|
Park
Feb 28, 2017 20:07:57 GMT
Post by Admin on Feb 28, 2017 20:07:57 GMT
Menší park, kde jsou vysázené okrasné stromy, uprostřed se nachází jezírko, ve kterém se dá také koupat, je tam spousta laviček.
|
|
|
Park
May 15, 2018 16:18:23 GMT
Post by Anastasia Doherty on May 15, 2018 16:18:23 GMT
Byl další krásný den. Slunce příjemně hřálo a přinášelo do institutu příjemnou náladu. Tolik potřebnou po posledních týdnech. Vše se zdálo zbytečně složité a většina pracujících byla podrážděná. Anna neměla ani tušení, co se za dveřmi institutu děje. Nikdy se v tomto ohledu nezajímala. Přestože již nyní znala zájem i zvědavost, od posledního setkání s Abaddonem nic podobného necítila. Neměla potřebu objevovat okolní svět. Stačil jí v takové míře, v jaké ho znala doposud. Pro ostatní z institutu zůstávala nepochopenou dívkou, o které se občas i šeptalo. Jenže ona ničemu podobnému nepřikládala důraz či velkou váhu. Slova šla mimo ní, stejně jako vše ostatní.
Procházela se akorát v parku. Byly i takové dny, kdy nechtěla být zavřena ve svém pokoji. Chodila po vyasfaltovaných cestách a oči upírala před sebe. Občas zvedla hlavu k nebi, které bylo blankytně modré, a následně opět pozorovala jen cestu. Oblečena byla tentokrát v černých džínech a dlouhém šedém triku. Rukávy měla vyhrnuté tak, aby jejich ohrnutí končilo nad lokty. Tak jí bylo nejpříjemněji. Pokládala nohu před nohu a tiše dumala. Téměř nikdo nemohl odhalit, co se v její hlavě nachází, jakým způsobem přemýšlí. Došla až pod obrovský dub, kde se usadila. Záda opřela o mohutný kmen a zavřela oči. Její myšlenky byly dlouhou dobu upokojené, začínala věřit, že své nové tělo již konečně umí ovládat. Nebylo potřeba jej ohrožovat pokusy, přesto si našla cíl, který chtěla splnit. Potřebovala Abaddona najít. Ještě jednou ho kontaktovat. Jen jediná myšlenka jí neopouštěla. Byla to ta, ve které se Abaddon stal jejím učitelem. Vybrala si ho kvůli nápadné podobnosti, kvůli tomu, že on skutečně měl jiný přístup.
Upravila si vlasy tak, aby jí nepřekážely v obličeji. Lépe se opřela o kůru stromu. Nohy pokrčila a ruce položila na kolena. Byla jedna možnost, jak ho kontaktovat. Stačilo se s ním spojit přes myšlenky. Bylo to jako hledat jehlu v kupce sena. Bylo to náročné a vyčerpávající a přesto byla připravená to udělat. Žádný jiný telepat neměl v této schopnosti stejný rozsah. Snad jen Charles Xavier se mohl dívce rovnat, jenže on pro stejný úspěch musel využívat přístroje, které vše posílili. Anna ne, zvládala to sama. Nebo alespoň Phoenix to vždy zvládala sama. Našla by kohokoliv na světě, jen na něj stačilo pomyslet. To že se Anastasie s Abaddonem již jednou propojila, tomu navíc neskutečně pomáhalo. Je snadnější hledat něco, pokud víte, co to má být.
Oči držela pevně zavřené a zhluboka dýchala. Vše kolem ní pomalu přestalo existovat. Všechno zmizelo, než tam opět byla ta tma. Stejná tma v nekonečnu a všude kolem ní. Dokázala určit jen podlahu, protože na ní stála. Rozhlížela se kolem sebe, ale po hledaném cíli ani památky. Mohl být vzdálený kilometry daleko, což jen přitížilo hledání. Musela využít jiný způsob, zaměřit se celoplošně. Její pokus ale téměř okamžitě zaznamenal reakci. Její hlavou projela bodavá nesnesitelná bolest. Bolestně vykřikla. Ruce si položila na spánky a schoulila se v bolesti do klubíčka. V uších jí pískalo a bolest se přeměnila na tepání a pulzování. Musela zhluboka dýchat a zvykat si. Ihned pochopila, že tělo Anastásie není na podobnou zátěž připraveno. Proto i sám profesor využíval přístroje, pomáhali koordinovat bolest a zátěž. Odmazávala z hlavy vše, co nepotřebovala, až tam zůstala jen jedna cílová skupina – mutanti. Jakoby je náhle všechny kolem sebe viděla. Každý mutant na planetě. Všechny je slyšela ve své hlavě a dokázala určit jejich polohu. Pohybovali se kolem ní a zářili modrým světlem. Mohla tak detekovat naprosto kohokoliv. Když si konečně navykla na všechny vjemy a okolností, zkusila vyhledat Abaddona. Myslela na něho, na jejich spojení, které vzniklo během vyučovací hodiny.
