|
Post by Anastasia Doherty on Jun 2, 2018 11:14:14 GMT
Dříve útulný rodinný dům, ve kterém žila rodina Anastasie Doherty. Na dnešní podobě se již podepsal zub času. Dům se nachází na samotě.
|
|
|
Post by Orion "Abaddon" Wagner on Jun 9, 2018 17:46:22 GMT
Bolo to pre neho jednoduché, dokonca jednoduchšie ako sa nadýchnuť a nechať pľúca absorbovať to množstvo vzduchu. Bolo to pre neho jednoduchšie ako sa ráno postaviť z postele alebo si vychutnať západ slnka na oblohe. Bola to súčasť jeho života niečo na čo bol hrdý a čo na sebe miloval. V momente, kedy samu v hlave objavila predstava krásneho domu, ktorý videl už pred niekoľkými dňami vo svojej hlave, kedy sa zobudil na to, že pociťuje zvláštny tlak na hrudi vedel presne kde sa má v ten daný moment nachádzať.
Nechcel jej hovoriť o tom, že dom, ktorý mu ukázala sa v jeho hlave už nachádzal. Možno to bolo to, o čom pred nejakou chvíľkou hovorila. To, že medzi nimi vzniklo nejaké puto, ktoré on sám nechce zničiť. Cítil jej dotyk pričom zatvoril oči a následne sa sústredil na miesto, kde sa mal premiestniť. Videl mnoho miest, mnoho lokalít, ktoré už niekedy navštívil alebo len poznal z rôznych obrázkov. Bolo to ako pozerať sa v tmavej miestnosti na mapu a ukázať len na jedno jediné miesto, kde sa v ten moment chce ocitnúť. Bolo to ľahké, no ak by sa mu to nepodarilo tak ako by on chcel, mohlo by to mať fatálne následky.
Mal pred sebou jasný obraz, mohol sa dotýkať obrázku, ktorý sa nachádzal pred ním pričom si uvedomoval následky. Prechádzal prstami po papieri, ktorý sa nachádzal len v jeho hlave pričom sa na jeho tvári objavil úsmev. Nebolo ťažké si ten papier k sebe zobrať a rozhodnúť sa, premiestniť sa práve tam. Bolo to miesto, kde sa mohol nachádzať dlho, no v reálnom živote by to neznamenalo nič. Bolo to miesto, kde sa mohol pohrávať s miestami, ktoré si triediť podľa seba presne tak, ako by mu to vyhovovalo.
Premiestnil sa, pričom cítil ako mu to odobralo zo síl. Bolo to niečo, čo ho vyčerpalo. „ koľko to mohlo byť kilometrov?..“ povedal si skôr sám pre seba pričom sa ešte nestihol ani len pozrieť na miesto, kde sa obidvaja ocitli. Na pár krokov sa vzdialil, opäť si vytvoril to zázemie a osobný priestor, ktorý si nechcel narúčať pričom si rukami prešiel po stehnách. Cítil ako sa každý jeden sval jeho tela vyšerpal, ako mierne s ťažkosťami lapá po dychu a vie, že to nebude najľahšie premiestniť sa opäť na miesto, ktoré by mohol vybrať on sám. No sľúbil jej to, chcela sa ocitnúť na tomto mieste, mala to mať.
V momente, kedy sa Orion mal možnosť po prvýkrát pozrieť okolo seba ten pocit, kedy bol na seba hrdý, kedy sa dokázal premiestniť na miesto, ktoré nemal možnosť ani len poznať sa takmer okamžite vyparil. V momente, kedy sa pozrel na dom, ktorý bol podľa prvého pohľadu napadnutý zubom času, nemyslel si, že našiel presne to miesto, ktoré mala na mysli.
„ mám pocit, že sa niečo nepodarilo..“ prešiel niekoľko krokov dopredu pričom končekmi prstov prešiel po bledom plote, ktorý už dávno stratil svoju pôvodnú farbu. Miesto vyzeralo rovnako no radosť, ktorá sa z neho dala vyčítať zmizla. Bolo to ako keby to stále bolo to isté miesto no len v mysli človeka, ktorý prišiel o poslednú nádej na lepší život.
„ ale aj tak mi to nezabráni v tom aby som sa tu poobzeral. Pretože tak ľahko sa z tohto miesta nedostaneme..“ možno by to ona dokázala, možno by dokázala zmiznúť a nechať ho na tomto mieste no jemu na tom nezáležalo. Vedel, že v momente, kedy bude na to pripravený aj on sám, premiestni sa domov. „ čo je to vôbec za dom? Má svoj príbeh, no aký to je?“ povedal orion pričom pomalým krokom prešiel k dverám. Nemal žiadne kľúče, nechcel dokonca ani zaklopať pretože mal pocit, že dom nie je už nejaký ten čas obývaný. Po tom ako sa jemne dotkol rukou kľučky mal možnosť sledovať ako sa dvere otvorili a miesto pred ním skrývalo svoje tajomstvá a samozrejme aj svoje čaro. Nevedel či tam ostala stáť alebo sa napokon rozhodla ísť za ním. Bolo to jej rozhodnutie, ktoré nemal v pláne spochybňovať.
