|
Hub
Jul 18, 2017 7:57:41 GMT
Post by Michael Warren on Jul 18, 2017 7:57:41 GMT
"Jak se jmenuješ, Michaeli?" Zrak muže, který mu občas řekl... synu a jindy prostě a jednoduše Michaeli, teď spočinul na něm. Jako kdyby viděl každý nýt, šroubek a a diodku, který se v jeho maličkosti skrýval. V tom pohledu nebyl pražádný cit, nebylo, jak ho... okouzlit nebo ho zaujmout, Mike to velmi dobře věděl, svého stvořitele a otce znal. Ale měl jinou možnost než splnit jeho nároky? Netrvá to déle než pár vteřin, co stvořiteli odpoví.
"Richard Drake." Jeho hlas není jeho, stal se dokonalou kopií člověka, který ho bezpochyby nenávidě, pokud existoval ten takzvaný Bůh, k němuž se jeho kamarád tak často modlil, čili kafe, jak božskou existenci pochopil Mikey, tak má u toho 3 v 1 Boha škraloup. Jak se vůbec musel cítit vrah? Michael... ten byl jen prázdný. Snad... Snad si správný vrah musel připadat jako sklenice s chemickou sloučeninou, která reaguje na nejmenší podměty. Zkrátka a dobře... dělá mrtvého brouka až do té doby, dokud se na jeho protiprávnou činnost nepřijde. Pro něj teď nebyl čas, aby si hrál na sloučeninu, jelikož muž, naproti němu a sice vědec James Rosewood, který s ním tento dialog vedl, pokračoval.
"Jaký je tvůj úkol?" Šlo o jednoduchý psychologický test. Jeho otec mu nevěřil a odpovědi na naučené otázky měl znát bez zaváhání. Musel jim dokázat, že deset let výzkumu na jeho osobě nebyl ztracený čas. Vydechne a onen pevný pohled mu opětuje. Zapomínal mrkat.
"Infiltrovat se do Institutu, Roryho, mého domova." Už teď měl v hlavě přesné souřadnice toho místa a celkový komplex, musel uznat, že z čistě neutrálního pohledu třetí osoby jde o strategicky velmi výhodně položené prostory, byly by výhodné, jak pro tajné výzkumy, tak i pro výcvik, jakékoli organizace. Chápal příčiny svého otce , Institut byl nyní středobodem pro každého nadpřirozeného. Domov tam hledali všelijaké exempláře, jak výhodné by muselo být... Je získat.
"A v čem spočívá tvůj úkol, co je jeho cílem?" Bylo obdivuhodné, jak byl hlas jeho otce vřelý, jakoby snad mluvil o prospěšných pracích... Vlastně se ta myšlenka nelišila. Šlo jim o záchranu lidí, před tou nadřazenou rasou, jak se někteří Inhumans, Mutanti a ostatní omyly přírody domnívali. Byly to samé, co on. Jen dostali rasový název a bylo jich nezdravě mnoho.
"Vybrat vhodné adepty pro další výzkum a získat budovu institutu a jeho prostředí pro naše experimenty. Pokud by se prozradilo mé krytí, mám přísně zakázáno vyzradit jakékoli machinace naší organizace a důvod infiltrace. Tato mise je extrémně náročná a rovněž extrémně nebezpečná, není jisté, že ji přežiji." Hlas zní opět monotónně a dutě. A jediná odezva... Souhlasné pokývnutí hlavou.
Tento rozhovor se odehrál už dávno. Minimálně před sedmi dny a sice, týdnem. Čas byl však relativní. Poté, co vyšlo najevo, že Richard Drake žije a doslova ničivý pro své okolí za pomoci své schopnosti, byl zavřený S.H.I.E.L.D.em, ačkoli... odpusťte mi špatnou terminologii, dostal se pod patronát Skye, údajně bylo jeho převezení do institutu příliš krizové. Aspoň v této době. Lovci nadpřirozených nebyli tím jediným, co je mohlo ohrozit. Za své herecké výkony by zasloužil metál. Co chvílema byl místy nepříčetný či traumatizovaný, neschopný prozradit, kde se nacházel a proč. 'Musím mluvit s Profesorem.' To bylo jediné souvislé sdělení, které z něj dostali. Ať už slovně nebo vyťukávané morseovkou...
A po týdnu... Měl povolený volný pohyb prakticky po celém Hubu, Skye správně vydedukovala, že má problém být zavřený v malých prostorách, především podzemních. Tedy za předpokladu, že se v dané místnosti nenacházel klavír. Jeho denním režimem byla meditace nebo hra na klavír, pro zatím po něm nic náročnějšího nechtěli, byl až moc nepoužitelný... A tedy nebezpečný.
