:35:54 GMT
„Přesně tak, akorát ideální je, když není pěkná pouze tvářička,“ s těmi slovy ji naprosto bezostyšně sjede pohledem. Ano, Scarlett naprosto vyhovuje jeho požadavkům. „Co dobrého mi táta přinesl? Počkej, zamyslím se,“ zopakuje po ní a hluboce se zamyslí. „Hm, nejspíš nic,“ prohlásí po chvíli. Vlastně ani moc přemýšlet nemusel, protože s otcem moc času nikdy netrávil. Už od dětství ho strašlivě iritoval a vymýšlel všemožné způsoby jak ho vytočit. „Jediné dobré jsou možná tak jeho schopnosti, ale to je vše,“ sice je nepodělil v plné míře, kdyby ano, tak ho Jack nejspíš neporazí v souboji, ale i tak je užitečné být silnější, trochu rychlejší a lépe se regenerovat. Nejlepší na jeho schopnostech ale je velká výdrž, která se projevuje i v posteli, a větší tolerance vůči alkoholu. „Asi tak,“ sice by se nenazýval přímo pokusnou krysou, na které testují své metody, ale víceméně má pravdu. „Bez problémů stíhám obojí,“ ušklíbne se. Není nic výjimečného, že po misi zajdou někam na skleničku, aby si aspoň trochu užili toho, že měli možnost vypadnout z toho příšerného stereotypu, který je v akademii. A obzvlášť Jack je velmi benevolentní, tomu nedělá sebemenší problémy zdržet se venku o den nebo dva déle než měli. „Ani si nemyslím, že by bylo možné, aby to vše šlo mimo tebe,“ rozhodně ne ve chvíli, když jsou oba rodiče aktivní agenti. Kdyby jeden z nich zůstal s ní doma, tak možná ano, i když i v tom případě by tady byl ten neustálý strach, že se na misi něco pokazí a jeden z rodičů se už nemusí vrátit domů. „Víš, kdo to byl? A jak se ti podařilo vyváznout?“ je zvědavý, zatím neprojevila žádné známky toho, že by uměla bojovat, takže by rád věděl, jak se jí podařilo zachránit si kůži před těmi, co ji napadli. „Věř mi, že ten pocit znám,“ akorát v jeho případě to nebylo doma, bohatě mu stačilo, když ho někdo odtáhl z té bojové vřavy do jednoho z domů SHIELDu. Tedy na jeho prvních misích, teď už se mu to nestává, ale ze začátku to pro něj bylo těžší než si myslel. „Neříkej mi šéfe, radši Jamesi, a nikdy v souvislosti se mnou nepoužívej příjmení Rogers,“ už jí víc než naznačil, že Steva v lásce nemá, takže nemá smysl hrát tu komedie s příjmením Rogers, nesnáší to. Pokud ho někdo, kdo ho zná, chce naštvat, tak na něj zavolá: „Hej Rogersi,“ a James je vzteky bez sebe. Už když vidí, jak zkoumavě si to prohlíží, tak je mu jasné, že to vidí prvně. No alespoň že to chytila. Neví, co by si s ní počal, kdyby byla až takové dřevo. „Ne, to nevypadáš, ale myslel jsem, že aspoň tyto základy tě stihli naučit,“ zjevně se spletl a mladá Coulsonová je bojem naprosto nedotčená. „Tak se dívej na mě,“ stoupne si vedle ní, aby dobře viděla a pomalu si začne uvazovat bandáže. Popisuje jí i při tom, kolem čeho má bandáž omotat, kdyby náhodou nestíhala sledovat jeho velmi pomalé tempo. „Teď to zkus ty, budu tě kontrolovat,“ vyzve ji.