|
|
|
Post by Anastasia Doherty on Jun 13, 2018 12:20:04 GMT
Jakmile se s ním přenesla, zatočila se jí hlava. Musela od něho na pár kroků ustoupit a zachytila se dřevěného plotu, který se již téměř rozpadal. Zavřela oči a zhluboka se nadechla. Zůstávala předkloněná a nabírala sílu. Pocítila přitom v mysli slabý záchvěv vzteku. Tohle tělo pro ni bylo příliš slabé. Nemělo to, co potřebovala. Vybrala si špatně a na to teď doplácela. Zapochybovala a v mysli se zrodila myšlenka toho, že měla obsadit tělo daleko silnějšího mutanta. Jenže na druhou stranu, tělo silnějšího mutanta mohlo klidně znamenat silnější vůli. Už by se jí nemuselo podařit prosadit to, co prosadila u Anny. Proto ona myšlenka opět ihned mysl opustila. Nebyla správná, nebyla vhodná. Jeho otázku ignorovala. Neměla ani ponětí o tom, kolik to mohlo být kilometrů. Vzdálenost, čas… to vše pro Annu neznamenalo vůbec nic. Vlastně ne pro Annu, ale pro Phoenix. I jeden celý lidský život pro ní mohl být okamžik. Měla docela jiný pohled a chápání na celou tuto problematiku. Jen krátce zalétla k Abaddonovi pohledem, aby se ujistila, že je v pořádku. Ve skutečnosti jí však nezajímalo, jak na tom doopravdy je. Chtěla pouze vidět, zda to ustojí anebo se i jeho tělo ukáže jako slabé a skácí se vyčerpáním k zemi.
Konečně pozvedla hlavu a zadívala se na dům před sebou. Ovšem trvalo jen pár vteřin, než se zamračila. Tohle nebyl dům, který vybrala. Podívala se vyčítavě na Abaddona, jakoby za to mohl on. Jakoby je přenesl na jiné místo a ona byla připravena mu to dát za vinu. Ovšem, když se na dům podívala podruhé, uvědomila si, že budou nejspíš správně. Netušila, kde se stala chyba, jen si to místo pamatovala jinak. Anastasie si ho pamatovala jinak.
Bez jediného slova ho následovala. Zastavila se pak mezi dveřmi a rozhlížela se po temném prostoru, který se před ní rozkládal. Dům byl dokonale vybydlený a nezdálo se, že by ho v nedávno době kdokoliv okupoval. Chvilku jen stála, než si rozhodla usnadni práci. Síla se jí vracela a ona navíc dobře věděla o tom, že musí tělo Anny neustále trénovat, aby jednou sneslo její plnou moc. Zavřela oči a mírně se zhoupla v nohách. Následně oči otevřela a vydala se hned několika směry. Utvořila svoje kopie, tak aby každá z nich mohla prozkoumat jeden pokoj v domě. Hledala cokoliv, co by jí napovědělo, co by jí řeklo o osudu domu. Ukázala tak nevědomky Orionovi další svou schopnost. Jestli jí do té doby měl jen za telepatku, nyní mu musela zcela jistě potvrdit, že to tak není. Jenže tentokrát mu neukazovala schopnosti Phoenix, ale schopnost Anny. Akorát posílenou, pozvednutou až na samotnou úroveň omega mutanta. Jednotlivé kopie se procházeli po domě. Hledali cokoliv, co by vyvolalo vzpomínky. Protože, ať se nyní Anna snažila sebevíc, zkrátka se na vzpomínky svého starého já nedokázala napojit. Anna je všechny uzamkla a odmítala k nim Phoenix pustit. Netušila proč tomu tak bylo, ale možná přeci jen nebyla Anna tak slabá. Své soukromí si pečlivě střežila a bránila.
Pozorovala špinavou podlahu, oloupané zdi, pavučiny i napadané listí, které sem vítr nafoukal otevřeným oknem. Jedno okno bylo dokonce vysklené a vítr, který tak proudil do domu, vydával až děsivé zvuky. V jednom z pokojů zaskřípaly dveře, což ponurou atmosféru jen umocňovalo. Když si pak Anna přes všechny své kopie prošla dům, nechala je prostě zmizet, zůstala opět jen ona. Teprve tehdy otočila pohled k Abaddonovi. „Jsme správně, jen… ve špatné době,“ vysvětlila a přiložila levou dlaň na stěnu domu. Uvědomila si, že se nemá kde skrýt. Tohle mělo být její útočiště, ovšem tohle místo nyní bylo mnohé, jen ne bezpečné. Zavřela oči a na krátkou chvíli se pokusila ještě jednou napojit na myšlenky, které zůstávaly ukryté. Marný a zcela zbytečný pokus. Pomalu se po zdi sesunula na zem. Prsty si projela ve vlasech a objala si kolena. Tohle nebylo místo, kde chtěla zůstat. Nedokázala říci proč, nebo co jí na tom všem vadilo, ale myšlenka, že by tu zůstala sama, se jí nelíbila a to jindy samotu naopak vyhledávala. Jenže celý dům v sobě měl podivnou energii. Netušila, zda to cítí i Abaddon, ale na ní působila. „Je mi těžko,“ snažila se popsat pocit, který měla na hrudi. Jakoby jí někdo svíral. „Cítíš to taky?“ pozvedla k němu oči a vyčkávala na odpověď.
|
|
|
Post by Orion "Abaddon" Wagner on Jun 21, 2018 20:37:44 GMT
Prechádzal sa domom, ktorý by mohol byť vpísaný do kníh. Ako miesto, ktoré malo určitý príbeh, ktorý hovoril bez toho aby povedal čo i len jedno jediné slovo. S jednou rukou vo vrecku prechádzal možno najväčšou miestnosťou v dome pričom si všimol jej prítomnosť. No nebola to ona alebo áno? V momente, kedy si všimol ďalšiu postavu mierne sa nakrčil a vyceril zuby. Možno vyzeral ako zviera, ktoré sa bojí o svoj život a nemá ani len ten najmenší problém zaútočiť no to mu bolo v tej chvíli prakticky jedno.