Konec konců, to dělal právě teď, prsty spočívali na klávesách, zrak se upínal k čelu piana a ač se nezapřičinil vlastními prsty nebo nožkami, aby nástroj hrál... Z piana se linuly krásné tóny až nadpozemské... Pokud by sem někdo přišel, zjevně by mu unikl. A i přesto... byl pozorován, hlídán, už od doby co se do Hubu dostal.
|
|
|
Hub
Jul 24, 2017 20:14:14 GMT
Post by Michael Warren on Jul 24, 2017 20:14:14 GMT
Zkoušeli do jeho vlastní DNA vpravit nejrůznější jiná, vesměs šlo o jednoduchý zákrok a Mikey... Snad si už zvykl na to, že je zkrátka a dobře pokusný králík a že jeho vlastní šance na přežití bez stvořitelů by byly prakticky nulové. Údajně neměl být vůbec stvořen a on věděl, jak homo sapiens zacházejí s omyly. Buď se jim začnou líbit pro svou přítulnost či užitečnost nebo je nechají utratit. Tak mu to říkala doktorka Leyla, když se s ním chtěla sblížit. "Buď můj hodný robot a necháme tě žít." Splnil to... A tahle chvíle svobody mu za kradmé doteky všude kam se její ruce dostaly, rozhodně stála. Živáci tomu říkali pohlavní styk, sex nebo milování. A Leyla to nazvala prostě rychlovkou. Mikey mohl soudit, že její rychlovka byla pouze sexem, když to slovo vyslovil, vytratilo se z úst až příliš rychle. Ať to byl sex, pohlavní styk, rychlovka nebo milování nelíbilo se mu to, až na tu chvilku, kdy se bolest stala čímsi příjemným. Nemohl pochopit, proč jí musí stále dělat "hodného robota", poté, co řekla, že je to s ním jiné. Byla divný člověk... To Mikiho dostávalo k myšlence, že by po něm snad jiná osoba opačného pohlaví mohla požadovat stejnou hru, bylo mu sděleno, že mezi lidmi je něco takového zcela běžné... Byli chvíle, kdy byl rád, že není stejný jako oni, měli tolik předem daných podivností, v nichž se dalo jen stěží vyznat a jejich uvažování bylo stejně podivné. Už teď vnímal, jak jsou někteří z nich slabý zkrátka jen proto, že se s někým sblíží. On něco takového k Rorymu necítil, to jeho... kamarád ho nazýval Andělem. Úvahy na Roryho ho vrátí zpět ke klavíru melodii, jež se z něj linula jen stěží vnímal, to se však nedalo říci o jiných obyvatelích Hubu, jelikož melodie nepřirozeně rezonovala a rozlehlá místnost za to rozhodně nemohla. Stávalo se mu to zkrátka čím dal častěji, pokud se dostatečně nesoustředil, ukradená schopnost na sebe začala upozorňovat jako zrovna teď.
Klíč v zámku najednou zašramotí, dveře nevrznou, ale podle klapavých kroků může poznat, že ten, kdo ho přišel navštívit je žena. Zároveň byla chůze mnohem rychlejší než byl zvyklí u Desirée nebo jiných osob, které ho zde hlídali. Věděl, že budou stále stejné a že se měnit nebudou, aby ho nevylekali, přeci jen... jako Rory byl stále v šoku, mluvil jen málo a bál se každého nového podmětu, ale před ní... Ne, nechtěl ji odehnat, zajímalo ho, co je zač a proč si pro něj přišla. Mohla mu pomoci a stejně tak ho mohla ohrozit. Mikey už věděl, jak to chodí mezi predátory a jejich kořistmi, ani se na ženu nepodíval, ale věděl, že je nebezpečná a že by ho mohla ohrozit, kdyby chtěla... Ale to on jí přeci taky. Nepočastoval jí pohledem, stále se věnoval své podivné skladbě, nicméně jeho oči putovaly z jedné kamery na druhou, byl to rychlí pohled, který napomohl tomu, že kamery přestaly fungovat. Byla to maličkost, narušit jejich běžný chod a zároveň to vyslalo jeho ochráncům jasný signál. Teď se strany obrátily. Kamerový systém dvojici stále pozoroval a přesto byl slepý.
Konečně pohlédl na neznámou návštěvnici. Kolik jí mohlo být? Sotva pětadvacet? Tak či onak, vypadala starší, aspoň z jejího postoje mohl usoudit, že toho má za sebou mnohem víc než, jak se snažila tvářit. Oči, které se ve světle zářivek připomínali bouřku si ji prohlížely, jako kdyby se jí snažil odhadnout, vidět její duši pod drobnohledem. Na tváři se usadil přátelský a snad i důvěřivý úsměv člověka, který dosud neprozřel a nebo prozřel, ale snaží se na krutost minulých dnů zapomenout. Ta žena mu připadala... Jak to říci, sympatická. Mnohem více než jeho stvořitelé. Víc než Leyla a Mikey chtěl věřit, tak, jak je subjekt jako on schopen, že ona by ho nenutila dělat... "hodného robota", byl to snad důvod, pro který neohluchla? Nebo to bylo tím, že zde zřejmě nebyla o moc víc vítaná než právě on? "Poslední testy jsem měl před hodinou, kdyby mě vystavili další psychické námaze, hrozilo by mě jejich zkouška poznamenala..." Zatímco na ni mluví, zvedne se z otočné židle, avšak melodie hrát nepřestala, ba co víc zrychlila, kdoví, co měla naznačit? To jak se cítil teď on? Nebo ona? Jakkoli vypadala klidně a vyrovnaně, nad věcí, nevěřil jí. Teď si nemohla být jistá ničím. A přesto... jeho hlas byl na poslech vřelý, příjemný, snad se od něj nemusela bát útoku. "Řekni mi, kdo jsi a proč tady skutečně jsi. A já s tebou půjdu." Instrukce je jasná, teď už je přímo před ní, avšak v dostatečné vzdálenosti než aby na něj dosáhla. V každém případě jí vidí do očí. Ty by toho snad měli prozradit víc.
