Post by Merinda Lee-Bailey on Jul 16, 2017 18:30:54 GMT
Jméno a příjmení:
Merinda Lee-Bailey (anebo také Mer Ley, jak si říká)
Věk:
21 let
Rodina:
Amarina Lee - tak trochu neobyčejná lidská žena s obrovským srdcem, která svého muže a dceru milovala nade všechno na světě. Pracovala jako učitelka na prvním stupni. Zemřela při požáru.
Athan Lee - tak trochu neobyčejný muž se schopností ulevovat lidem od bolestí, který svou ženu a dceru miloval nade vše. Své schopnosti nevyužíval. Pracoval jako fyzioterapeut. Zemřel při požáru.
Aniya Bailey - adoptivní matka, která Merindu doopravdy miluje jako vlastní dceru, i když už ji několik let neviděla. Stále pro ni truchlí a doufá, že se jednoho dne objeví na prahu jejích dveří. Pracuje jako šéfkuchařka v jedné z restaurací.
Daniel Bailey - adoptivní otec, který pracuje u policie a stále Merindu hledá, i když ji všichni prohlásili za nezvěstnou.
Brett Bailey - syn Daniela a Aniyi, který si na svoji nevlastní starší sestru ani nepamatuje, kdyby nebylo fotek.
Mer o něm pochopitelně ví, jen ještě neměla tu čest vidět ho naživo. A asi ani nebude.
Damon Bailey - bratr Daniela, nevlastní strýc Merindy. Nechává ji u sebe sem tam přespat. On jediný ví, že stále žije. Vlastní firmu na výrobu počítačů.
Národnost:
Australská
FC + fotky:
Alycia Debnam-Carey
Vzhled:
První, čeho si při pohledu na tuto sotva dospělou slečnu všimnete, jsou její velké, hluboko posazené oči. Tak hluboké, plné různých pocitů a bolestí, které po většinu času ani nejsou její vlastní. Mají světle zelenou barvu a při bližším pohledu zaznamenáte, že jsou místy protkané i žlutou. K okrajům naopak putují až ho hnědé. Lemují je přirozeně tmavé, poměrně krátké a jemné řasy, které si musí dolaďovat řasenkou, aby je měla hezky dlouhé a objemné. Nad párem těchto kukadel se klene úzké, světlejší obočí, které však naprosto dokonale pasuje do jejího oválného obličeje. Uprostřed něj se nachází úzký, nijak zvlášť výrazný nos a pod ním jsou poměrně malé, avšak plné rty světle růžové barvy, které když se roztáhnou do úsměvu, ukážou dvě řady bílých perliček. Když právě tento úkaz, tím myslím úsměv, udělá, na tvářích si můžeme povšimnout ne zrovna výrazných dolíčků. Má trochu vyšší čelo, ale není to nic hrozného, navíc to k ní tak nějak sedí. Tuto svým charakteristickým způsobem pohlednou tváře lemují mírně navlněné, husté vlasy, které dosahují až po dívčina ňadra. Jejich barva je jen tak mimochodem hnědá. Občas, když má čas, nechá si konečky odbarvit. Ale toto ji prozatím přešlo. Vlásky má většinou rozpuštěné, nemá čas a ani náladu na to, aby s nimi dělala složité kreace. Zrovna moc se nemaluje, vzhledem k tomu že ji stejně většinu času nikdo nevidí. Avšak pro její dobrý pocit si alespoň pomocí řasenky zvýrazní řasy a rty potře leskem nebo jen obyčejným balzámem. Ani o své nehty zrovna moc nepečuje. Rozhodně je nemá nijak špinavé nebo okousané, avšak neholduje nějakým lakům a podobným serepetičkám.
Merindě byla od přírody nadělena 165 cm vysoká postava, takže není žádná žirafa, avšak ani se neřadí mezi ty nejmenší. Prostě zlatý střed, i když by možná ještě pár centimetrů snesla. Když se podíváte na její křivky, všimnete si poměrně vyvinutých ňader, téměř žádných boků, dlouhých hubených noh a mírně vypracovaných svalů, avšak ty jsou schované pod kůží, takže nejsou moc viditelné. Má poměrně značně vystouplé klíční a pánevní kosti a pochopitelně i žebra. Asi to bude tou nepravidelnou stravou o malých porcích. Pleť má mírně opálenou, ale doopravdy jenom mírně. Navíc na ní nevidíte téměř žádné nedokonalosti, co se týče pubertální vývoje. Očividně byla jedna z mála z těch šťastných, kterým se tohle prokletí vyhnulo. Co se ale jizev a různých tetování týče, inkoust ani piercingy na ní hledáte marně. Naopak jizev… těch má požehnaně. Když opomeneme ty malinké jizvičky od kousanců od komárů a podobně, samozřejmě. Začneme například tou na pravé dlani. Tu má od toho, když rozbila sklenici. Následují už vybledlé vodorovné čáry na vnější straně předloktí. Těch byste si ale všimli, jen pokud by měla krátký rukáv nebo by se zbavila té hromady náramků, které neustále nosí. Což se nestane, takže si můžete trhnout packou. Dále má na pravém chodidle a nártu jizvu, když stoupla na hřebík a jako poslední by se dala počítat ne zrovna hezká jizva na pravém lýtku, kterou má z doby, kdy si podpálila pokoj. Tu však taky neuvidíte.
Jak už bylo nahoře naznačeno, nosí především dlouhé oblečení. Má nejraději rifle, nějaké tílko a k tomu košili. Z toho se sestává v 90 případech ze 100 její oděv. Pokud však má krátký rukáv, což je nejčastěji v teplejších dnech, na rukách nosí spoustu náramků, ale aby si dala krátké kalhoty, tak to doopravdy nehrozí. Abyste ji viděli v krátkém oblečení, tak byste museli počkat, až se převleče do pyžama, které je hlavně triko a nějaké kraťase. Nikdy v životě na sobě neměla žádné boty na podpatku a rozhodně to nehodlá měnit. Volí raději pohodlí před vzhledem. Doplňky taky zrovna moc neřeší. Nemá ani propíchnuté uši, takže u ní nic takového nehledejte. Pochopitelně, kromě té spousty náramků, že jo. Občas ji můžete potkat i v brýlích. Ne že by měla snad špatné oči, spíše to bere jako doplněk.
Při mluvě zrovna moc negestikuluje. A vlastně celkově je taková netečná, vyhýbá se tomu, aby na vás sáhla. Když ji ale znáte delší dobu, pochopíte, že když lže, začne si neustále zastrkovat vlasy za uši. Když ji však pochválíte či jí prostě nějak složíte kompliment, má nesmírně hloupost vlastnost, zrudnout jako rak a začít koktat. Což dělá, i když se jí líbí nějaký kluk.
Povaha:
„Jsem Merinda, lidi mi říkají Mer, je mi 21 let a nemám ráda, když na mě lidi šahají, takže to nedělejte, jinak vám ublížím,“ - pár slov, které ji naprosto vystihují.
Merinda je poměrně komplikovaná povaha. Zadíváte se na ni a řeknete si, že je sice možná hezká tvářička, ale rozhodně nevypadá zrovna sdílně a šťastně. A vlastně máte pravdu. Opravdu ze začátku na lidi takto působí. Věčně zamračená, asociální dívka s komplexem méněcennosti a se sklony k ubližování si kvůli problémům druhých. Těchto 16 slov ji vystihuje naprosto perfektně. Mohli bychom si to ale trošku rozebrat, že?
Ano, ze začátku se na každého mračí nebo se alespoň tváří odtažitě, nemá zrovna společenskou povahu, spíše je poměrně introvertní, aspoň ze začátku. Když se ale dostanete přes první vrstvu odtažitosti a asociálství, v nitru na vás čeká usměvavé sluníčko, které se bude smát i těm nejhloupějším vtipům, které ze rtů vypustíme. Poví vám o sobě klidně všechno. Pokud budete mít problém, přijde vás ve tři v noci utěšit a nějak vám poradit. Když budete potřebovat parťáka na nějakou lumpárnu, tak se k vám s radostí přidá a vymyslí ještě větší koninu. Tam hodně hluboko uvnitř je vlastně hodná, milá a usměvavá a docela i naivní. Též je poměrně laskavá a ochotná a spoustu dalších strašně hezkých vlastností, které jsou však perfektně schované. A chcete vědět, jak se do jejího nitra dostat? Stačí, když se jí budete trochu věnovat a nebudete se hrnout do jejího osobního prostoru. Díky těmto obyčejným dvěma věcem si pro vás ve svém srdíčku udělá místo. A taky díky nějakému jídlu. Je to poměrně nenažraná dívka, která si moc svoji váhu nehlídá a raději si místo zeleninového salátu dá nějaký pořádný steak. Takže hurá, uplaťte si ji.