„ dokážeš toho oveľa viac, nemám pravdu? No stále nechápem prečo si potrebovala moju pomoc..“ povedal Orion tichým hlasom a následne sa pozrel okolo. Prešiel končekmi prstov po nábytku, ktorý sa nachádzal v obývačke a následne udrel celou silou do pohovky len aby tá časť prachu, ktorá bola naj povrchnejšou zmizla.
Nebolo to po prvýkrát, kedy sa Orion premiestnil. Aj napriek tomu, že to nikdy nebolo v takomto rozsahu a cítil na svojom tele patričnú únavu necítil to rovnako ako ona. Bolo to zvláštne, pri pohľade na jej tvár videl niečo, čo ho mierne vydesilo aj napriek tomu, že to bola len jedna jediná myšlienka.
„ chceš mi povedať, že je tu možnosť, že sme sa ocitli v inej dobe? Alebo to je len dom, na ktorý si spomínaš vo svojej mysli.“ mierne ho vydesila predstava toho, že by sa nachádzali v inej dobe. On sám by sa nedokázal vrátiť. Aj napriek tomu, že nezapadal do spoločnosti nechcel sa nachádzať niekde inde, kde by nepoznal podstatu toho čo sa okolo neho deje.
" si v poriadku? nemyslím si, že ti je dobre.." povedal Orion po tom ako videl ako sa začala správať. Aj napriek tomu, že by sa mohol správať ako zviera, ktoré by sa staralo iba o seba a svoj osobný priestor bol to práve on, kto prešiel pomalým ale aj tak bolestivým krokom priamo k nej. Bez toho aby jej niečo povedal, bez toho aby sa vôbec čo i len spýtal ju vzal do svojho náručia a rozhodol sa s ňou premiestniť na gauč. Všetko to robil z jedného prostého dôvodu. Nebolo to žiadnou emóciou, ktorá by ho mohla v tejto chvíli ovládať. To určite nie. Chcel sa len dostať v momente ak to pôjde domov. Práve na miesto, kde by sa on cítil dobre a v bezpečí. " čo keby si sa pokúsila na malý moment nemyslieť. nesnažiť sa nájsť podstatu pred sebou a na miesto toho aspoň na moment zatvoriť oči? uvidíš, že príde moment kedy to k tebe príde samo.." spoliehal sa na intuíciu. Možno mal niekedy šialené nápady no v tejto chvíli mu neostávalo nič iné ako spoliehať sa na niečo, čo možno nedokázala pochopiť. On sám sa rozhodol urobiť to. Tento dom na neho vplýval svojim spôsobom bolo to možno z toho dôvodu, že medzi nimi sa nachádzalo to spojenie, ktoré nedokázal vysvetliť.
Posadil sa do kresla, zatvoril oči a sústredil sa len na to, čo sa snaží k nemu dostať. Možno pred niekoľkými rokmi by sa snažil s tým bojovať. Snažil by sa tú mágiu vyhnať z tela von a sústrediť sa na to, čo vidí pred sebou. No jeden tréning za druhým, jeden deň samoty míňal ten druhý a on sa naučil ako to v skutočnosti funguje. Musel nechať myseľ padnúť na samotné dno. nemyslieť na nič iné len na to, kde sa nachádza. No nie na miesto, ktoré videl ale na miesto, ktoré cítil. Nemohol sa zmýliť a preniesť sa na iné miesto. Orion si bol istý dostatočne, že to bolo to správne miesto aj napriek tomu, že v tej spomienke vyzeralo inak. Ruky si položil na stehná a z hlboka sa nadýchol.
|
|
|
Post by Anastasia Doherty on Jun 27, 2018 10:42:34 GMT
Věnovala mu dlouhý přemýšlivý pohled. V její hlavě se odehrávalo mnoho myšlenek, ale nebyla si jistá, kolik mu toho může poodhalit. Na druhou stranu, ona neměla důvod něco skrývat. Zatím se nenašlo nic, co by jí donutilo opaku. Rozhodla se proto Orionovi ze sebe ukázat ještě trochu víc, než komukoliv jinému. „Dokážu toho spoustu,“ vysvětlila a rozhodla se mu předvést názornou ukázku. „Prakticky ovládám prostor i čas,“ pozvedla ruku a do vzduchu se zvedl ze země kámen. Levitoval nad její dlaní. Bylo to něco, na co se nemusela ani soustředit a zároveň využívala schopnosti jen v malé míře a tak jí to neubližovalo, ani nevysilovalo. „To, že jsem telepatka, víš. Pak je tu třeba právě telekineze,“ pootočila rukou a kámen začal ve vzduchu rotovat a točit se jako káča. „Duplikování,“ zašeptala a dalším pohybem ruky se kámen zastavil a náhle se objevil druhý zcela identický. „Mohu ovládat čas,“ pohnula prsty v gestu, jakoby otáčela kolem. V ten moment se kámen postupně začal drolit, až se rozpadl v prach a při gestu v opačném směru se opět z prachu stal kámen. „A mohu dokonce ovládnout energii, která je zcela vzdálená tvému chápání,“ oči jí na vteřinu změnili barvu na rukou a v ten moment se kámen rozprskl na miliony kousíčků. Své schopnosti se naučila pojmenovávat až na institutu, kde jí pomáhal sám Charles. Učil ji být daleko více lidskou.