|
|
|
Hub
Aug 14, 2017 19:07:18 GMT
Post by Michael Warren on Aug 14, 2017 19:07:18 GMT
V duchu si opakoval na co nesmí zapomínat. Dřív než se k příchozí otočí zády. Bylo spoustu maličkostí, jimiž se lidi řídili a jemu jako člověku by v žádném případě neměli ujít. Občas při nádechu pohnout rameny. Mrknout. Nemluvit moc dlouhýma větama, oni to neudýchají. Pohled nesmí být dlouhý, považují to za neslušnost, ale naopak se musí vyvarovat sledování špiček bot. Údajně to považovali za projev malého sebevědomí. To by bylo snad vše. Michael si to vše opakoval jako otčenáš, když se obracel na Lenu. Mohl jen děkovat svým tvůrcům za to čím je, to, jak je druhá osoba zvláštní ho nevyvedlo z přirozeného klidu. Mikeymu však ucházelo, že takové chování je v takové chvíli až... nezvyklé. Tedy aspoň pro člověka, který nebyl chladnokrevný. A on? Mohl vypadat všelijak jenom ne jako chladnokrevný vrah. Ale vždyť první dojem mohl často klamat. Ať už tak nebo onak, neznámá nebyla o nic překvapenější než on, obezřetně si ho prohlížela, všímal si, že se snaží soustředit i přestože hraje hudba. Nijak jí to neulehčoval, jelikož rezonance oné melodie se, co pár minut měnila, chvíli byla uklidňující, pak smutná a po chvíli... uši drásající. Věřil jí nebo nevěřil?
Neznámá si ho neprohlížela s o nic menším zájmem než on ji. Jakoby navzájem hádali za co skutečně stojí. A stejně jako jí ani jemu ono zkoumání nebylo příjemné. Prakticky celý jeho život se týkal zkoumání a testování. Nenáviděl to. Představa, že by měl být vystaven v blízké době vystaven něčemu podobnému se mu příčila. Neznámá jakoby zažila něco podobného. Podobné hodnocení, které záviselo na tom, jestli vlastně bude stále existovat, tedy... žít a nebo... se jí zbaví. Mimika a gesta se nelišily a někdo, kdo zažil podobné hrůzy, je na druhé osobě snadno vycítil. Mimoděk si na dívce určil slabý bod a sice právě tyhle zážitky, dost podobné jeho vlastním, jakkoli se snažila tvářit sebejistě a klidně, kdoví, jestli jí po nesplnění úkolu nebude někdo strkat nůž ke krku. Čistě metaforicky. Avšak výsledek dedukce, se ve tváři nepromítl ani v očích, byly stále studené, jakoby necitelné, zatímco jeho úsměv byl paradoxně vřelý a otevřený. Chtěla si s ním zahrát hru na maškarádu? Nuže dobrá...
'Člověk je nejméně on sám, dej mu masku a prozradí ti vše...'
Studovala svoje okolí, to nedělal člověk, který by snad měl povolení vstoupit až sem. Velmi dobře si uvědomoval, jak krizové to musí být pro osobu, která zde byla tajně. V každém případě i přes veškerá ověření to nebylo nemožné a rozhodně ne přehnaně složité. Neznámé se povedlo zřejmě někde sehnat kartu nějakého nižšího agenta, pak ji už jen přiložila k mobilnímu telefonu, čímž narušila kontakt. A sem? Sem ji už vpustil někdo... ze stejné organizace z jaké byla ona sama. Či snad využila šarmu? Mikey byl v těchto věcech amatér, stihl, ale už vysledovat, co s jedinci opačného pohlaví dělá nějaká pozitivní fráze nebo snad... úsměv. Tvrdili o něm, že je sexy. Další slovo odvozené od sexu. Zvláštní, zvlášť výkonný si při těchto činnostech nepřipadal. Sexy synonymum k pohledný nebo krásný. Byla by ona snad taky sexy? Těžko říci, vždyť krása byl pouhý podnět, pohnutka, sympatie, které jsme zakládali na zkušenostech z dětství, většinou se 'krásná' osoba srovnávala s matkou. On mohl srovnávat jen se zkumavkami a kádinkami. Cizinka svými tvary nepřipomínala ani jedno z vypsaných.