|
|
|
Post by Scarlett Coulson on Mar 20, 2017 19:12:21 GMT
Už od začátku mohla tušit, že se jedná o nevyzrálého puberťáka. Kolik mu mohlo být? Dvacet, maximálně pětadvacet? Asi by ani nebylo na škodu, kdyby se ho zeptala, kdo ho sem vůbec poslal. Třebaže mohl tvrdit něco jiného, bylo dost možné, že na to nemá potřebnou kvalifikaci. A Scarlett by se o svůj život jen velice nerada začala bát. A co pak na tom, čí byl syn. Podle toho, co slyšela, Black widow se s ničím nemazlila. Jestli byl James spíš po ní... "Jak tohle můžeš tvrdit? Je to prostě tvůj táta. Proč ti vlastně přemýšlet o něm v dobrém? Přece ti nic neprovedl. Vím, co si myslíš, že nemůžu nic vědět a máš pravdu. Takže jestli to chceš probrat, klidně ti nastavím výpovědní rameno." V tomhle byla upřímná, chtěla pomoct. Přílišný zájem mohl spíš uškodit, ale nabídku mu udělat musela. Jen doufala, že ji nezneužije, aby jí dostal do postele. Jenom by se o to pokusil a už by rozhodnr nikdy nemohli být přátelé. "Jasně, po práci zábava. Málem bych zapomněla. Přece ještě nemůžeš být natolik rozumný, aby ses věnoval jenom práci. Na akademii je přece holek až děsivě málo. A určitě tu nejsou žádné vystresované vědátorky, které nutně potřebují odreagování." Cítila, jak se jí obličej stáhl do šklebivé grimasy. Tenhle typ kluků moc nemusela. A ačkoliv to bylo naprosto nemorální a svým způsobem i škodolibé, v duchu jim přála, aby si při svých činnostech zadělali na problém. Doslova. "Hádám, že Hydra nebo někdo, kdo rád dělá lidem ze života peklo. Asi můžu být ráda, že jsem vyvázla, zřejmě mi přálo štěstí." Uvědomovala si, jak moc prázdně to zní, ale co mu měla říct? Že kvůli ní dost možná přišla o život žena a dvě děti? Scarlett si to ještě teď vyčítala a některé noci strávila bděním a přemítáním o kdejakých hrozných věcech, které se jim mohly stát. Všechno jen proto, že nebyla schopná naučit se pár bojových chvatů. Přála si dělat rodičům radost a chtěla, aby mohli být hrdí, jenže bohužel. Nasucho polkla a nervózně si rukou projela vlasy. Určitě by nebylo na škodu, kdyby je stáhla, ale času dost. "Jak chceš. Myslela jsem, že ti to udělá radost." Pokrčila rameny. I přes svůj zákaz měla v hlavě pořád dost černé myšlenky. Potřebovala se jich zbavit, ale obávala se, že bude mít problémy udržet s Jamesem tempo. Sice se k ní choval jako k idiotovi, ale Scarlett na to nic neřekla. Alespoň ne nic moc ofenzivního. "Učili mě to, ale už je to vcelku dlouho. Kromě toho jsem byla špatná studentka. Radši jsem sledovala noční oblohu a představovala si, že pracuju někde v observatoři. Znělo mi to líp než vyrážet na často sebevražedné mise. K mé smůle nejsem tak chytrá a trpělivá. Ale stejně jsem skončila tady a snít můžu jen o tom, že potkám někoho z Asgardu a budu mít čas na to promluvit si o mezigalaktickén cestování. Je to dobrý?" Zatímco mluvila, pokusila se přesně napodobit Jamese. Přišlo jí, že výsledek vypadá stejně, ale potřebovala se ujistit a tak mu ruce strčila až málem pod nos.
|
|
|
Post by James Rogers on Mar 20, 2017 20:07:28 GMT
„Ani tím bych si nebyl tak jistý, máma se určitě pouze spletla, měla trojku nebo tak něco, a nebo spala s někým úplně jiným a pak tvrdila, že jsem jeho syn, aby nevyšlo najevo, že to je teplouš, který odjakživa jede po Buckym, po kterém jsem ještě ke všemu dostal křestní, to je fakt výhra, dostat jméno po partnerovi svého nejspíš otce. A nebo třeba vůbec neví kam to strčit, vůbec bych se nedivil, kdyby to byl stále panic,“ odpoví jí s úšklebkem. Tolik ke vztahu k jeho otci, kterého ze srdce nenávidí. Štěstí, že Natasha dostala rozum, velmi rychle se s ním rozešla a vyměnila ho za Matta. Kéž by on byl jeho otec. Smůla, že se ti dva nepotkali o pár let dřív. „Je to normální, že se jdeme po práci trochu odreagovat, dělají to všichni, i ti agenti, prostě až máme po misi, tak zajdem nějak na panáka,“ je to rutina. Způsob, aby jim z toho všem nehráblo. Po tom stresu je panák zkrátka potřeba. A pokud se naskytne příležitost sbalit nějakou pěknou holku, tak proč toho nevyužít? „Není tu málo holek, ale když potkám nějakou pěknou tam venku a ona má zájem, tak proč toho nevyužít? To patří k normálnímu životu v tomto věku. Neříkej mi, že tak pěknou holku, jako jsi ty, se nikdo nikdy v baru sbalit nepokusil a už vůbec se mi nesnaž tvrdit, že jsi na to nekývla nebo že tě alespoň nelákalo na to kývnout,“ to je reakce na tu její grimasu, která mu neunikla. „Jo, rozhodně můžeš být ráda, že jsi celá,“ je spousta takových, co neměli štěstí, jako ona a Hydra je buďto zabila a nebo hůř zajala, aby je mohla mučit a vymýt jim mozky. „Nepotřebuju, aby mi někdo říkal šéfe,“ zamračí se. Co si o něm ta holka vůbec myslí? „Nemyslím si, že nejsi chytrá nebo trpělivá, spíš jsi tomu nejspíš odmítla věnovat úplně všechno, poddat se tomu,“ to je nezbytnost, pokud chcete pracovat pro SHIELD. A jestli ona neustále snila o jiném životě, o tom normálním, tak je jasné, že se nemohla stát agentkou nebo vědkyní u SHIELDu. „Vědkyní se můžeš stát i tu, ale hodiny sebeobrany ti určitě neublíží. A co se týká Asgardu, tak Thor nebo Sif se sem čas od času staví, ale nejsem si jistý, jestli si zrovna s nimi nějak detailně pokecáš o mezigalaktickém cestování,“ oba jsou zaměřeni spíše na boj než na tyto záležitosti. Chytne nejdřív jednu její ruku a prohlédne si, jestli to udělala dobře, sice ji přitom pozoroval, ale jak povídala, tak občas nedával úplně pozor. Není schopen se plně soustředit na obojí. Zkontroluje ještě druhou ruku. „Jo, dobrý,“ přikývne a dokonce jí věnuje pochvalný úsměv. „Teď samotné boxování,“ na chvíli se odmlčí, aby měl jistotu, že má její plnou pozornost a začne jí ukazovat správný postoj, že si má dát pozor na ohnuté zápěstí, jakým způsobem má do toho pytle třískat a podobně. Vše jí samozřejmě názorně ukazuje. „Tak do toho, a nezapomeň držet ruce nahoře. Když budeš mít ruce nahoře, tak ti nikdo jen tak nerozbije tu hezkou tvářičku,“.