Anastasie se zhluboka nadechla, ruce nechala podél těla a věnovala jeden jediný pohled Abaddonovi. Ukázala mu jen zlomek svého rozsahu, ale mělo to být dost proto, aby jí pochopil. Přestal jí vnímat jako obyčejnou mutantku. „Potřebovala jsem tě,“ pronesla krátce, i když to nevysvětlovalo vůbec nic. Rozhodla se to proto vysvětlit stejně, jako jí podstatu vlastního já vysvětloval Charles. „Představ si nafukovací balonek, to jsem já. Začni ho postupně naplňovat vodou, ta bude představovat moje schopnosti. Je jich moc. Moc na jednoho člověka. Čím víc budeš balonek plnit, tím víc se bude zvětšovat a pak, když si nedáš pozor, prostě praskne.“ Naznačila rukama prasknutí balonku. Přesně to Annu čekalo. Pokud si Phoenix nebude dávat pozor, jak svoje schopnosti používá, přijde o svou tělesnou schránku. Charles byl mocný nástroj, který jí dokázal v institutu udržet. Mohla proti němu zkusit bojovat, ale riskovala příliš mnoho, pokud by se sama dostávala z pod jeho vlivu. „Umím toho moc, ale neumím to regulovat. Kdybych se chtěla dostat z institutu sama, mohla jsem… prasknout.“ Otevřeně přiznala, že Abaddona ke svému útěku využila, ale to on přeci dávno věděl. Dovolil jí to.
„Možná,“ pokrčila rameny, nad jeho otázkou ohledně jiné doby. Anna čas opravdu nevnímala, ovšem nedokázala to vysvětlit tak, aby to Abaddon správně pochopil. „Jsme tu pozdě, víš?“ natočila hlavu mírně na stranu a povzdechla si. „Zdá se, pamatovala jsem si ho jinak, ale čas ho změnil.“ Mluvila klidně, zatímco zůstávala na zemi a objímala si kolena. Pravou ruku přesunula na hruď a zkoušela se lépe nadechnout. Věnovala mu nejistý pohled, když k ní přišel a vzal si jí do náruče. Ale dříve, než mohla začít panikařit či jen reagovat, přesunuli se společně na gauč. Pouze se zhluboka nadechla a uklidnila mysl. Věděla, že se neděje nic hrozného, nikdo jí nechtěl ublížit, a proto se upokojila. Nechtěla vybouchnout jako tehdy.
Nechala se vést jeho hlasem. Pouze zavřela oči, zklidnila dech a nesoustředila se na nic. Vnímala jen to okolí, energii, která na ní působila. Myšlenky začaly mizet stejně jako tísnivý pocit na hrudi. Znovu mohla klidně dýchat, zhluboka a volně. Nic jí netlačilo ani nesvíralo. Trhaně vydechla a ruce sevřela v pěst. Něco se k ní pokoušelo dostat a ona si dlouho nedokázala uvědomit co. Celá ta atmosféra domu. Bylo to místo, kde začala existovat Phoenix a zanikla Anna. Možná právě Anna samotná se snažila probojovat do vědomí. „Myslím, že tu nemáme být,“ vydechla tiše. Oči nechávala zavřené a obočí nejistě nakrčila. Něco jí varovalo, že tohle místo není dobrý nápad pro přečkání. Zvolila špatně.
|
|
|
Post by Orion "Abaddon" Wagner on Jun 27, 2018 16:05:20 GMT
Pozoroval každý jeden jav, ktorý sa mu snažila naznačiť. Aj napriek tomu, že ho to možno malo vydesiť, kedy by sa na ňu mal pozerať iným spôsobom alebo sa jej dokonca báť, pociťoval práve opak. Bola to túžba na jednej strane vidieť viac no na druhej strane tam stále bolo niečo, čo ho nútilo na to jednoducho zabudnúť. Nevedel prečo mu to ukázala, prečo každú jednu schopnosť predviedla aj napriek tomu, že vie, že jej to ubližuje. mal tak mnoho otázok na ktoré sa chcel spýtať,tak mnoho otázok na ktoré chcel vedieť odpovede no vedel, že jemu by to k ničomu nepomohlo. Bola to len zvedavosť, kedy sa chcel spýtať na telá, ktoré navštívila a na spomienky, ktoré musela niekedy vidieť. Chcel vedieť aký je to pocit nachádzať sa v niekoho tele a následne cítiť rôzne pocity no na miesto toho aby vyslovil čo i len jednu jedinú otázku si len zahryzol do jazyka a venoval jej pohľad. Pohľad v ktorom sa na jednej strane nachádzalo tak mnoho no na druhej strane takmer nič. Mimika tváre mu v tejto chvíli nič nehovorila. Možno ak by ho niekto porovnal ku kamennej skale, nevidel by žiaden rozdiel.
„ možno by si si mala na moment oddýchnuť. Nepoužívať schopnosti a nechať telo vychladnúť. Je to ako žeravý kameň, ktorý potrebuje oddych.“ Povedal pretože v tejto chvíli to cítil rovnako. Na jednej strane vedel, že by dokázal zdolať všetko na čo by si len spomenul no na druhej strane taktiež vedel, že ak by sa pokúsil premiestniť alebo použiť svoje schopnosti určite by to nevydržal. V tejto chvíli bol rovnaký ako ona. Pociťoval, že je slabý a musí prejsť nejaký ten čas na to, aby sa jeho telo upokojilo.
„ neviem ako ty ale ja mám v pláne tu nejakú chvíľku ostať. Áno aj napriek tomu, že ten dom je v skutku desivým nemôžem odísť. Neviem sa premiestniť.“ Len mykol plecami a následne sa posadil do kresla pričom si vyložil na jedno operadlo nohy a následne si len vydýchol. Bol to príjemný pocit. No možno ak by sa sústredil na to, čo sa nachádza na pohovke, aká háved tu môže behať alebo dokonca vykonávať potrebu, reagoval by na všetko úplne inak.