Všichni kolem ní postupně mizeli, až měl zůstat jen on. Také ho konečně začala slyšet. Jeho slova, myšlenky. Vše co se mu tentokrát honilo hlavou, vnímala. Mohla ho zatáhnout opět do své mysli, ale nechtěla pokoušet zdraví Anny, ani si nechtěla vysloužit další bolest. Potřebovala mu však dát vědět, že o něm ví, že ho potřebuje. Bolest se vracela, byl příliš daleko. Tentokrát už to ale nebyl nával bolesti. Spíš, jakoby jí někdo uvěznil hlavu ve svěrači a ten utahoval. Vznikal nepříjemný tlak, kdy i věřila, že jí hlava praskne. Ruce nechávala položené na hlavě a opět se několikrát zhluboka nadechla. „Vrať se do institutu. Najdi mě,“ zašeptala tak klidným hlasem, jak to jen dokázala. Věděla, že jí bude slyšet. Dál ale spojení udržet nedokázala, ne teď. Ve velké rychlosti, jakoby se od něho vzdálila. Vše jakoby se vrátilo až do momentu, kdy stála ve tmě sama. Otevřela oči a opět seděla v parku. Zorničky měla zúžené a nedokázala nic kolem sebe zaostřit. Pomalu složila rozechvělé ruce do klína. Zhluboka dýchala, aby se uklidnila. Oči si přivykly a ona kolem sebe obyčejně viděla. Shlédla na své ruce a přitom si všimla, že je její oblečení zamazáno od krve. Na triku měla krvavou cestičku. Snad až nyní si uvědomila, že jí cosi stéká po rtech. Pravou rukou si je otřela, aby na prstech následně našla krev. Silně krvácela z nosu. Několikrát si proud krve pod nosem otřela, než k němu přiložila látku trika. Rukáv se začal zbarvovat také do rudé. Zaklonila hlavu a opětovně se zhluboka nadechla. Nejspíš u Anny našla další hranici, za kterou nedokáže jít… prozatím.
|
|
|
Park
May 15, 2018 18:43:14 GMT
Post by Orion "Abaddon" Wagner on May 15, 2018 18:43:14 GMT
Bol to jeden z tých dní, kedy prestával vnímať okolie. Niekoľko hodín strávil bez toho, aby si ľahol do svojej postele a nechal sa unášať ríšou snov. Bolo to zvláštne aj napriek tomu, že jeho telo potrebovalo spánok jeho myseľ pracovala o niečo rýchlejšie, o niečo efektívnejšie a pri každom jednom pokuse zaspať alebo čo i len na jednu malú chvíľku svoje myšlienky upokojiť, videl pred sebou jej tvár. Bola to práve ona, ktorá niečo v jeho hlave narušila? Niečo spôsobila, čoho sa nedokáže v tejto chvíli zbaviť?
S nádychom a následným výdychom kráčal chodbami pričom sa snažil z hlavy vyhodiť jej hlas, jej tvár a dokonca aj to, že ju stále videl vo svojich myšlienkach. Možno to bolo tým, že tam boli príliš dlho alebo tým, že bol svojim spôsobom iným. V momente, keď sa na neho niekto čo i len pozrel, kedy sa na neho obrátil s nejakou otázkou, on sa rozhodol všetko okolo seba ignorovať. No v momente, kedy sa niekto ozval v jeho hlave neostávalo mu nič iné ako sa zastaviť a pozrieť sa na svoje ruky. Bolo to zvláštne, počul jej hlas, počul volanie no nič nevidel. Bol to len hlas, ktorý ho prenasledoval. Abaddon vedel, že v momente, kedy by ostal na mieste a všetko by ignoroval určite by prišiel o rozum. Alebo o neho už prišiel v tejto chvíli?
Nebol to ten chlapec, ktorý sa tam objavil minulý týždeň. Bol to práve Abaddon, akého ho poznajú v jeho blízkosti. Zvláštne, predsa len takmer nikto sa v jeho blízkosti nenachádzal natoľko, aby ho poznal dostatočne. S pohľadom upreným na budovu, ktorá bola pre neho dostatočne známa sa pozrel na svoje ruky. Bolo to zvláštne no cítil ako sa triasli, nebolo to tým, že by sa bál nemal sa predsa len čoho báť. No bolo to niečo, čo nedokázal ovládať. Potreboval odpovede, potreboval vedieť, prečo sa jeho myseľ v niektorých okamihoch obracia proti nemu. Nevedel ako je na tom so svojimi schopnosťami, aj napriek tomu, že mal možnosť vidieť nejakú časť predsa len nemusel vidieť všetko. V momente, kedy vstúpil do miestnosti mohol si všimnúť na sebe niekoľko pohľadov. Zvláštne, aj napriek tomu, že nevedel kde ho jeho nohy vedú, nechal sa nimi viesť.
„ prepáčte nemyslím si, žeby...“ povedala žena, ktorá mala vo svojich rukách nejaké veci. Možno to boli pomôcky k tomu, aby sa sústredila na vyučovanie. Na miesto toho, aby jej Abaddon odpovedal alebo dokonca venoval tú pozornosť na to, vypočuť si tie slová do konca sa premiestnil na miesto, ktoré sa mu zdalo aspoň na moment bezpečným. Pozeral sa na to ako lúče dopadali na jeho pokožku. Na bledú pokožku, ktorá bola miestami zahalená tmavým oblečením a čiernymi topánkami na nohách. Pozeral sa na to, ako vyzerá príroda okolo neho. Ako sa stromy v korunách mierne nahýbali v momente, kedy sa do nich opieral vietor. Ako sa obloha zdala v tejto chvíli o niečo jasnejšia ako predtým. Cítil ako sa jeho myseľ postupne uvoľňovala a on sa opäť mohol cítiť sám sebou.