Když jí však ublížíte, dokáže se pořádně vytočit a trucovat až do skonání světa. Takže to nedělejte, protože v tom případě se na vás vybodne a bude dělat, jako byste vůbec neexistovali. Není ale nijak pomstychtivá, jen uražená. Je však poměrně křehká, takže si laskavě odpusťte nějaké nemístné poznámky na její vzhled nebo nedej bože jizvy. To je schopná se vám rozplakat a málem zhroutit. Pokud zrovna netrucuje, není zrovna tvrdohlavý člověk. Když vás má doopravdy ráda, tak raději ustoupí, než aby se s vámi hádala. Raději přijme váš názor, hádky nevyvolává a ani je zrovna nevyhledává. Nemá moc ráda hlasité zvuky, a když na ni někdo křičí. Trpělivosti má však hromadu. Samozřejmě, jako u každého člověka, i u ní se prostě najdou špatné dny (když má například krámy, že jo), kdy nemá náladu vidět ani někoho, koho už si přes první vrstvu pustila. V tu chvíli je raději sama. Nemá ráda velké davy, dělá se jí z nich špatně a vždycky začne panikařit, že se ztratí, jelikož má příšerný orientační smysl. Pokud se ale dostane do společnosti více lidí, je raději stranou, nemluví a pohoda. Nejraději je buď sama, anebo s jedním nebo pár lidmi, které má ráda. A rozhodně na ni nechoďte s horory, stezkami odvahy a podobnými věcmi, je to poměrně strašpytel. A to byste si mysleli, že když žila na ulici, tak si na to zvykla. Špatně. V jejím pokoji a celkově ve věcech má veliký nepořádek. Je tam trochu zmatkářka, která neví, kam dala učebnice nebo počítač či podobnou věc.
Kromě již zmiňovaného jídla, má ráda spánek, koukání na romantické filmy, které jí dodají pocit, že i ona by mohla být takto normální, a cvičení. Naopak nesnáší lži. Sice na ně po většinu času ani nedojde, ale když ano, tak je raněná a uražená. Také jí nejsou zrovna příjemné davy, křik a arogantní lidé, kteří si neváží svého života. Kvůli tomu požáru, když byla malá, má panickou hrůzu z ohně. Stačí jen malinká svíčka a ona by nejraději utíkala. Jako každá holka nesnáší pavouky a podobnou havěť. Ale nebojí se tmy, to je vlastně jediná část dne, kdy většinou vylézá ven. Možná to je proto, že se odmítá dívat na strašidelné věci, tudíž její představivost nemusí pracovat na plné obrátky. Často ji v noci můžete potkat, jak se sama prochází po venku nebo cvičí v posilovně. Přes den zrovna moc ven z pokoje nechodí, zatím se ani nedovážila chodit na hodiny. Kdybyste ji ale náhodou potkali někde dezorientovanou, naveďte ji k nějakému záchytnému bodu, protože to se pravděpodobně teleportovala ve spánku. Trpí na noční můry, kde ji buď provází její mrtvý rodiče, nebo Sebastian, anebo všechny problémy těch lidí, kterých se dotkla. Sice neví, co se jim stalo, ale její mozek si ty pocity přetvoří podle svého a je to. Jako její ideální den si představuje ležení v posteli s někým, koho má ráda, koukání na nějaké slaďáky a při tom pojídání brambůrků, tyčinek a podobných věcí.
Její vkus na kluky je poměrně neurčitý, jelikož nikdy nad nikým takto nepřemýšlela. Nikdy nebyla zamilovaná, nikdy od nikoho nedostala pořádnou pusu a něčem víc ani nemluvě. Jí by ale stačilo, aby ji měl rád takovou, jaká je, i s těmi všemi jizvami a psychickými problémy. Pochopitelně by nepohrdla nějakým namakaným svalovcem, ale musel by mít i mozek. Nejlepší by bylo, kdyby to byl stejný magor jako ona, aby si nepřipadala divně. Nikdy však neví, jak reagovat na lichotky nebo nějaké dárky (nejlépe jídlo, s kytkou u ní fakt nepochodíte), tudíž... fakt by potřebovala nějaký kurz nebo tak.
Historie:
Nemocnice v Sydney - 4. 4. 2019
Porodním sálem se ozýval křik zlomeného muže, jenž držel celý porod svoji ženu za ruku, která se právě snažila na svět dostat malou hnědovlasou holčičku. Odčerpával její bolest, raději on, než ona. Po téměř dvanácti hodinách, kdy se porod zkomplikoval a miminko muselo být nakonec vytáhnuto císařským řezem, se to povedlo a miminko - holčička - se právě nadechla, čímž zpečetila svůj život. Athan a Amarina Lee. Tak se jmenovali rodiče té malé dívenky, která právě byla už pár hodin na světě. A oni stále nevěděli, jak ji pojmenovat. Měli tolik nápadů, jak by se jejich děťátko mohlo jmenovat. Jenže pak Amarinu museli odvést na pokoj, aby se z toho zážitku vyspala. A tak musel Athan vymýšlet sám. Nakonec na to došel. Merinda. Ani nevěděl, jak ho to napadlo, prostě to bylo jako čistý blesk z nebe. Sdělil to své ženě, kterou miloval, a ona s tím souhlasila. To jméno se jí líbilo. A tak se dívenka začala jmenovat Merinda Lee.
Stěhování - 5. 6. 2021
Byly to už dva roky a něco, co byla Merinda na světě. Měla milující rodiče. Matka pracovala jako učitelka a otec jako fyzioterapeut. Jenže oba chtěli změnu, co by se tak mohlo stát? Prostě se jenom přestěhují do jiného města. A vlastně i do jiného státu a na jiný kontinent, ale změna je život. Navíc tam byly mnohem lepší pracovní místa. Toto byl poslední den, kdy se podívali na jejich starý, rodinný domeček a nasedli do auta, které je odvezlo na letiště, kterým se následně dostali až do San Diega, kde měli začít novou část jejich života.
San Diego - 6. 6. 2021 -> 23. 9. 2027
San Diego si ta malá holčička naprosto zamilovala. Jeho kulturu, parky a celkově všechno. Líbilo se jí tu. Tak moc. Začala chodit do školky, kde si našla nějaké ty kamarády a pak vlezla na první stupeň základní školy, kde ji učila její maminka. To ale nebylo tak hrozné, jak očekávala. Nikdo jí neříkal, že jí maminka nadržuje, i když měla samé jedničky. Ale kdo na prvním stupni samé jedničky nemá, že? Ano, možná šlápla na hřebík, kvůli čemuž museli jet do nemocnice, protože to měla skrz na skrz, ale to bylo nic. Všechno se zdálo jako v pohádce, ale nikomu to nepřišlo podezřelé, že mají až takové štěstí. Funkční rodinu, stálou práci a příjemné přátele. No ale pochopitelně… všechno se samozřejmě muselo naprosto pokazit. Bylo 23., když se malým rodinným domkem v jedné ulici začal rozléhat kouř, který tuto malou, osmiletou holčičku probudil. Kašlala, snažila se vyhrabat z postýlky a všech těch polštářů, aby se podívala, co se to děje. Že by tu něco snad hořelo? Dům byl dvoupatrový. Díky tomu musela vylézt z postele a jít se podívat do přízemí, do kuchyně nebo prostě dolů, odkud se linul ten kouř. Slyšela křik rodičů, volala jejich jména, netušila, zdali ji slyší. Ale stejně to bylo zbytečné. Celý dům byl v plamenech. Prý tam byl puštěný plyn nebo co. Když však scházela dolů po schodech, přímo před ní vyšlehl oheň a schodiště se pod ní propadlo. Nestihla ani pořádně zakřičet, když se najednou objevila uprostřed silnice, přímo před koly nějakého auta. A pak má tmu.