Byla napnutá jako tětiva. Opět to obezřetné pohlížení na jeho osobu a snaha být, co nejvíc v klidu. Pohled mu opětovala, měla zvláštní barvu duhovek, nicméně oční kontakt příliš dlouho nevydržela, Mikey odvrátil oči sotva vteřinku po ní. I on začal zkoumat okolní kamery. Pravdou bylo, že kamery byli to poslední, co ho napínalo, jen se soustředil na dupot, který se ozýval ve vyšších patrech. Šlo o laciný trik, který zapřičinil, že jsou domnělý agenti mnohem blíž. V Hubu nebylo nic, co by společnost jeho otce potřebovala. Žádný mutanti a byl příliš na očích Skye. Zkrátka nevýhodné. Ale pokud by se nechal unést touhle osobou... je dost možné, že ho zavede na výhodnější místo. A nebo také ne...
A už to dělal zase... Drobná chybka v paměti a... myslel částečně za sebe. Bylo to zvláštní... A příjemné.
"Takže, Leno... Doufám, že ti tak můžu říkat. SHIELD je nebezpečný, ale co ta tvoje skupina, jde o korporaci hippies, kteří zachraňují delfíny, velryby a ve volném čase nadpřirozené?" Hlava je dána lehce na stranu. Už byly slyšet i hlasy. Neměli moc času. Úsměv z tváře nemizí, jen je teď povysunutý na stranu, získá na křivosti. Nevěřil jí, musela to z něho poznat a jen bůh ví, co měl za lubem, nakonec, ale pokývl hlavou. "Dobře, ale vytáhni na mě ten umě schovaný colt s uspávacími šipkami a budu reagovat tak, jako každé vylekané zvíře, netvař se tak, vždyť si to vy obyčejní o nás myslíte." Poví krátce, jak jen to věděl? Bylo to běžné opatření na odchyt nadpřirozených. Měl snad s takovými lidmi zkušenosti? Pokyne rukou tak, jak to dělají správní gentlemani ve filmech, jakoby chtěl říct, dáma má přednost.
"Prostě... v klidu odejdeme." Sdělí své společnici krátce. Z pohledu nezúčastněné osoby to vypadá, jakoby jí vyváděl, vstříc těm zlým a špatným agentům, které tak hanila.
|
|
|
Hub
Aug 23, 2017 18:10:09 GMT
Post by Michael Warren on Aug 23, 2017 18:10:09 GMT
Nevypadala, že ji zmátl. Jak moc jen věřila ona jemu? Stejně minimálně, méně než vůbec... Stejně jako on. Na rozdíl od ní... On byl v bezpečí. Byl Rory Drake, jeho stvořitel mu dovolil obléct se do kůže jeho mrtvého přítele. Nebylo možné, aby někdo poznal rozdíl, znal sebe, tedy... toho člověka kterým byl až příliš dobře. Stejně jako si hrál na Roryho Anděla, když člověk blouznil, teď si hrál na něj. Znal jeho přání, sny, přátele nebo snad... nedostatky. Věděl přesně to všechno, co si osoby, kterým věříte a které vás mají rádi, tedy kámoši, kamarádi, mají znát. Musí znát. Vše, co mu řekl si zapamatoval, každou triviálnost, nicotnost, byly pro něj nezbytné a pokud by v něm bylo snad jen trochu citu z jeho divadýlka, zřejmě by k další hře nepřistoupil. Nejdřív Anděl. Poté robot. Pak zas Rory. Měnil identitu stejně rychle jako někteří charakter. Nebo DNA. Tohle bylo jeho vlastní slabinou, minimum citu, který projevoval, ačkoli ho dokázal zahrát, skutečně se nic toho neprojevilo v očích, žádné veselé jiskřičky. Měli s novou společnicí stejný problém. Postavit je do místnosti se zrcadly, podstatný bude jen ten odraz. To bylo vše, co ukazovali vnějšímu světu, odraz toho takzvaného štěstí. Nebyla o nic upřímnější než on sám... a to byla živá. Ačkoli, kdo ví, třeba byla tam někde uvnitř stejně prázdná. Proto Michael miloval hraní, žádné vlastní pohnutky a přání z vás udělají tohle. Co si tak mohl přát robot? Nebo žena, která se robotu podobala až měla stejně dokonalé přestrojení. Kdyby poslouchal její srdce bude tlouct? Nebo půjde jen o složitý mechanismus? Pokud by se jí dotkl v určitých partiích bude její pokožka vroucí? Může být nemocná? Otázky a další otázky. Rád by se jí zeptal a vše praktikoval, ale... Vypadal by moc málo lidsky.
Lidsky. Humánně. Homo Sapiens. Homo Superior.
Bojuje s potřebou se neušklíbnout. Tak to přeci lidi dělali, když cítili onu potřebu se někomu vysmát. Se škodolibostí. V jakési ironii. I na ní byla již vidět nervozita. Tohle neplánovala, popřípadě plánovala, ale jen jako nejhorší možnou cestu, které se pokud možno vyhne. Nemohla to zvládnout, ne s ním a vlastně... ani sama, byla uvězněná mezi ochrankou, která se teď skutečně blížila nešlo o zmatení jejích smyslů o pohrávání si s napjatou psychikou. Homo Sapiens byli tak slabí, když na to přišlo. Ale ona? Oceňoval, že si udržovala chladnou hlavu, v něčem mu snad i připomínala Roryho.