Nemusel sa ani len pozerať okolo seba celé hodiny na to, aby ju v diaľke videl. Objavil sa takmer okamžite pred ňou pričom sa pozrel na svoje ruky, ktoré boli v tom okamihu pokojné.
„ čo.. čo si to so mnou urobila? Je to nejaký trik ako ma prinútiť aby som tu ostal? Vieš čo to pre mňa znamená. Určite si sa nachádzala v ich hlavách a videla si, ako to dopadne, ak sa tu budem nachádzať..“ bez jediného slova sa posadil k nej pričom si všimol krv, ktorá bola na jej oblečení. Pochopil, že aj ona je človek. „ prosím povedz mi, že to bol tvoj hlas, ktorý som počul pred malou chvíľkou pretože mám pocit, že začínam šalieť. Musíš to vrátiť späť. Pretrhnúť to, čo tam vzniklo. Inak mám pocit, že moja myseľ mi nedá spávať..“ nespal už niekoľko dní, čo sa zjavne dostatočne prejavilo na jeho očiach pod ktorými sa nachádzali tmavé kruhy.
„ je to ako keby moja myseľ prestala spolupracovať. Ako keby som sa utápal v rovnakej vode na ktorej sme stáli. Ako keby moja myseľ nebola pripravená aby do nej niekto vkročil...“ povedal pričom sa možno po prvýkrát bál v jej prítomnosti o to, že to urobí znova. Nevedel čo s ním robila, nevedel dokonca ani to, ako to napokon bude pokračovať no vedel, že to musí svojim spôsobom zastaviť. „ ak si chcela aby som sa tu objavil muselo sa niečo stať...“
|
|
|
Park
May 16, 2018 13:48:53 GMT
Post by Anastasia Doherty on May 16, 2018 13:48:53 GMT
Cítila se slabá, neschopná cokoliv udělat. Hlavu nechávala zakloněnou, opřenou o tvrdou kůru, zatímco zhluboka dýchala. Bylo jí lépe, když měla oči zavřené. Měla pocit, jakoby se s ní celý svět několikrát zatočil. Přitom si nevšimla, že sama vrchní částí těla udělala nepatrný oblouček. Zhloupla se, jak jí nebylo dobře. Mysl Phoenix pracovala na plné obrátky, ale smrtelné tělo jí omezovalo. Její smysly byly značně omezené a pohyby zpomalené. Dokázala zůstat jen v té jedné poloze. Nohy byly těžké a snad jakoby jí ani nepatřily. Nedokázala se přinutit jimi pohnout. Chtěla se postavit a dojít do svého pokoje, odpočívat a nabrat potřebnou sílu, ovšem ať se snažila sebevíc, tělo jí odmítalo poslouchat. V jednu chvíli měla pocit na omdlení, stalo se jí to už jednou, když využila až moc ze svého potenciálu. K čemu jí bylo vlastně smrtelné tělo, pokud jí omezovalo? Krev přestala téct a ona si mohla odložit ruce na kolena. Pomalu rozlepila oči a dívala se kolem sebe. Jako první si všimla oblohy. Pozorovala jasně modrou barvu, kterou občas zakrylo zelené listí stromu. Pozorovala jednotlivé větvičky, jak se všechny sbíhají od jedné tenké až po širokou a pevnou. Příroda byla tak rozmanitá a ji nepřestávalo udivovat, co vše dokázala vytvořit. Chvíle v přírodě, na čerstvém vzduchu jí dávaly potřebný klid.
Zadívala se na rozechvělé ruce, kdy pravou z nich špinila krev. Lem rukávu měla nasáklý krví a na prstech nacházela krvavé šmouhy. Pokusila se je levou rukou odstranit, ovšem marně. Přejížděla několikrát po umazané kůži, ale výsledek se nedostavil tak, jak si přála. Opět se vracel ten tlak v její hlavě. Bolelo to a připadala si otupělá. Opatrně přiložila dlaně na spánky a bolestně vyjekla. Bylo to spíš ztrápené naříkání, tiché a nenápadné. Věděla, že příště musí být opatrnější, či snad musí tělo Anny značně posílit, než se pustí do další podobné akce. Ani jí nenapadlo, že by jí podobná schopnost mohla uškodit. Zdálo se však, že na lidský mozek to je příliš informací, a proto se snadno vyčerpá.
Seděla tam nějaký čas, než ucítila jeho přítomnost. Nedokázala říct jak. Nevěděla, jak si jeho přítomnost v institutu uvědomila, prostě to cítila. Netrvalo pak o moc déle a objevil se vedle ní. Cukla s sebou, byť očekávala, že jí brzy vyhledá. Prohlédla si ho s přivřenýma očima, vypadal přesně tak, jak si ho pamatovala z prvního setkání. Alespoň někdo se neustále neměnil. Nechala ho domluvit i se posadit vedle ní. Bez jediného pohybu. Pouze opět zavřela oči a poslouchala. Když jeho hlas ustal, otočila k němu tvář a prohlížela si ho. Vypadal vyčerpaně, něco mu chybělo, ale ona si nepřipouštěla, že na tom má svůj podíl.