„ čo keby sme prešli na prvú lekciu ako byť človekom. Nechcem ti nič zakazovať. Sú to tvoje schopnosti tvoj život ak sa to vôbec dá nazvať životom a tvoje telo. Hoci prakticky ani to nie je tvoje. Chcel by som ťa poprosiť aby si aspoň na moment zatvorila oči a nemyslela na nič. Aby si tvoje telo a myseľ oddýchli pretože by som nebol rád ak by si vybuchla priamo v mojej prítomnosti..“ tiež bol človekom, ktorý z času na čas vybuchol. No v inom slova zmysle. No teraz to bolo iné aj on sám seba prinútil k tomu aby sa na moment ukľudnil a len ležal v polo sede na jednom mieste bez toho aby sa čo i len pokúsil po pohyb.
„ mám pocit, že aj tak tu budeme musieť ostať. Ja sa nemôžem premiestniť, ty nebudeš používať svoje schopnosti a práve ak sa započúvaš tak budeš počuť dopadať prvé kvapky na strechu. Mám pocit, že sme zastihli v tomto dome búrku.“ Pousmial sa Orion pričom si uvedomil, že deň sa pomaly ale s istotou chýlil ku koncu a oni budú musieť v dome prenocovať aj napriek tomu, že by sa jej to možno nemuselo páčiť.
miloval búrky aj napriek tomu, že ako dieťa sa ich bál. Predsa len to bolo iné zažiť ich v tomto dome a v sklade, kde mohol počuť každú jednu kvapku oveľa hlasnejšie. dokonca v momente, kedy si prešiel tými dňami, kedy sa bál si to postupne začal užívať. Nedalo mu to, aj napriek tomu, že potreboval oddych, kedy by sa jeho telo aspoň na niekoľko hodín uvoľnilo na miesto toho sa postavil na nohy a priblížil sa k jednému z okien pričom sa pozrel pred seba. nesústredil sa na nič. Na žiadnu prírodu dokonca ani na oblohu, ktorá bola v tej chvíli temnejšou ako nikdy predtým. pozeral sa na kvapky, ktoré jedna po druhej stekali po okne pričom pocítil ako sa jeden kútik jeho piernadvihol do malého úsmevu.
|
|
|
Post by Anastasia Doherty on Jun 28, 2018 9:18:00 GMT
Rozhlédl se po domě, když zmínil, že tam nějaký čas zůstanou. Byl starý, opotřebený a zatuchlý. Přesto několika rozbitými okny protahovalo a s blížící se bouřkou bylo jasné, že v domě bude chladno. I tak to bylo více, než v co mohla Phoenix doufat. Lepší než hledat i úkryt před deštěm. Pouze si uvolnila rukávy dlouhého šedého trika, které jí mělo poskytnout alespoň zlomek tepla. Tentokrát neměla žádný svetřík ani mikinu a bylo jí jasné, že dnešní noc ještě chlad pocítí. Posadila se na gauči do tureckého sedu a rukama si držela kotníky. Dívala se kolem sebe, zda neuvidí cokoliv, co by jí zahřálo, ať už to znělo jakkoliv pochybně. Obyčejný člověk by se jen těžko přikryl něčím, co najde v opuštěném domě. Kdo ví, kdo to přinesl, kdo pod tím ležel ani co po tom přeběhlo. Přesto zima dělala s lidským tělem své.
„Já nevybuchnu,“ zamračila se a slova pověděla poměrně ostře. Ještě pořád vnímala tu pomyslnou hranici, za kterou nešla. Vybouchla zatím jednou a to jí dostatečně vytrestalo, aby to prozatím nechtěla opakovat. Ne dokud nebude Anastasie na Phoenix daleko lépe připravená. Nechtěla se ale zlobit. To vedlo ke špatným věcem. Pustila si kotníky a přejela si po dlouhých hnědých vlasech, které nechala spadat na záda, aby jí nijak nepřekážely. Až nyní jí napadlo, že v institutu nechala věci, které se jí mohli hodit. Malichernosti, které i tak zpříjemňovali pobyt v lidském těle. Zhluboka se nadechla, oči upřela ke stropu a mírně vysunula spodní ret. Přemýšlela, co vlastně bude dělat. Pořád zapomínala na fyzično, kterým se musela řídit především. Jídlo, teplo a místo na přespání. Slabé a vyčerpané tělo nemohla posilovat. V tom jí institut vyhověl, ale na druhou stranu jí zakazoval se rozvíjet. Zdálo se, že obě možnosti mají svou daň.
Jak tak přemýšlela, uvědomila si, že skutečně slyší déšť. Položila nohy na zem a zvedla se. Prošla se dokola kolem místnosti, jakoby hledala místo, odkud jde slyšel déšť nejvíce intenzivně. „Bude bouřka?“ Zastavila se a pohledem vyhledala Oriona. Hlasité hromobití v ní vyvolávalo nepříjemné pocity, ale nedalo se tvrdit, že by se bouřky bála. Ovšem pravda byla taková, že nikdy nezažila bouřku v takovém domě. Kdo ví, jak nepříjemné to bude tentokrát.
Pomalým krokem ho následovala a postavila se po jeho boku. Chvilku pozorovala kapky deště, jak dopadají na okenní sklo. Zachytávaly se a pomalu tekly dolu. Udělala několik kroků blíž. Pravé koleno položila na okenní rám a zapřela se, zatímco dlaně přitiskla na chladné tabulky skla. Blížila se studená bouře, která mohla trvat i celou noc. Přitiskla obličej ke sklu tak, až se téměř dotýkala okna špičkou nosu. Něco venku zkoumala. Čekala, zda v dešti něco nebo někoho neuvidí, ale nezdálo se, že by je kdokoliv ohrožoval. Poslední ujištění se, že je Charles skutečně nemohl následovat. Pomalu se odtáhla, a zatímco pravou ruku nechávala na skle, otočila se k Abaddonovi. „Neměli bychom zajistit teplo?“ Položila si ruce na stehna a na okně zanechala otiskl ruky.