"Tak se možná dostanu ze sekce známí, co říkáš Leno, minimálně pokud ti agenti SHIELDu nezlámou všechny možný kosti, co máš v těle, jen aby z tebe dostali i to, co nevíš." Odvětí jí nazpět, v hlase snad zazněl i náznak ironie, no co byli po dnešním divném dnu? Dvojka k utracení... Tedy, to s ním zamýšlela. "Co myslíš, Leno, představí se muži, který si nevzpomíná na jméno pravým jménem nebo dá přednost falešné identitě?" Teď byla vskutku v žalostné situaci, dopadnout je, tak mu bude odpuštěn i ten výpadek proudu v kamerách v blízkém okolí, konec konců... Vždyť byl vyděšený z náhlé přítomnosti vetřelce, který se k němu dostal přes veškerá opatření. Ona takové štěstí mít nebude, konec konců, SHIELD neměl moc pochopení pro nezvané návštěvníky. Sám netušil, proč se s ní zahazoval a proč vůbec zvažoval zrazení celé operace. Snad proto, že byla slečna ve stejných sračkách jako on sám? Kdo ví? Nebo ho zkrátka jen bolel zadek z nic nedělání.
"To by, ale veškeré utajování vzalo za své... A tahat se s těžkým tělem takhle pozdě večer to vůbec není zdravé." Zakroutí nad její průpovídkou hlavou, jakoby snad poučoval nezvedené dítko, které mu mělo přinést esej, ale opsalo ji od spolužáka. Profesor. A na jeho poznámku... Chytla se jako honácký pes, pokud si o něm myslela, že není mutant, měla snad nějaké podezření, teď si to musela myslet určitě. Ale jak by mohla? O projektu jakým byla jeho maličkost nemohla vědět, nebylo to možné... Spolek vědců byl příliš úzký, minimálně těch, kteří věděli, co vyrábí, ten zbytek ve velké korporaci vytvářeli přesně předepsané díly k něčemu velkému, aniž by tušili, k čemu jejich snažení vede. Leyla mu říkala, že takový pevně zavedený řád mají třeba teroristické skupiny, ty lepší, v nichž platí jasná hierarchie. "Je to moje slabost... Abych pravdu řekl, jediná slabost." Zacituje si Jamese Moriartyho, zatímco kolem něj Valentina prochází.
Pozvedne jedno obočí nad jejím zbavování se přebytečných vrstev, popřípadě chtěla snad odvést pozornost jinak? Tím by ho zklamala. Vyjde za ní, zatímco ona je napjatá a rozhlíží se snad po každém rohu, on kráčí poněkud uvolněně. Pokud by na něj zbraň chtěla použít, stále se nabízí možnost, že by na ni použil schopnost. "A to jsem ještě ani neřekl, že mám vše pod kontrolou..." Pobroukne, jeho podivný klid z něj stále neopadal. Když se tak plíží chodbami Hubu. Nesnaží se ji vyrušovat, tedy aspoň v případě, že špatně nezahne, už se pomalu dostali k jednomu z požárních schodišť, které jak čekal... Bude kryté. "Můžeš zazářit." Poznamená směrem k ní a zatáhne ji za sebe, jakmile se spustí první palba, na rozdíl od ní on nebyl tak náchylný na případné proděravění... Ale to vědět nemusela. Jejich cesta ven byla tak blízko. "Zbav se jich, posily dostanou ani ne do pěti minut." Prakticky to po ní vyštěkne, zatímco ruší chod dalších kamer, stejně jako vysílačky, momentálně jsou hluché, ale jak dlouho tohle necvičený mutant vydrží?
|
|
|
Hub
Oct 7, 2017 22:49:24 GMT
Post by Michael Warren on Oct 7, 2017 22:49:24 GMT
Debata s Mikeym... Nu, jakoby vás postavili doprostřed rozbitého zrcadlového sálu, který neukazuje váš odraz, ale cizí, takový, který jste nikdy předtím neviděli a i přesto na vás působí tak... neskutečně povědomě. Kdovíproč měl talent na to působit bezbranně a především mile, jako byste se z jeho strany i za vypjaté situace nemuseli obávat útoku. Nikdy. Jeho otec mu tvrdil, že lidi mají pro takové osoby slabost a Skye, ta především. "Hraj si s jejich psychologií, Michaeli, spoléhej na to, že si tě oblíbí a skutečně tomu tak bude." To mu říkal a i přesto, bylo patrné, že jeho nová známá masku prohlédla, viděla zrůdu pod ním, co zrůdu... pouhý stroj. Snad se v něm zhlédla. Bylo to pro ni stejně triviální jako pro něj. A přesto, ho stále podceňovala, narážela do vylhané ikony takzvaného dobromyslného výmyslu a on… Paradoxně na ni pohlížel stejně, bylo to podivné setkání dvou duší, jeden jako druhý si hráli na něco či spíš někoho, kým ve skutečnosti nebyly. Pravdou bylo, že se jí nebál, nemohla mu ublížit tak, aby to na něm nechalo trvalé následky, netrpěl nemocí stárnutí a tou lidskou zranitelností a ačkoli se bolest pokoušel zahrát bylo na jeho divadýlku cosi parodického, stejně jako “homo sapiens drama”. V duchu si opakoval vše, co věděl. Čím byli pověstní a čím více se snažil na nicotnosti reagovat jako Rory, tím víc připomínal sebe samotného. V tomto plánu, který byl tak geniálně stupidní byla jedna malá chybička, kterou nebylo složité prokouknout a sice… Michael Warren nebyl civilista. Dovedl živě napodobit boha, mutanta v tísni, člověka, ale člověk, který nebyl pomatený dramatu nikdy neuvěří.