„Ne, nikoho nenutím,“ vydechla ochraptělým hlasem. Krátce se odmlčela, jak jí začalo pískat v uších. Teprve, když hluk přestal, opět se rozmluvila. „Byl to můj hlas. Chtěla jsem, abys mě našel,“ prozradila bez zapírání rovnou. Stávalo se snad, že lidé slyšeli hlasy jiných? Jak to bylo možné? Ještě jednou si projela prsty ve vlasech. Něco, co si zkrátka přisvojila, aniž by to tušila. „Mezi námi existuje spojení. Byla jsem ve tvé hlavě a ty v mé. Je to jako most, který nás spojuje. Jedna cesta.“ Snažila se alespoň částečně přiblížit to, co mezi nimi nyní funguje. „Je to způsob, jak tě mohu snadněji najít. Ale nese to svoje následky.“ Doznala se nakonec. Až do teď netušila, že by to pro Abaddona mohl být snad problém.
„Někdo na takové spojení není připravený,“ pokrčila rameny. Někdo to nechtěl přijmout. Pak jeho tělo vytvářelo něco jako obranný mechanismus. Ten měl za následek spoustu věcí. Někdo nemohl spát, někdo nemohl jíst. Někdo měl myšlenky všude, jen ne ve své hlavě. Někdo se ani nemohl soustředit, či pohnout. Za existenci Phoenix si vyzkoušela různé dopady na člověka. Pokaždé však jako jiný avatar, jinak mocný. Zjistila pouze to, že v reakci na toto spojení je většina lidí, či snad mutantů unikátní. „Chci se dostat pryč,“ trochu lépe se uvelebila u stromu, aby se jí lépe sedělo. Nespouštěla přitom z Abaddona pohled. „Ty to umíš. Můžeš mě dostat pryč.“ Nebyla to ani žádost, ani prosba. Spíš mu to čistě oznamovala. „Oni mě nenechají. Chtějí, abych tu zůstala. Pokud budu chtít utéct, stane se něco ošklivého. Profesor mě nechce nechat odejít. Říká, že tam venku budu sama.“ Mluvila, jakoby Abaddon měl celé problematice rozumět. „Vezmi mě pryč. Když mě odvedeš, přeruším to spojení.“ Byl to slušný návrh. Ona sama odejít nemohla, někdo by jí zastavil. I kdyby překonala bránu institutu, někdo by jí hledal a také našel. Ne, jen Abaddon ji mohl vzít dost daleko, aniž by měl kdokoliv šanci ji vystopovat. Ona za to nabízela možnost, jak se opět vyspí. Zničí to spojení v jejich hlavách a on bude jako dřív. Nechá ho zapomenout, že se kdy podobná událost stala. Připadalo jí to jako férová nabídka. Očekávala, že na ní přistoupí.
Vzpomněla si na jednu z jeho vzpomínek. Zadívala se před sebe, pozorovala trávu, která tančila tak, jak vítr foukal. „Taky jsi byl zavřený a tohle je moje klec,“ vysvětlovala. „Já už nechci,“ vrtěla nepatrně hlavou a hlasitě si povzdechla. Trhaně vydechla a znovu se nadechla. Věděla, že pokud se vrátí její vztek, který se posledních pár dní ozýval, bude zle. Nemohla být zavřená dlouho na jednom místě. Profesor se snažil, ale ani on ji nedokázal pochopit tak, jak potřebovala. Chtěla možnost, kdykoliv odejít. Měla jí slíbenou, ale nikdo neměl v plánu jí doopravdy pustit.
|
|
|
Park
May 16, 2018 18:26:47 GMT
Post by Orion "Abaddon" Wagner on May 16, 2018 18:26:47 GMT
Cítil sa slabý. V okamihu, kedy sa posadil na trávnik a na moment uvoľnil svoje svaly, ktoré boli doposiaľ zvierané miernou nervozitou a bolesťou z toho, že ani len na jeden okamih nedokázal úpenlivo nemyslieť. Sedel na jednom mieste s mierne privretými očami pričom nechával slnko aby pomaly ale s istotou spaľovalo jeho pokožku. No v momente, kedy jej slová opustili ústa tým, že je medzi nimi most na moment pocítil ako sa celý ten príval emócie opäť vrátil. Nežiadal o to, nikdy o to nepožiadal ani len jedným náznakom slova alebo myšlienky.
„ prečo? Prečo si si vybrala práve mňa?“ pozrel sa na ňu pričom ju v tejto chvíľke prepaľoval pohľadom. Vedel čo to znamená, alebo možno nie? Po celé tie roky sa snažil držať sa ďalej. Neviazať sa na nikoho žiadnym spôsobom. Nemyslieť na nikoho a nevenovať nikomu ten pocit, že on je určitou poistkou. „ myslíš si, že toto je to, čo som chcel?!“ postavil sa na nohy Orion pričom sa pozrel okolo seba. Bola to len pasca, ktorú mala po celý ten čas pripravenú? Čo ak ona bola niekým, kto ho po celý ten čas len skúšal a následne všetko hovoril niekomu nadriadenému? Myslel si, že je v bezpečí, že sa nič nedeje a vo svojej misii bude pokračovať no zjavne sa mýlil. Pozeral sa okolo seba ako keby každú jednu sekundu čakal na to, kedy sa okolo neho objavia ľudia s určitými zbraňami. Bol ako zviera, ktoré nemalo kde újsť. Ako divé zviera, ktoré malo byť v tejto chvíli chytené.