Nečekala však na odpověď. Opět se postavila na nohy a prošla z pokoje do malé chodby. Procházela několik dalších místností, ale hledání se zdálo marné. Nakonec se vrátila do místnosti, kde byl i Abaddon. Zastavila se u pohovky, na kterou se posadila. Propletla si prsty a ruce položila do klína. „Jak dlouho může trvat, než budeš moct pryč?“ tázavě si ho prohlédla. Jen nechtěla v jednom momentě zjistit, že je v domě úplně sama.
|
|
|
Post by Orion "Abaddon" Wagner on Jul 1, 2018 20:21:44 GMT
Miloval búrku. Bol dokonca rád za to, že sa nachádzali na mieste, kde by ich len málokto hľadal. Nevedel si predstaviť ako by to dopadlo ak by ich niekto dopadol a on by sa musel brániť. Nemohol by sa premiestniť. Musel by sa spoliehať iba na to, čo má pri sebe. A to bol práve chvost, ktorý bol jeho súčasťou už od narodenia a zuby, ktoré dokázali prehryznúť mnoho materiálov. Dokázal byť desivým, dokonca sa mohol v jednom momente podobať na zviera no aj tak to bol on. Ten človek, ktorý bol na seba sám hrdý za to, že dokázal prežiť. Bolo to niekedy smiešne pomyslieť si, že je také ťažké prežiť. No v momente, kedy človek nemá nič, kedy človek nemá to miesto kde by sa mohol vrátiť domov a pocítiť ten pocit, že niekde patrí.
„ myslím si, že to potrvá niekoľko hodín. Prešli sme niekoľko stoviek ba dokonca tisícok kilometrov. Nedokážem sa premiestniť pretože to je najväčšia vzdialenosť, akú som kedy urobil..“ povedal tichým hlasom pričom ju sledoval ako sa prešla po miestnosti a hľadala niečo na oheň. „ nemali by sme to robiť. Pútať na seba týmto spôsobom pozornosť. Bude nám musieť stačiť len pocit. Nemusíš sa báť, nejako to zvládneme..“ chcel jej povedať o svojej prvej búrke, ktorú zažil a na ktorú si pamätal veľmi dobre no na miesto toho si našiel aj on nejaké miestečko, kde sa mohol uložiť.
Bolo to staré, drevené hojdacie kreslo, ktoré dýchalo históriou. Dokonca v momente, kedy prešiel po boku všimol si niekoľko vyrezaných mien a písmeniek. „ je to iné však? Byť na tomto mieste namiesto toho aby si bola v teple a v bezpečí v inštitúte. Ale nie je to lepšie? Predsa len v tejto chvíli si na mieste, kde by ťa len s ťažkosťou niekto hľadal..“ vedel, že Charles mal dostatočné prostriedky k tomu aby ju našiel alebo dokonca jeho. On sám nevedel ako sa bude situácia vyvíjať v momente, kedy sa ocitne sám bez jej spoločnosti a pocíti vo svojej mysli niekoho ako je práve Chalres.
Mnoho ľudí si myslí, že je dobrým človekom no on na neho mal úplne iný názor. Bol rovnakým ako ľudia v hydre, rovnakým manipulátorom, ktorý sa často krát schovával za niekým, kto mu prišiel vhod. No v momente, kedy videl, že to nenesie najlepšie rozhodol sa pre niečo, čo bolo možno pre neho doposiaľ takmer neprístupné. Podišiel k nej o niečo bližšie. Posadil sa na zem a následne si prešiel končekmi prstov po stehnách. „ keď som bol malým prišla rovnaká búrka ako v tejto chvíli. Bál som sa pretože som sa nachádzal v sklade na ktorom bolo počuť každé jedno buchnutie, zaškrabanie alebo dopadanie kvapôčiek na strechu. Bolo to desivé. Vieš čo som robil pre to aby som sa upokojil ?..“ povedal Abaddon pričom sa na ňu ani len nepozrel. Mohlo to vyzerať ako keby sa rozprával sám so sebou.
„ premýšľal som nad tým, či hviezdy na oblohe niečo znamenajú. Nemyslím tým súhvezdia ani obrazy, ktoré ľudia v nich vidia aj napriek tomu, že tam možno ani nie sú. Ale to či tie hviezdy niečo znamenajú. Čo ak každá jedna hviezda niekomu patrí? Myslím tým v momente, kedy sa daná osoba narodí rozžiari sa a ten daný tvor vie, že patrí iba jemu. Nemyslím to materiálne patrenie..“ povedal pokojným hlasom, kedy sa pozrel len pred seba na dlážku, ktorá bola na určitých miestach roztrúsená na niekoľko malých čiastočiek, ktoré sa už možno nikdy nedajú dohromady. „ myslím to tak, že v momente, kedy sa pozrie na oblohu vie, že tá hviezda žiari len a len pre neho. A v momente, kedy príde ten správny čas a tvor zomrie, zhasne aj jeho hviezda..“ aj napriek tomu, že to bola hlúpa predstava stále sa nad tým zamýšľal. Predsa len hviezdy bolo niečo, čo človek nedokáže ovládať. Možno niekto áno no tá schopnosť by stratila v tom okamihu svoju podstatu. Nikto by nemal zasahovať do hviezd. Rozhodovať o tom, ktorá môže žiariť a ktorá zasa nie. Ktorá má svoju podstatu alebo ktorá nikdy ju mať nebude. Bolo to niečo, čo by nemalo mať dosah žiadnou schopnosťou.