Jak tak koukal… Ten jejich život byl jedna velká ironie, kupříkladu teď se bez jeho pomoci neobešla, nacházela se v části Hubu, kterou zřejmě neměla zmapovanou, v každém případě… On jí na druhou stranu taktéž nemohl podrazit, ačkoli by mu to problém nedělalo, právě teď prozřel a objevil další slabinu jinak dobré socializace mezi nepřáteli, ač se dostal k sekundárnímu jádru, do toho primárního nemá přístup, ne bez ní. Zlomový byl především fakt, že Rory nebyl odolný vůči telepatii, de fakto, číst mu myšlenky bylo velmi snadné a on… byl proti telepatickému vniknutí imunní. Nebyl nadšený z toho, že pokud nechce být rozložen na mikročástice musí spolupracovat s touto ženou bez tváře. Raději by někoho, kdo byl hloupější, kdo nereagoval podobně jako jeho maličkost.
“Tvoje falešný jména zní strašně… Divím se, že tě ještě nevyhmátli, ale… úsudek jako úsudek, to mi radši říkej Lombard, Philip Lombard.” Zakroutí nad jejím hraním si na stvořitelku hlavou. “A pokud si se křtem skončila, můžeme pokračovat v krasojízdě, co ty na to, hlavičko…” Ač jí zjevně popostrkává k nějaké produktivnější činnosti než je dohadování se nad nesmrtelností chrousta - a že se v něm vyžíval - zněl stále flegmaticky, svým způsobem povýšeně, jakoby měl čas světa… ne, že by neměl, věčný život. Kam až paměť sahala schopností ‘žít věčně’ disponovali bohové a určití lidé se ji snažili získat. A to všemi možnými způsoby. Vlastně na lidech bylo cosi komického, zpočátku, když ještě lezli po čtyřech, dělili se do tlup jako opice se snažili přežít, co nejvíc se nažrat, zabít největší prazvířata, stát se vůdci. To bylo celé. Jakmile si začali pohrávat s myšlenkou, že nemůžou být jen oni, že nad nimi je ještě něco vyššího, nějaká vyšší moc a komunisti to opravdu nebyli, nutně to muselo být něco nehmotného vymysleli si Boha, celý život se dřeli, nic z něj neměli a jakmile ta slavná chvíle nestala rozhodovalo se o tom, jestli dřeli dost na to, aby mohli pokračovat do nebe. A teď… teď jim byli veškerý bohové s malým i velkým B ukradení, cílem bylo jen… žít, užívat si, mít, co nejvíc a být tím nejlepším. Tak zaslepení.
Hloupí.
“Však bys neměla jen namožený záda, ale především ten dobrý pocit správně odvedené práce!” Kdo ví od koho okoukal tu nutnost mít stále poslední slovo… Vlastně to věděl. Rory mu často skákal do řeči, přesvědčoval o své pravdě, když zrovna nehleděl do zdi, ten psychický stav se v hovorové běžné mluvě nazýval “mimo” člověk při něm vypadal blbě. Potřeba mít poslední slovo se znovu ozvala s touto novou známou už jen proto, že očividně také nedodržela nějaký rozkaz a Miki… Ten měl dohadování zatrhnuté. ‘Poslouchat a pracovat, Michaeli.’ Žádný vlastní názor. Vlastní pohled na svět. Nic takového neznal, ačkoli si ho nevědomky prosazoval, zřejmě ve stroji bylo víc lidského než by si kdo chtěl připustit. “Tím se běžně nechlubí… A co teď, odtančíš v rytmu I want to break free?” Svá slova doplní o pobrukování patřičné melodie. Z pohledu třetí osoby byl na dvojici komický pohled, spíš než dva uprchlíky před zákonem a vrahy připomínali účastníky zájezdu. “Myslíš?” Odvětí v otázce nad její poznámku, buď byl zvyklí na podobné situace nebo na druhou stranu podobným situacím vystavoval jiné osoby. A nebo… necítil. To byla prvotní chyba každého nedotknutelného mechanismu, snažil se tak moc působit normálně až z toho čišila extravagance. A Mikey měl jediné štěstí ve svém malém dramatu, že nyní Lena nemohla vidět jeho naprosto kamenný výraz, kdy jakoby monitoroval vše okolo. Jako každý tvor, který se snažil pochopit způsob fungování něčeho se k dotyčnému subjektu na pozorování choval zcela necitlivě.