„ bolo to poslednýkrát, kedy si mi vstúpila do hlavy. Nezaujíma ma, čo si o tom myslíš. Ani to, prečo to vlastne robíš. Dokonca ani to či ti to spôsobuje bolesť alebo nie. Vieš prečo myšlienky nepočuje takmer nikto okrem telepatov? Pretože myšlienky patria iba človeku, ktorý si ich v ten daný moment myslí!.“ Cítil ako jeho telom prechádzal hnev. Dokonca mohol cítiť ako sa jeho tetovania v jeden moment zmenili aj napriek tomu, že nemal ešte v pláne odísť. Bolo to spôsobené práve hnevom, ktorý v ňom vrel ako v kotly.
„ postaráš sa o to. Zničíš to aj keby to malo stáť niekoho život. Uvedomuješ si, čo vôbec teraz prežívam? Vlastne áno! Ved si si to mohla pozrieť v mojich spomienkach..“ poťukal si po pravom spánku pričom cítil ako sa jeho chvost v jednom momente vzpružil. Pozrel sa okolo seba, niekoľko očí ho sledovalo. Alebo to bol len klam, ktorý bol spôsobený nevyspatosťou.
„ a čo sa týka tej druhej časti o čom si hovorila. Vážne si myslíš, že toto je ten správny spôsob ako niekoho žiadať o pomoc? Myslel som si, že to je niečo dôležité. Dokonca ani sám neviem prečo som prišiel...“ uvedomil si to až v tento moment. Pred tým, kedy počul jej hlas bolo to volanie o pomoc aj napriek tomu, že to bolo len niekoľko slov, dokázal v nich niečo cítiť. Zvláštne, možno ak by to bolo za iných okolností a on by mal naspatých niekoľko hodín, správal by sa inak. Určite by sa správal inak.
„ nahliadla si do mojej minulosti. Počula si niekoľko názorov a stále si nepochopila jednu, jedinú vec..“ v jeden moment sa zdalo, že sa jeho nálada zmenila a on sa otočil k nej so smiechom, ktorý sa vydieral z jeho hrdla. Takým smiechom, ktorý mohol vydesiť mnoho ľudí. No stále to bol slabý odvar oproti jeho očiam, ktoré v tomto okamihu v sebe skrývali mnoho.
„ povedz mi jeden jediný dôvod prečo by som to robil. Jeden jediný racionálny dôvod prečo by som ti mal pomáhať. Nedokážeš to vari sama? Prejsť cez dvere, prinútiť ľudí rovnako šalieť ako šaliem ja, bez jedinej voľnej chvíľky, kedy by som mohol zatvoriť oči a konečne sa vyspať..“ povedal pričom cítil ako jeho telo povoľovalo. Snažil sa zostať na nohách no vedel, že skôr alebo neskôr to bude on, kto sa zrúbe k zemi a prestane vnímať sen od reality. Možno toto bol jeden zo spôsobov ako sa ho chcela zbaviť.
„ je toto plán samotného Charlesa alebo si s tým prišla ty sama. Videla si ma ako beriem dokumenty, videla si v hlave to kým som a koľko ľudí som zabil vlastnými rukami. A teraz sa snažíš o to, aby som sa zničil ja sám? Ale stále nerozumiem, prečo niekto ako ty...“ ukázal na ňu jedným prstom ako keby sa jej snažil dať jasne najavo, že tým myslí práve ju. „ potrebuje pomoc od niekoho ako som ja..“ no ešte predtým ako stihol čo i len dopovedať myšlienku si uvedomil, že vo svojej blízkosti má niekoho, koho nepoznal. Skrývala sa v kríkoch, prikrčená ako keby jej niečo hrozilo pričom počúvala každé jedno slovo. Mladé dievča, ktoré vyzeralo spočiatku vystrašene ako keby videla samotného diabla. No jej pohľad smeroval priamo na jeho chvost, ten, ktorý sa hýbal zo strany na stranu a niekedy dokonca vo vzduchu vytváral zvláštne obrazce.
„ aj toto je súčasť tvojho plánu? Najať si niekoho, aby ma pozoroval. Aby skúmal každý jeden pohyb môjho tela len aby som sa nepokúsil utiecť? Zvláštne...“ povedal pričom sa takmer okamžite objavil za mladým dievčaťom, ktoré ho hľadalo na mieste pred sebou. Mladé dievča nemalo zvláštne schopnosti. Dokázalo počuť oveľa lepšie ako človek, pričom jej uši boli o niekoľko centimetrov väčšie. Pozerala sa pred seba na hmlu, ktorá sa postupne rozplynula.
Abaddon nepremýšľal ani len jednu sekundu, objavil sa hneď pri dievčati pričom venoval svoj pohľad práve Anne, ktorú tam nechal. Pozeral sa pričom mladé dievča pomaly vydalo zo seba bolestivý zvuk a spustilo sa k zemi. Nedopadlo na zelenú trávu priamo do kríkov a kvetov. Pretože práve Abaddonov chvost, ktorý bol v tejto chvíli nabodnutý na jej malé telíčko bránil k tomu aby sa zosunula k zemi.