Nemocnice - 24. 9. 2027
Probrala se až ráno. Na hlavě měla tržnou ránu, tudíž ji měla celou obvázanou a levou ruku měla v sádře. Měla ji totiž zlomenou. Prý. To ale nebylo nejhorší. Vzbudila se naprosto v cizím prostředí, páchlo to tam po dezinfekci. Nevěděla, kde je. Byla strachy bez sebe, avšak najednou prozřela, když si vzpomněla na ten děsivý sen o požáru u nich doma. I přes bolest, která ji bouchala v hlavě, vyběhla na chodbu, vřískajíc, kde má rodiče. A pak má zase tmu. Když se probrala po druhé, byl už večer a u její postele seděla nějaká mladá paní v bílém. Asi sestřička? Merinda okamžitě začala plakat, kde má rodiče. Nemohla pochopit, že jsou mrtví, že už je nikdy neuvidí. Nikdo ji ale nemohl uklidnit.
Sirotčinec - 24. 12. 2027 -> 1. 1. 2029
Trvalo to tři měsíce, než se to všechno vyřešilo. Nejen, že musela zůstat v nemocnici, protože se bála vylézt z postele, ale navíc byla zraněná. A vzhledem k tomu že už neměla žádné příbuzné, byla svěřena do péče tet v sirotčinci. A přímo na Štědrý den. Jako by se jí právě teď svět vysmíval, že měla tak šťastný život. A proto jí musel všechno žít. Jenže cosi s ní začalo být špatně. Kdykoliv měla v noci noční můru o tom, jak uhořívá zaživa, probrala se venku na dětském hřišti, které stálo za sirotčincem. A naopak… když se někoho dotkla, začala křičet bolestí, ani nevěděla proč a často kvůli tomu omdlévala. A díky tomu se začala stranit lidem. Neměla už žádné kamarády, nikdo se s ní nechtěl bavit, dokud nepřišel jeden nový kluk, který v ní asi něco viděl nebo co. No ale rozhodně to dlouho netrvalo. Zrovna pila ze sklenice vodu, když za ní přišel a objal ji, že ji rád vidí. Tak takovou bolest už dlouho nezažila. Praskla tu sklenici, kterou držela v ruce, čímž si pořezala dlaň a ten chlapec s ní od té doby nemluvil. Takto zde v sirotčinci musela přežívat dva roky, naprosto izolovaná. Dokud sem nepřišel manželský pár, který si chtěl adoptovat nějaké dítě, protože udělat vlastní se jim nedařilo. A vyhlédli si ji. Asi kolem sebe měla nějakou zvláštní auru, protože normálně si jí nikdo nevšímal, jelikož seděla v koutku, ve svém vlastním světě a učila se do školy, kde najednou měla mnohem horší známky. Ale i tak si ji ti dva adoptovali. Anyia Bailey a Daniel Bailey. Byla jim ráda, že ji odtamtud vzali, ale zároveň se jí nelíbilo, že si mysleli, že by mohli nahradit její rodiče. Ale ani tak neprotestovala, když si měla vzít jejich příjmení. Jen si vydupala, aby měla i to rodičů.
Rodina Baileyových – 4. 1. 2029 -> 24. 12. 2035
Ze začátku to šlo celkem špatně, jelikož Merinda s nimi nechtěla mít nic společného, navíc se bála, že opět začne tak podivně křičet, kdykoliv se někoho dotkne. Jediný člověk, kterého k sobě ze začátku pustila, byl Damon Bailey, její nevlastní strýc. Nijak na ni netlačil, nehuboval jí za špatné známky, jen si s ní hodiny a hodiny povídal o hloupostech, neměl potřebu na ni nijak sahat a ona mu za to byla vděčná. Měla ho doopravdy ráda. Věřil jí, že je zvláštní. Nebo jí to při nejmenším říkal, že jí věří, že je zvláštní. Svěřila se mu s tím, co se stalo při tom požáru i to, co se děje, když má strach nebo když se někoho dotkne. A on se jí s tím snažil pomoct, i když tomu vlastně ani moc nerozuměl. Zato s Anyiou a Danielem tak vřelý vztah neměla. Nedařilo se jí ve škole a kvůli tomu na ni křičeli. Hodně krát jim řekla, že nejsou její rodiče, že je nemá ráda. Těch slov teď lituje. Jen je od sebe potřebovala dostat, aby se jich nemusela dotýkat, protože to oni chtěli. Pořád ji chtěli objímat, aby ji utěšili, jenže ona zrovna o to nestála! Když jí bylo zhruba 14, začalo to. Nejen, že se jí ve škole posmívali, snažila se začlenit do kolektivu, což se neobešlo bez fyzického kontaktu a jí stále a stále bylo hůř. Ale aspoň pochopila, co to je. Cítila fyzickou i psychickou bolest ostatních. Brala ji na sebe, aby se oni trápit nemuseli. Někdo by nazval darem, ona by to tak možná nazvala taky, kdyby byla starší. Ale ve 14ti jí to připadalo jen jako prokletí. A tak se rozhodla evokovat tu cizí i svoji bolest pryč jiným způsobem. Žiletkou. Bylo to špatné, věděla to, ale… nemohla si pomoct, bylo to uklidňující a ta bolest, ta cizí bolest, kterou nechtěla, byla pryč. Jednou si i omylem podpálila pokoj. Když přišla, měla tam svíčky. Doteď netuší, jak se tam vzaly, ale její strach z ohně zapůsobil automaticky. Sejmula svíčky k zemi a podpálila koberec, díky čemuž má teď jizvu na lýtku. V 16ti letech už to ale nezvládala. Byla ze všeho vystresovaná, téměř nespala a byla roztěkaná, nedokázala se na nic soustředit, ale pomoc svých adoptivních rodičů, kteří se s Merindou trochu sblížili, odmítala. Proto se rozhodla utéct. Zbabělé? Možná. Jenže už doopravdy nemohla dál. Neodkázala by si vzít život, proto se rozhodla utéct. Pryč od těch lidí.
Ulice San Diega – 25. 12. 2035 -> 8. 5. 2040
Ze začátku to bylo těžké, doopravdy. Měla sotva ukončenou základní školu, neměla maturitu, neměla vlastně nic. Rodiče ji hledali, nahlásili její zmizení na policii, ale ti ji nakonec prohlásili na nezvěstnou, protože ji nikde nemohli najít. A ona se mezitím snažila v ulicích přežívat. Sem tam zaskočila i za strýcem Damonem, aby mu dala najevo, že doopravdy neumřela. Musela mu ale důrazně vysvětlit, že to nesmí nikomu říct. A šlo to. Nakonec to pochopil, protože viděl, že se její psychický stav lepší. Byla více plná života, více se usmívala a v očích opět měla tu zvláštní jiskru. Bydlela tam, kde se dalo. Našla si pár kamarádek u různých prostitutek, které pracovaly na ulici. Sem tam u nich mohla přespat. Nikdy se ale nesnížila na jejich úroveň. Nikdy dobrovolně neprodávala svoje vlastní tělo. Spíše se našla jako pomoc do kuchyně nebo šla za bar, i když to vlastně bylo nelegální. Ale měla peníze a to bylo hlavní. Dokud teda nenarazila při noční směně na svého starého kamaráda ze sirotčince. Byl to ten kluk, který se s ní chtěl za každou cenu kamarádit, dokud mu u obličeje nerozdrtila sklenici vody. Jmenoval se Sebastian. Chvíli jim navzájem trvalo, než se poznali, ale nakonec to přišlo. Bylo to jako by se nic z oho v sirotčinci nestalo. Začali si povídat, smáli se spolu celou noc, až ji nakonec pozval k sobě domů, kde se mohla osprchovat a trochu ze sebe zase udělat člověk. V podstatě se k němu nastěhovala, žila u něj, po nocích nelegálně pracovala za barem či v kuchyni. Ale stále nevěděla, čím si proboha vydělával on. Až na to jednou přišla. Nelegální prodej zbraní na černém trhu. Byla to šílená představa. Vždy si myslela, že takové věci jsou jenom ve filmech, ale očividně to tak nebylo. Moc dlouho to netrvalo a strávila to. A ještě k tomu se o to začala zajímat, chtěla vědět, jaké to je, nejen ty zbraně prodávat, ale i je držet. Díky tomu ji ve svém řemeslu začala učit. Střílet, vrhat nožem, naučil ji vlastně všechno pro to, aby na ulici přežila co nejdéle. Když měla v noci zlý sen, snažil se ji utěšovat bez doteku, když zmizela, vydal se ji hledat kolem bytu. Nikdy se ale na nic nevyptával. Neptal se, jak to že tak mizí z postele nebo proč nedokáže snést ničí dotek. Jen se o ni… staral. Měl ji doopravdy rád. Dokázala ho rozesmát a i on ji. Cítila se díky němu živá. Dokud se jednou nevrátil domů, do dnes neví, kde je. Zdali je vůbec živý nebo už někde pod drnem. Její stav se automaticky začal horšit, teleportace byly stále častější, protože měla noční můry o Sebastianově smrti. Až se najednou přenesla do cizího domu. Neví, jak to dokázala, prostě tam… byla, z čista rána. Ve svém domě ji našel nějaký muž, agent, který pracoval v Akademii pro lidi, jako je Merinda.