|
|
|
Post by Anastasia Doherty on Jul 10, 2018 9:05:53 GMT
„Rád se překonáváš, že?“ zalétla k němu pohledem. Pamatovala si to ještě z doby, kdy ho viděla podruhé. Tehdy se mu bez omezení procházela hlavou. Nevěděla proč, ale tohle jí v hlavě utkvělo. Možná protože, překonávání se a hrdost s tím spojená utvářelo základní kámen Abaddonovi povahy. Nezkoumala jen svět kolem sebe, nyní i jeho. Pochopit jednoho se stává klíčem k tomu pochopit ostatní. Na institutu jí nikdo nezajímal. Nechávala je chodit kolem sebe bez sebemenšího projevu zájmu. Abaddon byl ale jiný. Už od první chvíle. Možná právě proto, že se vymykal standardům, které Charles na institut nastavil. Všechno to omezování a kontrola. „Já se nebojím,“ ihned se proti němu ohradila. „Nevím co je to strach,“ zavrtěla hlavou o něco klidněji. Ani si neuvědomila, že při první větě zvýšila hlas. Proto hned vzápětí hlas upokojila. „Charles ve mně chtěl vyvolat určité emoce, třeba i právě strach. Strach je prý velká motivace, ale já ho cítit nemohu.“ Vysvětlovala něco, čím si byla docela jistá. Čeho by se tak mocná bytost jako byla právě Phoenix mohla bát? Krátce se pak zarazila a Abaddona si několikrát přeměřila. „Strach je prý velmi nepříjemná emoce. Ty jsi ho už cítil, že ano?“ chvilku vyčkávala, zda se i o tom nebude chtít rozpovídat.
Seděla klidně na pohovce, téměř se nepohnula. Kolikrát slýchala, že jí studenti na institutu přirovnávají ke kočce. Jednalo se o podobné povahy. Jistá hrdost a nadřazenost, kterou takové zvíře znázorňuje, nebyla cizí ani Phoenix. „Chybí tu teplo, čisté oblečení nebo jídlo,“ přikývla. Ovšem pro ní to byli malicherné potřeby. Horší bylo, že to všechno potřebovala Anna a Phoenix si nemohla dovolit přijít o hostitele tak brzy. Minimálně to jídlo bude muset později zařídit. „Ale, ano je to lepší. Necítím ho,“ vysvětlovala a věnovala muži dlouhý pohled. „Charles je daleko a nemůže na mě alespoň prozatím dosáhnout. On… není dobrý, že ne?“ nechala svou otázku chvilku vyznít a jediné, co ticho rušilo byl déšť a bouřka. „Chtěl mi vysvětlovat rozdíl mezi dobrým a špatným. Chtěl abych byla hodná. Ale on sám se tím neřídí. Hodný člověk přeci nechce ostatní ovládat,“ pokrčila rameny, než si ještě trochu povytáhla rukávy a nohy si složila do tureckého sedu. Záda vyrovnala a výraz ve tváři se stal ledově klidný. Jakoby s Abaddonem nebyla na stejném místě. Přesto, její oči dokazovaly, že stále vnímá.
Jakmile se rozpovídal, narovnala se v zádech. Byl to jasný důkaz toho, že poslouchá a přitom ho sledovala upřeným pohledem. Veškerá hrdost z její tváře vymizela, i ta nepřístupnost. Stejně vyděšené a vyjukané zvířátko, jako když ho viděla poprvé. Rty přitiskla více k sobě a oči nechávala doširoka otevřené. Zorničky se jí dokonce o poznání roztáhly a během jeho vyprávění téměř nemrkala. Postupně vytěsnila zvuk dopadajících kapek na okenní tabule dokonce i zvuk hromů a občasné osvětlení oblohy pomocí blesku. Zaposlouchala se do jeho hlasu, který se poslouchal vlastně hezky, i když ho specificky nedokázala zařadit. Chvílemi zněl mile, něžně a snad i roztomile. Jindy mluvil tiše a přesto ten hlas i intonace dokázali vyvolat zcela opačné pocity a domněnky. Představovala si místo, kde v té době musel mít a poslouchala i jeho vyprávění o hvězdách.
Nikdy na hvězdy nekoukala jako na obrazce, neznala souhvězdí ani jejich označení. Nepatrně se na něj usmála, ani nevěděla proč. Zkrátka se jí samovolně vytáhly koutky rtů nahoru. Možná ta představa, co lidé dokázali ve hvězdách vidět. To jak si je přikrášlovali a samotné pojetí hvězd od Abaddona. I ona je chápala docela jinak. Byla vesmírná entita a hvězdy byly něco, na čem se mohla přiživit. Jejich vesmírná energie, která se mohla připodobnit k té, kterou měli uvnitř sebe. Vnímala hvězdy a celou galaxii jako něco překrásného. Zatím na Zemi nenašla nic, k čemu by se to dalo připodobnit, ale ona stále nebyla všude. Napadlo jí dokonce ukázat Abaddonovi, jak ona vnímá svět a hvězdy, jenže nějakou chvíli neměla schopnosti používat. Měl pravdu v tom, že by měla odpočívat, vyspat se a zítra by již měla mít dostatek sil.