|
|
|
Park
May 17, 2018 11:59:10 GMT
Post by Anastasia Doherty on May 17, 2018 11:59:10 GMT
Nechávala ho, ať si říká co chce. Téměř nevěnovala pozornost jeho reakci. Jindy by jí mohl přijít zajímavá. Ano, opět by pocítila zájem, ale nyní jí to nechávalo ledově klidnou. Pouze měla položené ruce na kolenou a omámeně se na něho dívala. Nechávala ho projevit všechno, co v ten moment cítil. Nezasahovala do jeho slov, až na jednu maličkou výjimku. Právě ten moment, kdy jí označil za telepata. Ona přeci telepatem nebyla. Byla daleko víc, byla něčím nad jeho chápání. „Já nejsem telepat,“ prostě ho upozornila, přitom na něho lépe upřela pohled. Malátnost jí opouštěla a ona se mohla lépe soustředit. Zatím zůstávala však sedět a prsty pravé ruky poklepávala na své koleno. Teprve když skončil s celým svým projevem byla připravená zareagovat. Bylo jí docela jedno, jak se situace vyvinula. To, že napadl dívku, s ní nepohnulo. Nic to pro ni neznamenalo. Nezajímala se, zda se jedná o smrtelné zranění či se dívka uzdraví. Nedokázala by projevit lítost, strach, vinu, nejistotu. Nebylo tu nic. Anna měla svůj cíl, že přitom mohl někdo přijít o život? To nebylo nic, co by jí trápilo. Všichni jednou umřou. Co na tom, kdo půjde na onen svět dřív nebo později. Postavila se na nohy a udělala několik kroků k Abaddonovi, aby jí mohl lépe slyšet, jakmile bude mluvit. Byla ještě malátná, pohybovala se pomalu a s rozvahou, ovšem už nemusela sedět na jednom jediném místě. Vsunula ruce do kapes od džín. Jedno z dalších lidských gest, které si osvojila. Podivné bylo snad jen to, proč zrovna toto.
„Proč? Už jsem ti to řekla. Nejsme zas tak rozdílní. My ne,“ zavrtěla hlavou. Mluvila klidně a stejně klidný byl její obličej. Žádná emoce, grimasa, žádný pohyb mimickými svaly. Prosté nic, přičemž se pohybovala jen její ústa. „Mohu to zrušit, to není problém,“ vytáhla pravou ruku z kapsy a natáhla jí k Abaddonovi. „Stačí, abys přišel ke mně. Dotknu se tě a všechno to zmizí.“ Nelhala mu, neměla jediný důvod a snad se ani lhát prozatím nenaučila. Jestli on jí bude věřit nebo ne, to nedokázala ovlivnit. Mohla by, ale proč by to dělala? Neměla potřebu řídit každý jeho krok, nahlížet do každé jeho myšlenky, projít každou jeho vzpomínku. Opět ta otázka, proč by cokoliv z toho dělala? Abbadon byl jen velmi paranoidní tvor.
Postupně si vzpomínala na útržky z jeho slov, které jí utkvěly v hlavě a ona cítila potřebu odpovídat. „Nevím jak se správně žádá o pomoc,“ stáhla ruku opět dolu a pokrčila přitom rameny. Ruce přemístila do zadních kapes a natočila hlavu mírně na stranu. Vlasy se jí jemně pohybovaly, jak začal foukat větřík. „Pro mě to je důležité, dostat se pryč. Také jsi byl zavřený. Oba ohledně toho máme jiné… pocity, ale cíl je stejný. Dostat se ven. Mít svobodu. Může to pro tebe být důvod a nemusí, pro mě ale je.“ Mohla nahlédnout do jeho mysli a snažit se prožívat stejné pocity, jenže ona nechtěla. Vážila si svým způsobem toho, jak ona prožívá realitu. „Máš pravdu, mohla bych jim udělat spoustu věcí. Proč ale?“ byla to pro ní prostá otázka. Někdo by jí pochopil jako řečnickou, ale tou nebyla. Ona by opravdu ráda znala názor Abaddona na její schopnosti. On by všechny v okolí zabil, kdyby mohl? Rozhlédla se. Pár zvědavých očí se našlo, ale ona je ignorovala. Abaddon měl vlastně pravdu, mohla se jich zbavit příliš snadno.
„Není to žádný plán. Nikdo tě nesleduje ani nesledoval. Neviděla jsem všechny vzpomínky, neslyším všechny myšlenky. Ty sám žiješ ve vlastní iluzi, ne v mé.“ Vysvětlovala jeho současný stav. Ještě jednou se kolem sebe rozhlédla, než se mu podívala do očí. „Ber si dokumenty jaké chceš, zabij koho chceš,“ opět jen pokrčila rameny a přitom se zadívala na tělo dívky. „Nesnažím se o nic. Jen chci pryč. Myslela jsem si, že mě dokážeš pochopit. Ty jsi pro mě byl jiný. Ale teď se zdá, že nejsi. Jsi stejný jako oni,“ tiše si nad tím povzdechla. Pocítila zvláštní pocit. Očekávala od Abaddona víc, mnohem víc. Netušila, proč mu připisovala daleko víc. Myslela si, že se objeví, vezme jí pryč a pak se jejich cesty rozdělí. On chápal všechno špatně. Proč to neviděl tak jednoduše jako ona? Opravdu nechápala nic z toho. Nechápala jeho zvýšený hlas, který jí nebyl příjemný, jeho roztěkané pohyby, zkrátka nic. Byl jen stejně komplikovaný jako další lidské bytosti. Vlastně jí vůbec nebyl podobný a ona náhle neviděla tu podobu, kterou s ním do té doby sdílela. Nebo si to alespoň myslela. Přejela si jazykem po suchých rtech a polkla. „Není víc, co mohu říct.“
|
|
|
Park
May 17, 2018 17:28:14 GMT
Post by Orion "Abaddon" Wagner on May 17, 2018 17:28:14 GMT
V jednom momente mal pocit, že to je práve ona, kto je v tejto chvíli ten mimo. Ako nemôže byť telepat, ked sa nachádzala v jeho hlave? Nie je to vari podstata toho, byť telepatom? Boli to len myšlienky, ktoré ho v tejto chvíli sprevádzali a nútili ho premýšľať nad tým, čo je podstatou jej schopnosti.