Akademie - 10. 5. 2040 -> současnost
Ze začátku tomu chlápkovi nevěřila. Nevěřila mu, že je… co vlastně? Mutant. Ano, přesně tak. Že je mutant. To slovo znělo tak špatně. Ale ona přeci nebyla špatná, nikdy nikomu neublížila, ne vědomě. Doopravdy bylo těžké ji přesvědčit. Chtěl ji odvézt do Akademie, kde by jí pomohli naučit se ovládat, aby se mohla opět dotýkat lidí a odebírat jejich bolest jenom, když by chtěla. Bylo to pár těžkých dní plných vysvětlování, ale nakonec mu uvěřila a nechala ho, aby ji dovedl do Akademie, kde je vlastně doteď. Je pravda, že ze začátku ani nikdo nevěděl, že někdo jako Merinda je u nich v ubytovacím křídle. To asi bude tím, že vůbec nevylézala ven. Byla z těch lidí nesvá. Nevěděla, co si o nich myslet. Jací jsou. Neznala je a bála se jich. Později ale vylezla ven a dokonce šla i na pár hodin. Tak.. třeba se ten její zase konečně lepší.
Schopnosti:
Merinda má to štěstí, že nemá mutaci, jenž by byla na první pohled vidět. Když opomeneme dost špatný vzhled kvůli špatnému psychickému stavu. Po otci zdědila schopnost odčerpávat všem bytostem na planetě fyzickou či psychickou bolest. Je jedno, zdali se jedná o zvíře, člověk či mutanta. Stále je to bytost, takže ta schopnost na ně platí. Nezahrnuje to pouze floru. Ze začátku musela mít přímý kontakt s pokožkou, avšak teď už stačí, aby se dotkla například trika, hlavní je, aby ho měl pochopitelně člověk na sobě. Neumí to ovládat, nedokáže kontrolovat, kdy tu jejich bolest odčerpá a kdy ne, proto je na tom velice špatně s psychikou. Ne že by před sebou při doteku viděla, co se těm lidem stalo. Jen to prostě… cítí. Nedá se to popsat, alespoň ona to nedokáže. Když však tu bolest odčerpá, daný člověk už pak na nějakou tu bolestivou vzpomínku přihlíží s... klidem, smířeností. Je jedno, jak je ta bolest stará, Mer ji vždycky najde.
Druhá schopnost, kterou byla obdařena, je teleportace. Sama neví, odkud ji má. Vlastně neví, odkud má ani tu první, ale tady tato je pro ni doopravdy záhadou, jelikož má pár vzpomínek na to, jak ji táta chytil za ruku, když šla s propíchnutou nohou do nemocnice a ji to najednou přestalo bolet. Tuto má ale pro změnu z matčiny strany. Měl ji její prapradědeček, avšak mutace dále nešly. Tato schopnost se v upravené formě objevila až teď, u Merindy. Pokud si myslíte, že je to pro ni nějaká výhoda, tak rozhodně není. Objevuje se jen v případech příšerného strachu, který ji naprosto paralyzuje. Nebo když je celkově v ohrožení. To ji pak prostě přenese někam pryč, mimo dosah toho nebezpečí. Neumí to kontrolovat, většinou si to ani nepamatuje, že se to stane, protože se ve většině případů teleportuje ve spánku, když má nějakou noční můru. Je ale jedno, zdali už na tom místě byla. Stačí, aby viděla nějakou fotku nebo ho zahlédla jen koutkem oka a ona se tam automaticky dostane, když to bude potřeba. Nakonec by měla být schopna přenášet s sebou i několik lidí zaráz. To je ale právě teď v hodně vzdálené budoucnosti.
Dovednosti:
Gramotnost - 6 - je to komplikované posoudit, vzhledem k jejímu nedodělanému vzdělání. Nedokáže vám udělat úplný rozbor věty, ale psát umí bez hrubek, číst bez koktání a spočítat vám zvládne i komplikovanější rovnice. No prostě vše má na úrovni lepší základní školy.
Střelba - 7 - za těch pár let, co strávila se Sebastianem, se naučila střílet téměř ze všeho, co na světě je. Samozřejmě se tím myslí střelné zbraně jako brokovnice, samopaly a podobné věci. Avšak stále to má jisté chybičky, není úplný mistr, ale je to jedna z mála věcí, které jí fakt jdou.
Klasické tance a zpěv - 3 - pochopitelně zvládne to prapodivné vlnění se u tyče či na parketu, ale co se týče klasických tanců, její znalosti mírně pokulhávají. A zpěv. To je kapitola sama o sobě. Je ten typ, který zpívá to, co slyší, tudíž je to ve většině případů naprostá hatmatilka, ale zas tak příšerný hlas nemá, jen jí musí sednout píseň.
Parkour - 3 - tím, že žila na ulici a téměř neustále utíkala před různými lidmi, tak se naučila přeskakovat nízké zídky, vyšplhat na střechu nebo přelézt plot, ale je v tom tak nemotorná, že si většinou spíše ublíží.
Řízení auta a motorky - 4 - když byla se Sebastianem, dostala od obojího rychlokurz, tudíž ví, jak na to, zná všechnu teorii, ale v praxi už je to trochu horší. Ano, řídit zvládá, ale v jistých mezích, na nějaké automobilové honičky po ulicích New Yorku fakt nemá.
Boj z blízka - 8 - konečně se dostáváme k něčemu, co jí alespoň trochu jde. Vzhledem k jejímu životu mezi spodinou společnosti a následným žitím s prodejcem zbraní se toho naučila celkem dost. Ano, sice je to křehká dívka, kterou sejme sebemenší bolest, avšak v případě nouze by se ubránit dokázala.
Boj s noži, jejich vrhání - 7 - jak bylo už několikrát zmíněno, celou dobu, co byla na ulici, se musela naučit hodně věcí a toto je konkrétně další věc, kterou ji Sebastian. Stejně jako většinu tady z toho. Jde jí to. Zvládne zasáhnout cíl na velikou dál, avšak s pohyblivým cílem už je to trochu komplikovanější.
Jazyky kromě angličtiny - 3 - jelikož pracovala jako barmanka, hodně si povídala s různými štamgasty, kteří byli například z Itálie, Španělská a podobných zemí, takže pár slovíček umí z mnoha jazyků. Především tedy nadávky.
Plavání - 7 - její plavací období se zase táhne jen do školních let, tudíž už jistě polovinu věcí zapomněla, ale jakmile by vlezla do vody, hned by si vzpomněla. Je zdatná plavkyně.
Schovávání se - 10 - konečně se dostáváme k věcem, které jí jdou na jedničku. A mezi to řadí i toto. Přeci jen několik let musela dělat, že je mrtvá, mít falešné identity a když bylo potřeba, musela dělat, že není. Když nechce, abyste ji našli, nenajdete ji. A ani k tomu nepotřebuje žádnou neviditelnost.
Ubližování si - 10 - další věc, kterou zvládá na jedničku. Ví, na jakých místech a jakým způsobem si ublížit, aby ze sebe dostala tu cizí bolest, avšak nikdy si nesáhla na život.
Míchání nápojů - 8 - vzhledem k její barmanské praxi zvládne namíchat či jakkoliv jinak připravit většinu nápoj od obyčejného Mojita až po nějaký Sex on the beach.