Nicméně ze studie ho vcelku násilně vytrhla střelba dvou pakoňu, jen nad nimi protočí oči, když oba kolegiálně minou. Ale když už se rozhodla kasat a citovat jejich oblíbeného Jima, Mikey se rozhodl být solidár, zašermuje rukama, zvrátí hlavou a mimořádně frajersky je rozhodí směrem k pomyslnému nebi. Někdo přeci musí být ta ozdoba, zatímco jiní, méně šťastní makají a ačkoli jí skutečně mohl pomoct, zatímco ona prováděla kaskadérské kousky, Mikey doslova stál se založenýma rukama a připomínal fanouška na fotbalovém zápase, který dorazil na utkání svých dvou oblíbených družstev a nevěděl, komu fandit.
“Očividně, nechceš si odpočinout, nějak tě ten pohyb zmohl, co bečko...” Nečeká na odpověď, nicméně stejně jako Lena se ujme jedné z pistolí, kteří ‘ti špatní’ už nebudou potřebovat. Nechá jí v klidu ve vedení jejich dvojčlenné jednotky, minimálně do chvíle než ho násilím vtáhne do jedněch dveří. Zbraň je však připravená a hlaveň výstražně přitlačena k jejímu břichu. Mohl stejně dobře dostat do zubů jako ona kulku do podbříšku. Nicméně pro oba by bolest byla na obtíž. Pro něj především proto, že teď na honem nevěděl, jestli má dělat, že mu přelomila nos a jak moc to bolí. “Hrajme si ještě chvíli na přátele…” Pronese k ní pro jednou nikoli uvolněně, flegmaticky, ale chladně, kovově. Poznal, jak to vypadá, když se ho někdo snaží dostat do úzkých. “Potřebujeme se dostat do garáží, ty jsou ještě o dvě patra níž, požární východ bude hlídaný, poplach je ještě ve vyšších patrech… takže doufám, že víš, kde je hlavní hala. Počítej s tím, že pokud SHIELD přišel na tebe žádný pomocný oddíl nemáš a jako zkušená řidička nevypadáš. Takže… Hra začíná.” Dokázal běžet rychle, když chtěl a právě teď… Běžel prakticky jako o život. Do garáží se musí dostat bez problémů, dostanou se tam bez problémů. A pak… jen vstříc Institutu.
|
|
|
Hub
Jan 20, 2018 13:21:57 GMT
Post by Michael Warren on Jan 20, 2018 13:21:57 GMT
Strach, to bylo pro lidi přirozené i člověk, který byl profesionální zabiják a nehnul ani brvou ve chvíli, když někoho zabil se stával kýmsi zranitelným ve chvíli, kdy se situace obrátila a z něho se stala oběť. Byli vtipně zranitelní. Snad by se oné ironii zasmál. Tím hlubokým smíchem, který byl tak paradoxně hřejivý v protikladu s očima. I teď na ni pohlížel stejně jako by ona koukala na něj v momentě, pokud by měla možnost dominance. Jak rychle odkrýval vrstvy osobnosti své kamarádky... Tolik podobné jemu, přesto nezařaditelné ke komukoli koho potkal. Rozčilovalo ho, že si ji nemůže zaškatulkovat a podle toho kalkulovat. Až vtipné, jaké bylo Mikeyho smýšlení, lidi si čísloval stejně jako nacisté dobytek. Prosté, viděl to u svého otce, který mu říkal, že 'ti slabí' nejsou víc než zvěř k utracení k dosažení vyššího cíle. Ať si na ně hraje, udělá ze sebe jednoho z nich, pak mu uvěří, může jimi manipulovat. Jako Rorym. Nebohým Rorym, bylo to to slovo 'nebohý' či bezbraný, slabý... šílený, doufající v ráj nebo aspoň delírium. A pak se hlaveň její brady objeví pod jeho bradou. Bojuje s tím se opět nepousmát. Tak podobní, poznal své chování, když ho viděl. Dva subjekty. Zatají dech, jakoby stejně jako ona z něj měl po vystřelení kulky a následném přetrhání žil umřít stejně jako ona. Ptal se na to, čeho se bojí nesmrtelní... a stejně jako smrtelní, i u nich je to umírání, strach z té černé propasti, do které se opakovaně propadnou než se jim povede procitnout. "Jsem rád, že máme stejný názor..." Prostě to vydechne, ne tak klidně, avšak ani nekňučí, jakoby stále čekal na železný předmět, který hladce vyjede z hlavně a... skončí v něm. Nad její následující poznámkou si jen posměšně odfrkne... Kdyby jen tušila, stejně jako ona dovedla muže rychle zneškodnit, ruský výcvik, problesklo mu hlavou málokdo se mu vyrovnal ve střelbě. Hlavní podstatou byla ona drbnost, že se každý střelec bál toho, že mine. Čím náročnější akce, tím větší nervy a horší riziko. Jeho se podobné stresy netýkaly. "Dobře řídí začátečník..." To bylo jediné, co jí k tomu sdělil. Nic víc, nic míň, stejně jako ona i on od její hrudi oddělal zbraň. Po ní. Stále ji mohl zasáhnout rychleji než by ona stiskla spoušť, nicméně bezprostřední nebezpečí jí nehrozilo... zdánlivě.