„ tak čo potom si?..“ no sám seba sa pýtal, prečo by chcel na to vedieť odpoveď? Bolo by to také jednoduché. Až príliš jednoduché na to, aby ho to vôbec zaujímalo. „ alebo nemusíš mi to hovoriť. Nezaujíma ma, kto si si...“ s rukami prepletenými za chrbtom prešiel niekoľko krokov k nej, sledoval ako mladé dievča padalo k zemi bez toho aby sa čo i len pohla. Bolo pochopiteľné, že bola už dávno mŕtva. Prečo by to Abaddon robil, prečo by nechával niekoho žiť?
„ je to také zvláštne, že si si vypočula len niekoľko viet. Prežila niekoľko spomienok a myslíš si, že vieš kým som. Ako vôbec môžeš povedať, že som ako oni? Také povrchné správanie.“ Povedal pokojným hlasom. Abaddon možno pochopil, že rovnaké správanie ako na jeho okolie práve na ňu neplatí. No aj napriek tomu, že ho možno v jednom okamihu zaujímalo, prečo sa nedokáže dostať z inštitútu sama, nechcel ju premiestniť na nejaké bezpečné miesto.
„ povedzme si to takto. Aj keby som to nejakým spôsobom urobil čo samozrejme neurobím pretože nie som žiaden stroj, ktorý je privolaný len za účelom služieb. Kde by si následne išla?..“ pozrel sa na ňu, venoval jej jeden zo svojich pohľadov, kedy si prezrel takmer každý jeden centimeter jej pokožky, jej tela. Pričom premýšľal nad tým čo by robila. „ hovoríš, že si tu ako v klietke čo je zvláštne alebo nie? Pretože pred nedávnom som prešiel a dokonca aj vyšiel hlavným vchodom inštitútu čo mi v tejto chvíli nedáva žiaden zmysel. Prečo neprejdeš k tým ľudom a neoklameš ich?..“ prešiel k nej o niečo bližšie aj napriek tomu, že miloval svoj osobný priestor v tejto chvíli vedel, že nakloniť sa k nej a cvaknúť ostrými zúbkami tesne pred tvárou bude tým najlepším riešením.
„ myslíš si, že som ako oni. Nech sa páči. Myslíš si, že som rovnako povrchný ako polovica tých ľudí, ktorí sa nachádzajú v tvojej blízkosti. Ale nemyslím si, že ja mám tu ten problém...“ pozrel sa na ňu pričom následne ukázal na ruky na ktorých sa zmenila farba tetovaní.
„ ale možno je tu spôsob ako by sme sa mohli dohodnúť. V momente, kedy mi pomôžeš dostať sa spätne do laboratória, získať určité veci bez toho aby nás niekto zastavil, ak zničíš to spojenie medzi nami tak ťa premiestnim kde len budeš chcieť.“ V jeho hlave sa takmer okamžite naskytol plán. Prečo by mal bojovať slovne proti niekomu, na koho to zjavne nevplýva? Na miesto toho hľadal to správne miesto, to správne východisko kedy to bol práve on, kto by danú situáciu pevne držal vo svojich rukách. „ alebo to je nejaký problém? Môžem to skúsiť aj sám no mám pocit, že potom by si sa tu ocitla sama. Úplne sama.“ Abaddon si už predtým všimol, že sa s dievčaťom nerozprávalo mnoho ľudí. Nevenovali jej svoju pozornosť, žiadne milé slová, ktoré vraj sú normálnym znakom priateľstva.
„ nemyslím si, že sme rovnakí. Pretože ja by som nikdy nikoho neprivolal len kvôli tomu, že som si niečo zaumienil. Pokúsil by som sa o to sám.“ Venoval jej malý úsmev v ktorom sa skrývalo mnoho. Nebol príjemným človekom, nebol priateľským a v tejto chvíli určite sa nesprával ako rodený gentleman. Ale Abaddon takým nikdy nebol, aj na miesto toho, že si niekto mohol predstaviť pod milou tváričkou mnoho podôb dokonalého, milého človeka. No on mal mnoho chýb, ktoré si dokázal priznať. Mnoho vlastností, ktoré sa v ňom miešali a on o nich vedel. No za žiadnu cenu sa ich nechcel zbaviť.
„ toto miesto nie je pre niekoho ako som ja. Nie som ako oni. Neviem chodiť okolo ľudí a usmievať sa. Neviem niekomu sľúbiť to, že budem bojovať za ľudí alebo mutantov pretože k tomu nemám žiaden význam. Prečo by som mal niekomu venovať môj život len kvôli tomu, že niekto zomiera?.“ Zasmial sa pretože takto videl ľudí, ktorí sa v Inštitúte mali starať o bezpečnosť niekoho iného. Aspoň si to tak Abaddon predstavoval v momente, kedy mu niekto niečo o inštitúte počul.