Merinda Lee-Bailey (anebo také Mer Ley, jak si říká)
Věk:
21 let
Rodina:
Amarina Lee - tak trochu neobyčejná lidská žena s obrovským srdcem, která svého muže a dceru milovala nade všechno na světě. Pracovala jako učitelka na prvním stupni. Zemřela při požáru.
Athan Lee - tak trochu neobyčejný muž se schopností ulevovat lidem od bolestí, který svou ženu a dceru miloval nade vše. Své schopnosti nevyužíval. Pracoval jako fyzioterapeut. Zemřel při požáru.
Aniya Bailey - adoptivní matka, která Merindu doopravdy miluje jako vlastní dceru, i když už ji několik let neviděla. Stále pro ni truchlí a doufá, že se jednoho dne objeví na prahu jejích dveří. Pracuje jako šéfkuchařka v jedné z restaurací.
Daniel Bailey - adoptivní otec, který pracuje u policie a stále Merindu hledá, i když ji všichni prohlásili za nezvěstnou.
Brett Bailey - syn Daniela a Aniyi, který si na svoji nevlastní starší sestru ani nepamatuje, kdyby nebylo fotek.
Mer o něm pochopitelně ví, jen ještě neměla tu čest vidět ho naživo. A asi ani nebude.
Damon Bailey - bratr Daniela, nevlastní strýc Merindy. Nechává ji u sebe sem tam přespat. On jediný ví, že stále žije. Vlastní firmu na výrobu počítačů.
Národnost:
Australská
FC + fotky:
Alycia Debnam-Carey
Vzhled:
První, čeho si při pohledu na tuto sotva dospělou slečnu všimnete, jsou její velké, hluboko posazené oči. Tak hluboké, plné různých pocitů a bolestí, které po většinu času ani nejsou její vlastní. Mají světle zelenou barvu a při bližším pohledu zaznamenáte, že jsou místy protkané i žlutou. K okrajům naopak putují až ho hnědé. Lemují je přirozeně tmavé, poměrně krátké a jemné řasy, které si musí dolaďovat řasenkou, aby je měla hezky dlouhé a objemné. Nad párem těchto kukadel se klene úzké, světlejší obočí, které však naprosto dokonale pasuje do jejího oválného obličeje. Uprostřed něj se nachází úzký, nijak zvlášť výrazný nos a pod ním jsou poměrně malé, avšak plné rty světle růžové barvy, které když se roztáhnou do úsměvu, ukážou dvě řady bílých perliček. Když právě tento úkaz, tím myslím úsměv, udělá, na tvářích si můžeme povšimnout ne zrovna výrazných dolíčků. Má trochu vyšší čelo, ale není to nic hrozného, navíc to k ní tak nějak sedí. Tuto svým charakteristickým způsobem pohlednou tváře lemují mírně navlněné, husté vlasy, které dosahují až po dívčina ňadra. Jejich barva je jen tak mimochodem hnědá. Občas, když má čas, nechá si konečky odbarvit. Ale toto ji prozatím přešlo. Vlásky má většinou rozpuštěné, nemá čas a ani náladu na to, aby s nimi dělala složité kreace. Zrovna moc se nemaluje, vzhledem k tomu že ji stejně většinu času nikdo nevidí. Avšak pro její dobrý pocit si alespoň pomocí řasenky zvýrazní řasy a rty potře leskem nebo jen obyčejným balzámem. Ani o své nehty zrovna moc nepečuje. Rozhodně je nemá nijak špinavé nebo okousané, avšak neholduje nějakým lakům a podobným serepetičkám.
Merindě byla od přírody nadělena 165 cm vysoká postava, takže není žádná žirafa, avšak ani se neřadí mezi ty nejmenší. Prostě zlatý střed, i když by možná ještě pár centimetrů snesla. Když se podíváte na její křivky, všimnete si poměrně vyvinutých ňader, téměř žádných boků, dlouhých hubených noh a mírně vypracovaných svalů, avšak ty jsou schované pod kůží, takže nejsou moc viditelné. Má poměrně značně vystouplé klíční a pánevní kosti a pochopitelně i žebra. Asi to bude tou nepravidelnou stravou o malých porcích. Pleť má mírně opálenou, ale doopravdy jenom mírně. Navíc na ní nevidíte téměř žádné nedokonalosti, co se týče pubertální vývoje. Očividně byla jedna z mála z těch šťastných, kterým se tohle prokletí vyhnulo. Co se ale jizev a různých tetování týče, inkoust ani piercingy na ní hledáte marně. Naopak jizev… těch má požehnaně. Když opomeneme ty malinké jizvičky od kousanců od komárů a podobně, samozřejmě. Začneme například tou na pravé dlani. Tu má od toho, když rozbila sklenici. Následují už vybledlé vodorovné čáry na vnější straně předloktí. Těch byste si ale všimli, jen pokud by měla krátký rukáv nebo by se zbavila té hromady náramků, které neustále nosí. Což se nestane, takže si můžete trhnout packou. Dále má na pravém chodidle a nártu jizvu, když stoupla na hřebík a jako poslední by se dala počítat ne zrovna hezká jizva na pravém lýtku, kterou má z doby, kdy si podpálila pokoj. Tu však taky neuvidíte.
Jak už bylo nahoře naznačeno, nosí především dlouhé oblečení. Má nejraději rifle, nějaké tílko a k tomu košili. Z toho se sestává v 90 případech ze 100 její oděv. Pokud však má krátký rukáv, což je nejčastěji v teplejších dnech, na rukách nosí spoustu náramků, ale aby si dala krátké kalhoty, tak to doopravdy nehrozí. Abyste ji viděli v krátkém oblečení, tak byste museli počkat, až se převleče do pyžama, které je hlavně triko a nějaké kraťase. Nikdy v životě na sobě neměla žádné boty na podpatku a rozhodně to nehodlá měnit. Volí raději pohodlí před vzhledem. Doplňky taky zrovna moc neřeší. Nemá ani propíchnuté uši, takže u ní nic takového nehledejte. Pochopitelně, kromě té spousty náramků, že jo. Občas ji můžete potkat i v brýlích. Ne že by měla snad špatné oči, spíše to bere jako doplněk.
Při mluvě zrovna moc negestikuluje. A vlastně celkově je taková netečná, vyhýbá se tomu, aby na vás sáhla. Když ji ale znáte delší dobu, pochopíte, že když lže, začne si neustále zastrkovat vlasy za uši. Když ji však pochválíte či jí prostě nějak složíte kompliment, má nesmírně hloupost vlastnost, zrudnout jako rak a začít koktat. Což dělá, i když se jí líbí nějaký kluk.
Povaha:
„Jsem Merinda, lidi mi říkají Mer, je mi 21 let a nemám ráda, když na mě lidi šahají, takže to nedělejte, jinak vám ublížím,“ - pár slov, které ji naprosto vystihují.
Merinda je poměrně komplikovaná povaha. Zadíváte se na ni a řeknete si, že je sice možná hezká tvářička, ale rozhodně nevypadá zrovna sdílně a šťastně. A vlastně máte pravdu. Opravdu ze začátku na lidi takto působí. Věčně zamračená, asociální dívka s komplexem méněcennosti a se sklony k ubližování si kvůli problémům druhých. Těchto 16 slov ji vystihuje naprosto perfektně. Mohli bychom si to ale trošku rozebrat, že?
Ano, ze začátku se na každého mračí nebo se alespoň tváří odtažitě, nemá zrovna společenskou povahu, spíše je poměrně introvertní, aspoň ze začátku. Když se ale dostanete přes první vrstvu odtažitosti a asociálství, v nitru na vás čeká usměvavé sluníčko, které se bude smát i těm nejhloupějším vtipům, které ze rtů vypustíme. Poví vám o sobě klidně všechno. Pokud budete mít problém, přijde vás ve tři v noci utěšit a nějak vám poradit. Když budete potřebovat parťáka na nějakou lumpárnu, tak se k vám s radostí přidá a vymyslí ještě větší koninu. Tam hodně hluboko uvnitř je vlastně hodná, milá a usměvavá a docela i naivní. Též je poměrně laskavá a ochotná a spoustu dalších strašně hezkých vlastností, které jsou však perfektně schované. A chcete vědět, jak se do jejího nitra dostat? Stačí, když se jí budete trochu věnovat a nebudete se hrnout do jejího osobního prostoru. Díky těmto obyčejným dvěma věcem si pro vás ve svém srdíčku udělá místo. A taky díky nějakému jídlu. Je to poměrně nenažraná dívka, která si moc svoji váhu nehlídá a raději si místo zeleninového salátu dá nějaký pořádný steak. Takže hurá, uplaťte si ji.