Cestou se bavil, stále dokonale uvolněný, pro některé to byla otázka dlouhé meditace, avšak pro něj schopnost, že věděl, kdy vypnout a soustředit se pouze na ukradený mutagen. Pohrával si s kamerovým systémem, který chvílema mrazil, jindy úplně přesměroval signál, zkrátka... Ti, co se je snažili najít to neměli snadné, nevěděli kde jsou, šlo o drobnost, avšak hrozilo, že čím dýl bude schopnost využívat se mu z nosu spustí nikoli krev, ale tekutina, díky které fungoval. Takřka stejná jako krev nicméně s výrazně kovovým pachem a krvavě narezlým odstínem, usvědčující. Bylo jediným štěstím, že už byli v garážích a tehdy se projevil jako správný gentleman. Proti Lenny šli asi dva agenti, další tři byli blízko, Mikey si to začal štrádovat k vozu, aniž by se obtěžoval jí jakkoli pomoci se střelbou, konec konců, ona tady byla teď bojovník, vějička a živý štít. I tak se nevyhnul přímému styku jednoho z agentů Hubu. Protočil očima a bleskurychle mu podkopl nohy. Potřeboval drát k otevření auta a ty zrovna po kapsách neměl, bohužel. Byla to nevýhoda jeho protivníka, spoléhal na to, že je Miki ta oběť, že vše dělá proti své vůli, přeci jen, prošel si složitým obdobím a byl tak vystrašený z cizích lidí. Rychlou otočku, kopnutí do nártu a následnou ránu do spánku... to bylo něco, co se nedalo očekávat. Mikey se na něj ještě usmál než mu začal prohrabávat kapsy a nalezl přesně to, co potřeboval. Další krok už byl snadný. Zprovoznit auto. Stroj stroji rozumí a tak se ozívali ony typické zvuky pro startování.
Na svou společnici nemusel ani volat nebo něco podobného, hezky poslušně naskočila do auta a Mikey vyrazil. Z křivolakých zatáček mnohapatrové garáže se vykroutil za rychlosti, která nebyla povolená a každému řidiči by za ní byl běžně sebrán řidičák. Bylo to prosté, z HUBu se museli dostat, co možná nejrychleji, uzavřené prostory byli nebezpečné, kdokoli do nich mohl narazit, zatarasit jim cestu a to podstatnější, všechny auta měla kromě směrovacího čísla také zakódovaný čip. Dali se kontrolovat, nalézt. Sice jim to zabere podstatně víc času, ale pokud nastaví autopilota, jakmile vymění auto, jejich pronásledovatelé budou mít o to těžší práci. Střelbu z hlavy takřka vytěsnal, stejně jako spolujezdkyni, vnímal cestu. "Dlouho jsem venku nebyl, jak vzdálené je nejbližší město?" Zeptá se jí, tak jí naznačí, že by mohla vyndat navigaci, která na straně řidiče nebyla. Střelba ustala a on se na ni zhruba po půl hodině mlčení z obou stran. Zbloudilá kulka, měla jediné štěstí, že jí v ruce neuvízla. "Pak ti to vydezinfikuju." Jednalo se o oznámení, bylo to prosté, za prdelí budou mít agenty minimálně padesát dalších kiláků, tedy dokud nevymění auto. Nemohli si dovolit přijít o tohle.
Další ticho. Chladný kov na spánku... Výraz ve tváři ztvrdl, čelist ztuhla, nedalo se v něm číst a to i v případě, kdyby byla telepat. "Koukám, že agenti z Ruska mají stále stupidnější řešení krizových situací." Po těch slovech prudce zatočí volantem, auto provede smyk, téměř vyjede ze silnice a to podstatnější onen ukvapený pohyb jeho společnici musel narazit na dvířka, jelikož nebyla připoutaná. Narozdíl od Mikeyho... Stejně zručně auto obrátí, opět nebere ohled na její maličkost, jak jí je, jestli se zvedla. Brzda je teď naprosto nepoužitá, jelikož jede rychlostí magora. "Prozatím jsme přátelé... jak jsi řekla, opakuj to a dezinfekce ramena bude to poslední, s čím si budeme muset dělat starost. Ale jako kamarádce ti můžu prozradit, že jsem Mike Warren." Měla konexe? Pak se dozví možná tak to, co ke zjištění bylo a sice, že je mutant. Nic víc. A k jeho tvrzení, výcvik v Rusku nebo snad vysoký práh bolesti... Co na tom, jak byla odolná, každý se dá zlomit. Úplně každý.
|
|