„Lidé vnímají hvězdy velmi omezeně. Je to nevýslovná krása pokaždé, když se jedna z nich rozsvítí a je až… neumím to popsat, ne tím jak to vnímáte vy. Ale kdybys viděl vyhasnutí hvězdy. To je věc, kterou můžeš pozorovat stále. To jak v ní zbyde minimum, které bojuje o to, aby stále zářilo. Jak postupně uhasíná a mění se v nic. Jak z ní prchá život i to, co mohla dát. Měl bys to někdy vidět. Líbilo by se ti to,“ prozradila a nakonec si na gauči lehla. Přetočila se na bok. Ruce složila pod hlavu a našla si příjemnou polohu. „Vyprávěj ještě něco,“ pošeptala tiše.
|
|
|
Post by Orion "Abaddon" Wagner on Aug 20, 2018 15:25:25 GMT
„ ak by som sa uspokojil s pocitom, že to nedokážem, kde by som bol?..“ jeho hlas bol tichým aj napriek tomu, že myšlienky hlasno kričali. Mohla ich počuť ak by sa možno započúvala. Ako sa jedna myšlienka za druhou nachádzali v jeho hlave a on nevie do ktorej má nazrieť a počúvať ju. Cítil sa v jednom okamihu sám, osamelí no v tom druhom si uvedomil, že vo svojej hlave nikdy nebude sám. Nepotreboval nikoho okolo seba. Nepotreboval cítiť niekoho prítomnosť ani len obyčajný dotyk na pokožke, predsa len v hlave mal toľko spomienok a myšlienok, že nikdy nebude počuť to ticho.
„ nepoznám ho natoľko aby som vedel, akým človekom je Charles. Ale musíš to vedieť ty. To ako sa k tebe prihováral, to kedy ťa chcel prinútiť niečo cítiť. Možno ak by mu na tebe skutočne záležalo, myslím ako na normálnom človekovi..“ prečo v jeho slovách nebola normálnym človekom? Vedel, že je výnimočnou. A on sám nechcel byť človekom on sám je bytosťou a bral to tak, že v podobnom svetle by sa mohla nachádzať aj ona. Ah keby vedel, že to je skoro pravda. Predsa len bol tým tvorom, ktorý bol stvorený nie počatí z lásky alebo vôbec počatí prirodzene.
„ myslím si, že ak by ťa dokázal pochopiť nenútil by ťa nič robiť. Emócie si dokážu nájsť bytosť v daný moment. Možno to príde, možno zasa nie. Možno nikdy nepocítiš strach no možno áno. Možno príde ten okamih, kedy sa budeš báť, cítiť sa nervózne, že sa za tebou neustále niekto objavuje. Ten pocit, kedy si budeš myslieť, že Charles si prišiel po teba a opäť sa pokúsi ťa dostať na to miesto..“ povedal pričom začal nad tým premýšľať. Nechcel si ani len predstaviť ten moment, kedy by mal pri sebe niekoho, kto by sa ho snažil ovládať. Kto by mu všiepoval do hlavy svoje myšlienky, svoje nápady a dokonca aj rady, ktoré by v konečnom dôsledku boli len príkazmi.
„ možno príde čas, kedy zistíš, či je dobrým alebo zlým človekom..“ niekoho súdiť bolo tak ľahké, no Orion sa na tom nechcel podieľať. Nezáležalo mu na tom. „ a či som ho niekedy cítil aj ja?“ zamyslel sa. Mohol tvrdiť, že nie. Že nie je tým človekom, ktorý by sa bál no v skutočnosti to vôbec nebola pravda. „ niekedy strach je to najlepšie poháňadlo. Povedala si, že sa rád prekonávam. Niekedy to je práve strach, ktorý ma do toho doslova tlačí..“ a samozrejme aj hnev no o tom nechcel hovoriť. Emócie sa v ňom dokázali miešať a mnohokrát kvôli strachu zabíjal. Nikto ho v ten moment nevedel zastaviť. Chytiť sa ho a povedať aby sa upokojil. Prečo? Pretože to je práve on v tej chvíli, kto vzbudzuje strach.
„ hviezdy sú niečo, čo ma dokáže upokojiť. Zvláštne no nie? Ved predsa len moje pravé meno...“ nikto to nevedel, nikto nevedel o jeho pravom mene no vedel, že ak by sa o tom chcela dozvedieť určite by si to vyhľadala v jeho hlave. No mal pocit, že to je moment, kedy ho po prvýkrát bude môcť povedať nahlas a nebáť sa toho, že by sa na neho niekto pozeral inak. „ Orion...“ povedal tichým hlasom a následne sa mierne zarazil. Chcela aby rozprával? Bolo to možno zvláštne predsa len bola prvým človekom, ktorý vôbec sa nachádzal v jeho prítomnosti a ešte aj chcel aby rozprával. „ poviem ti jeden príbeh. Len chcem aby si nemyslela na vedecké fakty. Možno hviezdy vidíš takýmto spôsobom no čo ak tu je ešte jeden spôsob? Stačí len veriť..“ na jeho tvári sa objavilo niečo, čo bolo pre neho pomerne nezvyklé. Bol to práve malý úsmev. „ čo ak by som ti povedal jeden príbeh, ktorý by ti možno pomohol zaspať.“ Povedal pričom len letmo sa pozrel na pomerne starý gauč a posadil sa. Posadil sa do rohu tak, že si mohol ľahnúť pričom to bolo po prvýkrát komu vôbec dovolil priblížiť sa k nemu. „ chýba tu teplo. To máš pravdu, čo ak by si sa posadila ku mne? Nemusíš sa ničoho báť, môžeš sa pozrieť do mojej hlavy, nechcem ti ublížiť..“ jemne prešiel končekmi prstov po mieste vedľa seba. Vážne to chcel? Áno... chcel porušiť to pravidlo, ktoré sa mu nachádzalo v hlave. Pravidlo, že sa nikto nebude nachádzať v jeho osobnom priestore.
|
|