Když jí však ublížíte, dokáže se pořádně vytočit a trucovat až do skonání světa. Takže to nedělejte, protože v tom případě se na vás vybodne a bude dělat, jako byste vůbec neexistovali. Není ale nijak pomstychtivá, jen uražená. Je však poměrně křehká, takže si laskavě odpusťte nějaké nemístné poznámky na její vzhled nebo nedej bože jizvy. To je schopná se vám rozplakat a málem zhroutit. Pokud zrovna netrucuje, není zrovna tvrdohlavý člověk. Když vás má doopravdy ráda, tak raději ustoupí, než aby se s vámi hádala. Raději přijme váš názor, hádky nevyvolává a ani je zrovna nevyhledává. Nemá moc ráda hlasité zvuky, a když na ni někdo křičí. Trpělivosti má však hromadu. Samozřejmě, jako u každého člověka, i u ní se prostě najdou špatné dny (když má například krámy, že jo), kdy nemá náladu vidět ani někoho, koho už si přes první vrstvu pustila. V tu chvíli je raději sama. Nemá ráda velké davy, dělá se jí z nich špatně a vždycky začne panikařit, že se ztratí, jelikož má příšerný orientační smysl. Pokud se ale dostane do společnosti více lidí, je raději stranou, nemluví a pohoda. Nejraději je buď sama, anebo s jedním nebo pár lidmi, které má ráda. A rozhodně na ni nechoďte s horory, stezkami odvahy a podobnými věcmi, je to poměrně strašpytel. A to byste si mysleli, že když žila na ulici, tak si na to zvykla. Špatně. V jejím pokoji a celkově ve věcech má veliký nepořádek. Je tam trochu zmatkářka, která neví, kam dala učebnice nebo počítač či podobnou věc.
Kromě již zmiňovaného jídla, má ráda spánek, koukání na romantické filmy, které jí dodají pocit, že i ona by mohla být takto normální, a cvičení. Naopak nesnáší lži. Sice na ně po většinu času ani nedojde, ale když ano, tak je raněná a uražená. Také jí nejsou zrovna příjemné davy, křik a arogantní lidé, kteří si neváží svého života. Kvůli tomu požáru, když byla malá, má panickou hrůzu z ohně. Stačí jen malinká svíčka a ona by nejraději utíkala. Jako každá holka nesnáší pavouky a podobnou havěť. Ale nebojí se tmy, to je vlastně jediná část dne, kdy většinou vylézá ven. Možná to je proto, že se odmítá dívat na strašidelné věci, tudíž její představivost nemusí pracovat na plné obrátky. Často ji v noci můžete potkat, jak se sama prochází po venku nebo cvičí v posilovně. Přes den zrovna moc ven z pokoje nechodí, zatím se ani nedovážila chodit na hodiny. Kdybyste ji ale náhodou potkali někde dezorientovanou, naveďte ji k nějakému záchytnému bodu, protože to se pravděpodobně teleportovala ve spánku. Trpí na noční můry, kde ji buď provází její mrtvý rodiče, nebo Sebastian, anebo všechny problémy těch lidí, kterých se dotkla. Sice neví, co se jim stalo, ale její mozek si ty pocity přetvoří podle svého a je to. Jako její ideální den si představuje ležení v posteli s někým, koho má ráda, koukání na nějaké slaďáky a při tom pojídání brambůrků, tyčinek a podobných věcí.
Její vkus na kluky je poměrně neurčitý, jelikož nikdy nad nikým takto nepřemýšlela. Nikdy nebyla zamilovaná, nikdy od nikoho nedostala pořádnou pusu a něčem víc ani nemluvě. Jí by ale stačilo, aby ji měl rád takovou, jaká je, i s těmi všemi jizvami a psychickými problémy. Pochopitelně by nepohrdla nějakým namakaným svalovcem, ale musel by mít i mozek. Nejlepší by bylo, kdyby to byl stejný magor jako ona, aby si nepřipadala divně. Nikdy však neví, jak reagovat na lichotky nebo nějaké dárky (nejlépe jídlo, s kytkou u ní fakt nepochodíte), tudíž... fakt by potřebovala nějaký kurz nebo tak.
Historie:
Nemocnice v Sydney - 4. 4. 2019
Porodním sálem se ozýval křik zlomeného muže, jenž držel celý porod svoji ženu za ruku, která se právě snažila na svět dostat malou hnědovlasou holčičku. Odčerpával její bolest, raději on, než ona. Po téměř dvanácti hodinách, kdy se porod zkomplikoval a miminko muselo být nakonec vytáhnuto císařským řezem, se to povedlo a miminko - holčička - se právě nadechla, čímž zpečetila svůj život. Athan a Amarina Lee. Tak se jmenovali rodiče té malé dívenky, která právě byla už pár hodin na světě. A oni stále nevěděli, jak ji pojmenovat. Měli tolik nápadů, jak by se jejich děťátko mohlo jmenovat. Jenže pak Amarinu museli odvést na pokoj, aby se z toho zážitku vyspala. A tak musel Athan vymýšlet sám. Nakonec na to došel. Merinda. Ani nevěděl, jak ho to napadlo, prostě to bylo jako čistý blesk z nebe. Sdělil to své ženě, kterou miloval, a ona s tím souhlasila. To jméno se jí líbilo. A tak se dívenka začala jmenovat Merinda Lee.
Stěhování - 5. 6. 2021
Byly to už dva roky a něco, co byla Merinda na světě. Měla milující rodiče. Matka pracovala jako učitelka a otec jako fyzioterapeut. Jenže oba chtěli změnu, co by se tak mohlo stát? Prostě se jenom přestěhují do jiného města. A vlastně i do jiného státu a na jiný kontinent, ale změna je život. Navíc tam byly mnohem lepší pracovní místa. Toto byl poslední den, kdy se podívali na jejich starý, rodinný domeček a nasedli do auta, které je odvezlo na letiště, kterým se následně dostali až do San Diega, kde měli začít novou část jejich života.
San Diego - 6. 6. 2021 -> 23. 9. 2027
San Diego si ta malá holčička naprosto zamilovala. Jeho kulturu, parky a celkově všechno. Líbilo se jí tu. Tak moc. Začala chodit do školky, kde si našla nějaké ty kamarády a pak vlezla na první stupeň základní školy, kde ji učila její maminka. To ale nebylo tak hrozné, jak očekávala. Nikdo jí neříkal, že jí maminka nadržuje, i když měla samé jedničky. Ale kdo na prvním stupni samé jedničky nemá, že? Ano, možná šlápla na hřebík, kvůli čemuž museli jet do nemocnice, protože to měla skrz na skrz, ale to bylo nic. Všechno se zdálo jako v pohádce, ale nikomu to nepřišlo podezřelé, že mají až takové štěstí. Funkční rodinu, stálou práci a příjemné přátele. No ale pochopitelně… všechno se samozřejmě muselo naprosto pokazit. Bylo 23., když se malým rodinným domkem v jedné ulici začal rozléhat kouř, který tuto malou, osmiletou holčičku probudil. Kašlala, snažila se vyhrabat z postýlky a všech těch polštářů, aby se podívala, co se to děje. Že by tu něco snad hořelo? Dům byl dvoupatrový. Díky tomu musela vylézt z postele a jít se podívat do přízemí, do kuchyně nebo prostě dolů, odkud se linul ten kouř. Slyšela křik rodičů, volala jejich jména, netušila, zdali ji slyší. Ale stejně to bylo zbytečné. Celý dům byl v plamenech. Prý tam byl puštěný plyn nebo co. Když však scházela dolů po schodech, přímo před ní vyšlehl oheň a schodiště se pod ní propadlo. Nestihla ani pořádně zakřičet, když se najednou objevila uprostřed silnice, přímo před koly nějakého auta. A pak má tmu.