|
|
|
Post by Scarlett Coulson on Mar 20, 2017 21:01:55 GMT
Udiveně se na něj dívala. Čekala ledacos, ale rozhodně ne tak ostrý slovník. Za tu chvilku, co Jamese znala, a že se to dalo počítat na minuty, si dokázala slušne představit, jak moc Steva nemá rád, ale nedovedla si představit, že jeho odpor bude až tak velký. Snažila se alespoň tvářit chápavě, přestože nevěděla, co na to říct. Málokdy se stávalo, že jí došly argumenty, ale teď nastala ta vzácná chvíle. Očividně to pro něj bylo dost ožehavé téma a tak se k tomu víc nevyjádřila, dokonce už se ani nenamáhala ho zkoušet přesvědčit, aby se na to díval pozitivním světle. Stejně by to bylo k ničemu. "A já už si začínala myslet, že nejefektivnější formou relaxace je spánek. Asi je ještě spousta věcí, na které budu muset přijít." Zavrtěla hlavou. V barech nebyla moc častým hostem. Někdy se samozřejmě zašla pobavit, ale aby to dělala pravidelně, to ne. Přece jen měla pořád v hlavě tichý hlásek, že nebezpečí může číhat za každým rohem. Nebo pod pultem či lahví whisky. "Těžko říct, co je v tomhle věku normální, tedy aslespoň u nás. Většina mladých lidí se nehoní za duchy. Nežijí s vědomým, že každý den může být jejich poslední jen proto, že by jim po patách šlapala kdejaká ďábelská organizace." V żivotě byly určitě horší překážky, neż černé myšlenky, ale tohle bylo jednou z věcí, které Scarlett trápily nejvíc. "Pár nabídek jsem dostala, ale nikdy jsem s nikým neodešla." Pobaveně se podívala na Jamese, aby viděla, jak na to zareaguje. Pro něj to muselo být něco nevídaného a otřesného. Soudila tak podle toho, jak se prezentoval. Ale čemu se divila, na jeho hezký obličej musel nalákat každou druhou. "Každý den si říkám, že ne vždycky se mi podaří tak vyváznout." Možná se s nimi někdy setkám a tentokrát z boje odejdu na věčnost, protože mi vrátí to, že mě nechali jít, pomyslela si hořce. "Fajn, zapomeň na to. Jako bych vůbec nic neřekla." Jí bylo vcelku jedno, jak ho má oslovovat, hlavní bylo, aby se kvůli tomu nerozčiloval. "Zní pěkně, ale nemám na to potřebný intelekt. Chápu základy, ale to je tak všechno. Důležité je dostat do hlavy princip a to je někdy dost složité." Zděšený výraz Fitze si vryla do paměti okamžitě, jakmile se mu objevil na tváři, když jí při jedné lekci vytrhnul z ruky kádinku z chemikálií, která by po smíchání nedělalala dobrotu. Scarlett byla ráda, že si toho včas, protože su5 z vlasů by dostávala těžko. "Nebojím se o svojí pěknou tvářičku. Dostala jsem do ní víckrát, než by se mi líbilo. Umím snést pár ran." Potěšilo ji, že něco udělala dobře, ale hlavně James konečně roztál a choval se jako člověk. A tak ho sledovala, jen aby mohla jeho pohyby zopakovat. Dělala to však dost opatrně, jako by se bála, že jí to boxovací pytel vrátí, neměla v pohybech potřebnou jistotu.
|
|