Nemocnice - 24. 9. 2027
Probrala se až ráno. Na hlavě měla tržnou ránu, tudíž ji měla celou obvázanou a levou ruku měla v sádře. Měla ji totiž zlomenou. Prý. To ale nebylo nejhorší. Vzbudila se naprosto v cizím prostředí, páchlo to tam po dezinfekci. Nevěděla, kde je. Byla strachy bez sebe, avšak najednou prozřela, když si vzpomněla na ten děsivý sen o požáru u nich doma. I přes bolest, která ji bouchala v hlavě, vyběhla na chodbu, vřískajíc, kde má rodiče. A pak má zase tmu. Když se probrala po druhé, byl už večer a u její postele seděla nějaká mladá paní v bílém. Asi sestřička? Merinda okamžitě začala plakat, kde má rodiče. Nemohla pochopit, že jsou mrtví, že už je nikdy neuvidí. Nikdo ji ale nemohl uklidnit.
Sirotčinec - 24. 12. 2027 -> 1. 1. 2029
Trvalo to tři měsíce, než se to všechno vyřešilo. Nejen, že musela zůstat v nemocnici, protože se bála vylézt z postele, ale navíc byla zraněná. A vzhledem k tomu že už neměla žádné příbuzné, byla svěřena do péče tet v sirotčinci. A přímo na Štědrý den. Jako by se jí právě teď svět vysmíval, že měla tak šťastný život. A proto jí musel všechno žít. Jenže cosi s ní začalo být špatně. Kdykoliv měla v noci noční můru o tom, jak uhořívá zaživa, probrala se venku na dětském hřišti, které stálo za sirotčincem. A naopak… když se někoho dotkla, začala křičet bolestí, ani nevěděla proč a často kvůli tomu omdlévala. A díky tomu se začala stranit lidem. Neměla už žádné kamarády, nikdo se s ní nechtěl bavit, dokud nepřišel jeden nový kluk, který v ní asi něco viděl nebo co. No ale rozhodně to dlouho netrvalo. Zrovna pila ze sklenice vodu, když za ní přišel a objal ji, že ji rád vidí. Tak takovou bolest už dlouho nezažila. Praskla tu sklenici, kterou držela v ruce, čímž si pořezala dlaň a ten chlapec s ní od té doby nemluvil. Takto zde v sirotčinci musela přežívat dva roky, naprosto izolovaná. Dokud sem nepřišel manželský pár, který si chtěl adoptovat nějaké dítě, protože udělat vlastní se jim nedařilo. A vyhlédli si ji. Asi kolem sebe měla nějakou zvláštní auru, protože normálně si jí nikdo nevšímal, jelikož seděla v koutku, ve svém vlastním světě a učila se do školy, kde najednou měla mnohem horší známky. Ale i tak si ji ti dva adoptovali. Anyia Bailey a Daniel Bailey. Byla jim ráda, že ji odtamtud vzali, ale zároveň se jí nelíbilo, že si mysleli, že by mohli nahradit její rodiče. Ale ani tak neprotestovala, když si měla vzít jejich příjmení. Jen si vydupala, aby měla i to rodičů.
Rodina Baileyových – 4. 1. 2029 -> 24. 12. 2035
Ze začátku to šlo celkem špatně, jelikož Merinda s nimi nechtěla mít nic společného, navíc se bála, že opět začne tak podivně křičet, kdykoliv se někoho dotkne. Jediný člověk, kterého k sobě ze začátku pustila, byl Damon Bailey, její nevlastní strýc. Nijak na ni netlačil, nehuboval jí za špatné známky, jen si s ní hodiny a hodiny povídal o hloupostech, neměl potřebu na ni nijak sahat a ona mu za to byla vděčná. Měla ho doopravdy ráda. Věřil jí, že je zvláštní. Nebo jí to při nejmenším říkal, že jí věří, že je zvláštní. Svěřila se mu s tím, co se stalo při tom požáru i to, co se děje, když má strach nebo když se někoho dotkne. A on se jí s tím snažil pomoct, i když tomu vlastně ani moc nerozuměl. Zato s Anyiou a Danielem tak vřelý vztah neměla. Nedařilo se jí ve škole a kvůli tomu na ni křičeli. Hodně krát jim řekla, že nejsou její rodiče, že je nemá ráda. Těch slov teď lituje. Jen je od sebe potřebovala dostat, aby se jich nemusela dotýkat, protože to oni chtěli. Pořád ji chtěli objímat, aby ji utěšili, jenže ona zrovna o to nestála! Když jí bylo zhruba 14, začalo to. Nejen, že se jí ve škole posmívali, snažila se začlenit do kolektivu, což se neobešlo bez fyzického kontaktu a jí stále a stále bylo hůř. Ale aspoň pochopila, co to je. Cítila fyzickou i psychickou bolest ostatních. Brala ji na sebe, aby se oni trápit nemuseli. Někdo by nazval darem, ona by to tak možná nazvala taky, kdyby byla starší. Ale ve 14ti jí to připadalo jen jako prokletí. A tak se rozhodla evokovat tu cizí i svoji bolest pryč jiným způsobem. Žiletkou. Bylo to špatné, věděla to, ale… nemohla si pomoct, bylo to uklidňující a ta bolest, ta cizí bolest, kterou nechtěla, byla pryč. Jednou si i omylem podpálila pokoj. Když přišla, měla tam svíčky. Doteď netuší, jak se tam vzaly, ale její strach z ohně zapůsobil automaticky. Sejmula svíčky k zemi a podpálila koberec, díky čemuž má teď jizvu na lýtku. V 16ti letech už to ale nezvládala. Byla ze všeho vystresovaná, téměř nespala a byla roztěkaná, nedokázala se na nic soustředit, ale pomoc svých adoptivních rodičů, kteří se s Merindou trochu sblížili, odmítala. Proto se rozhodla utéct. Zbabělé? Možná. Jenže už doopravdy nemohla dál. Neodkázala by si vzít život, proto se rozhodla utéct. Pryč od těch lidí.
Ulice San Diega – 25. 12. 2035 -> 8. 5. 2040
Ze začátku to bylo těžké, doopravdy. Měla sotva ukončenou základní školu, neměla maturitu, neměla vlastně nic. Rodiče ji hledali, nahlásili její zmizení na policii, ale ti ji nakonec prohlásili na nezvěstnou, protože ji nikde nemohli najít. A ona se mezitím snažila v ulicích přežívat. Sem tam zaskočila i za strýcem Damonem, aby mu dala najevo, že doopravdy neumřela. Musela mu ale důrazně vysvětlit, že to nesmí nikomu říct. A šlo to. Nakonec to pochopil, protože viděl, že se její psychický stav lepší. Byla více plná života, více se usmívala a v očích opět měla tu zvláštní jiskru. Bydlela tam, kde se dalo. Našla si pár kamarádek u různých prostitutek, které pracovaly na ulici. Sem tam u nich mohla přespat. Nikdy se ale nesnížila na jejich úroveň. Nikdy dobrovolně neprodávala svoje vlastní tělo. Spíše se našla jako pomoc do kuchyně nebo šla za bar, i když to vlastně bylo nelegální. Ale měla peníze a to bylo hlavní. Dokud teda nenarazila při noční směně na svého starého kamaráda ze sirotčince. Byl to ten kluk, který se s ní chtěl za každou cenu kamarádit, dokud mu u obličeje nerozdrtila sklenici vody. Jmenoval se Sebastian. Chvíli jim navzájem trvalo, než se poznali, ale nakonec to přišlo. Bylo to jako by se nic z oho v sirotčinci nestalo. Začali si povídat, smáli se spolu celou noc, až ji nakonec pozval k sobě domů, kde se mohla osprchovat a trochu ze sebe zase udělat člověk. V podstatě se k němu nastěhovala, žila u něj, po nocích nelegálně pracovala za barem či v kuchyni. Ale stále nevěděla, čím si proboha vydělával on. Až na to jednou přišla. Nelegální prodej zbraní na černém trhu. Byla to šílená představa. Vždy si myslela, že takové věci jsou jenom ve filmech, ale očividně to tak nebylo. Moc dlouho to netrvalo a strávila to. A ještě k tomu se o to začala zajímat, chtěla vědět, jaké to je, nejen ty zbraně prodávat, ale i je držet. Díky tomu ji ve svém řemeslu začala učit. Střílet, vrhat nožem, naučil ji vlastně všechno pro to, aby na ulici přežila co nejdéle. Když měla v noci zlý sen, snažil se ji utěšovat bez doteku, když zmizela, vydal se ji hledat kolem bytu. Nikdy se ale na nic nevyptával. Neptal se, jak to že tak mizí z postele nebo proč nedokáže snést ničí dotek. Jen se o ni… staral. Měl ji doopravdy rád. Dokázala ho rozesmát a i on ji. Cítila se díky němu živá. Dokud se jednou nevrátil domů, do dnes neví, kde je. Zdali je vůbec živý nebo už někde pod drnem. Její stav se automaticky začal horšit, teleportace byly stále častější, protože měla noční můry o Sebastianově smrti. Až se najednou přenesla do cizího domu. Neví, jak to dokázala, prostě tam… byla, z čista rána. Ve svém domě ji našel nějaký muž, agent, který pracoval v Akademii pro lidi, jako je Merinda.
Akademie - 10. 5. 2040 -> současnost
Ze začátku tomu chlápkovi nevěřila. Nevěřila mu, že je… co vlastně? Mutant. Ano, přesně tak. Že je mutant. To slovo znělo tak špatně. Ale ona přeci nebyla špatná, nikdy nikomu neublížila, ne vědomě. Doopravdy bylo těžké ji přesvědčit. Chtěl ji odvézt do Akademie, kde by jí pomohli naučit se ovládat, aby se mohla opět dotýkat lidí a odebírat jejich bolest jenom, když by chtěla. Bylo to pár těžkých dní plných vysvětlování, ale nakonec mu uvěřila a nechala ho, aby ji dovedl do Akademie, kde je vlastně doteď. Je pravda, že ze začátku ani nikdo nevěděl, že někdo jako Merinda je u nich v ubytovacím křídle. To asi bude tím, že vůbec nevylézala ven. Byla z těch lidí nesvá. Nevěděla, co si o nich myslet. Jací jsou. Neznala je a bála se jich. Později ale vylezla ven a dokonce šla i na pár hodin. Tak.. třeba se ten její zase konečně lepší.
Schopnosti:
Merinda má to štěstí, že nemá mutaci, jenž by byla na první pohled vidět. Když opomeneme dost špatný vzhled kvůli špatnému psychickému stavu. Po otci zdědila schopnost odčerpávat všem bytostem na planetě fyzickou či psychickou bolest. Je jedno, zdali se jedná o zvíře, člověk či mutanta. Stále je to bytost, takže ta schopnost na ně platí. Nezahrnuje to pouze floru. Ze začátku musela mít přímý kontakt s pokožkou, avšak teď už stačí, aby se dotkla například trika, hlavní je, aby ho měl pochopitelně člověk na sobě. Neumí to ovládat, nedokáže kontrolovat, kdy tu jejich bolest odčerpá a kdy ne, proto je na tom velice špatně s psychikou. Ne že by před sebou při doteku viděla, co se těm lidem stalo. Jen to prostě… cítí. Nedá se to popsat, alespoň ona to nedokáže. Když však tu bolest odčerpá, daný člověk už pak na nějakou tu bolestivou vzpomínku přihlíží s... klidem, smířeností. Je jedno, jak je ta bolest stará, Mer ji vždycky najde.
Druhá schopnost, kterou byla obdařena, je teleportace. Sama neví, odkud ji má. Vlastně neví, odkud má ani tu první, ale tady tato je pro ni doopravdy záhadou, jelikož má pár vzpomínek na to, jak ji táta chytil za ruku, když šla s propíchnutou nohou do nemocnice a ji to najednou přestalo bolet. Tuto má ale pro změnu z matčiny strany. Měl ji její prapradědeček, avšak mutace dále nešly. Tato schopnost se v upravené formě objevila až teď, u Merindy. Pokud si myslíte, že je to pro ni nějaká výhoda, tak rozhodně není. Objevuje se jen v případech příšerného strachu, který ji naprosto paralyzuje. Nebo když je celkově v ohrožení. To ji pak prostě přenese někam pryč, mimo dosah toho nebezpečí. Neumí to kontrolovat, většinou si to ani nepamatuje, že se to stane, protože se ve většině případů teleportuje ve spánku, když má nějakou noční můru. Je ale jedno, zdali už na tom místě byla. Stačí, aby viděla nějakou fotku nebo ho zahlédla jen koutkem oka a ona se tam automaticky dostane, když to bude potřeba. Nakonec by měla být schopna přenášet s sebou i několik lidí zaráz. To je ale právě teď v hodně vzdálené budoucnosti.
Dovednosti:
Gramotnost - 6 - je to komplikované posoudit, vzhledem k jejímu nedodělanému vzdělání. Nedokáže vám udělat úplný rozbor věty, ale psát umí bez hrubek, číst bez koktání a spočítat vám zvládne i komplikovanější rovnice. No prostě vše má na úrovni lepší základní školy.
Střelba - 7 - za těch pár let, co strávila se Sebastianem, se naučila střílet téměř ze všeho, co na světě je. Samozřejmě se tím myslí střelné zbraně jako brokovnice, samopaly a podobné věci. Avšak stále to má jisté chybičky, není úplný mistr, ale je to jedna z mála věcí, které jí fakt jdou.
Klasické tance a zpěv - 3 - pochopitelně zvládne to prapodivné vlnění se u tyče či na parketu, ale co se týče klasických tanců, její znalosti mírně pokulhávají. A zpěv. To je kapitola sama o sobě. Je ten typ, který zpívá to, co slyší, tudíž je to ve většině případů naprostá hatmatilka, ale zas tak příšerný hlas nemá, jen jí musí sednout píseň.
Parkour - 3 - tím, že žila na ulici a téměř neustále utíkala před různými lidmi, tak se naučila přeskakovat nízké zídky, vyšplhat na střechu nebo přelézt plot, ale je v tom tak nemotorná, že si většinou spíše ublíží.
Řízení auta a motorky - 4 - když byla se Sebastianem, dostala od obojího rychlokurz, tudíž ví, jak na to, zná všechnu teorii, ale v praxi už je to trochu horší. Ano, řídit zvládá, ale v jistých mezích, na nějaké automobilové honičky po ulicích New Yorku fakt nemá.
Boj z blízka - 8 - konečně se dostáváme k něčemu, co jí alespoň trochu jde. Vzhledem k jejímu životu mezi spodinou společnosti a následným žitím s prodejcem zbraní se toho naučila celkem dost. Ano, sice je to křehká dívka, kterou sejme sebemenší bolest, avšak v případě nouze by se ubránit dokázala.
Boj s noži, jejich vrhání - 7 - jak bylo už několikrát zmíněno, celou dobu, co byla na ulici, se musela naučit hodně věcí a toto je konkrétně další věc, kterou ji Sebastian. Stejně jako většinu tady z toho. Jde jí to. Zvládne zasáhnout cíl na velikou dál, avšak s pohyblivým cílem už je to trochu komplikovanější.
Jazyky kromě angličtiny - 3 - jelikož pracovala jako barmanka, hodně si povídala s různými štamgasty, kteří byli například z Itálie, Španělská a podobných zemí, takže pár slovíček umí z mnoha jazyků. Především tedy nadávky.
Plavání - 7 - její plavací období se zase táhne jen do školních let, tudíž už jistě polovinu věcí zapomněla, ale jakmile by vlezla do vody, hned by si vzpomněla. Je zdatná plavkyně.
Schovávání se - 10 - konečně se dostáváme k věcem, které jí jdou na jedničku. A mezi to řadí i toto. Přeci jen několik let musela dělat, že je mrtvá, mít falešné identity a když bylo potřeba, musela dělat, že není. Když nechce, abyste ji našli, nenajdete ji. A ani k tomu nepotřebuje žádnou neviditelnost.
Ubližování si - 10 - další věc, kterou zvládá na jedničku. Ví, na jakých místech a jakým způsobem si ublížit, aby ze sebe dostala tu cizí bolest, avšak nikdy si nesáhla na život.
Míchání nápojů - 8 - vzhledem k její barmanské praxi zvládne namíchat či jakkoliv jinak připravit většinu nápoj od obyčejného Mojita až po nějaký Sex on the beach.