„ nie som ten, kto by niekomu pomáhal alebo niekoho ochraňoval. Pretože ja svoj život nikomu nedarujem. Nikomu nezachránim život len aby mohli žiť. A už vôbec nebudem niečo riskovať kvôli nejakej bezpečnosti. Som samotársky, ľudmi nenávidený mutant, ktorý nie je ako nikto z týchto suchárov. Rozumieš?“ aj napriek tomu, že to povedal pokojne, stále tam bol určitý ton, ktorý mal naznačiť nadriadenosť. Stál si za svojim presvedčením a svojimi slovami.
|
|
|
Park
May 19, 2018 10:20:04 GMT
Post by Anastasia Doherty on May 19, 2018 10:20:04 GMT
„Jsem daleko víc. Entita nad chápání jakékoliv lidské bytosti,“ nechlubila se. Neměla potřebu zdůrazňovat kým je. Ovšem bránila se škatulkování jako je telepat, kinetik a podobně. Ne, ona nebyla ani jedno z toho a přesto byla všechno. Přisoudit jí jen jedno označení bylo jako nazývat oranžovou barvu žlutou, protože vznikne smícháním žluté a červené. Nečekala z jeho strany pochopení. Nikdo se netvářil na to, když to o sobě řekla. Smýšlení lidí ji přišlo v mnoha ohledech velmi omezující. Až moc ploché. Pořád se snažili připodobnit vše kolem sebe tomu, co již znali.
Nechávala ho mluvit. Pozorovala ho, jenže tentokrát byl v její tváři jistý vzdor. To jak si ho měřila, mohlo chvilku působit až arogantně. Sama si neuvědomila, že tak může vypadat. Když se jí ptal, kam by šla, podívala se stranou. Vlastně to nevěděla, ale byla si jistá, že by se něco našlo. Tohle nechávala čistě náhodě. Pokaždé, když chtěla odejít, někdo se jí ujal. Určitě by to tentokrát nebylo jiné. Jak se Abaddon přiblížil, ona o dva kroky ustoupila. Arogantní výraz zmizel a místo toho opět vypadala udiveně. „Je tu jistý zájem ostatních, abych tu zůstávala. Spousta mutantů může přijít i odejít. Mě profesor nechce pustit, dokud nebudu připravená.“ Pokrčila rameny. Nemohla mu odpovědět na to, proč je všechny neoklame. Netrvalo by to totiž dlouho, než by její pokus Charles vystopoval. Věřil, že je nebezpečná ve světě, který nezná. Jakmile by soustředila mnoho síly, on by to poznal. Oklamat celý institut by trvalo dlouho. Xavier byl jediný mutant, který jí zatím ohrožoval. Silnějšího ve své přítomnosti nenašla. Mohla oklamat celý institut a jeho nechat zapomenout, přesto z nějakého důvodu nic podobného nemohla udělat. Jakoby v sobě měla blok, který jí bránil touto cestou schopnosti využít. Ve skutečnosti neměla ani ponětí o tom, že tento blok do ní dal profesor osobně.
Anna v jeho návrhu neviděla jediný problém. Bylo jí docela jedno, jestli z institutu zmizí informace. Netušila, zda je to dobré nebo špatné. Ona momentálně sledovala jen svůj záměr. Nepomohla by mu, kdyby nemusela. Ovšem pokud díky tomu měla být za branami institutu, pak byla ochotná. Neměla ani zdání, zda Abaddon později jejich dohodu dodrží, ovšem dokud nebude mimo institut propojení nezruší. „Žádný problém, udělám to,“ přikývla. Pak se podívala na svoje oblečení. Uvědomila si, že má triko stále špinavé od krve. Chtěla se převléknout, než se cokoliv stane. Navíc, nebyla si jistá, jestli po tak vyčerpávajícím kousku bude schopna ihned Abaddonovi splnit jeho přání. Nechtěla se zdržovat, ale zároveň nechtěla svoje tělo vysílit tak, že nebude schopné udělat nic. Potřebovala si vydechnout, najít sílu. Už mohla chodit a pohybovat se dle libosti. Bolest hlavy odezněla téměř celá, ale jistota je jistota.
„Nikdo tu nic takového neslibuje. Já to neslíbila,“ vysvětlila prostě. Otočila se k němu zády a vrátila se ke stromu, kde seděla. Opět se usadila a objala si kolena. Nebojovala by za nikoho. Nikdo si nezasloužil něco takového. Proč by se navíc někdo jako je ona vůbec chtěl plést do čehokoliv podobného? Na lidech jí nezáleželo, necítila povinnost ani potřebu. Jejich války a souboje byly něčím, co si oni také musí vyřešit. Při té myšlence si lépe prohlédla Abaddona. Rozuměla samotě i tomu, že by on sám nikoho nechránil. Opět jí ale utkvělo v hlavě jedno slovo. „Nenáviděný? Nenávist je prý silná emoce, ale… jak se projevuje?“ zeptala se zcela obyčejně a přitom soustředila svůj pohled jen na něho. „Jak poznáš, že nenávist cítíš nebo… že jí někdo cítí k tobě?“ Chtěla v tomhle ohledu poznat víc. Přirozeně jí zajímali více ty špatné vlastnosti. Chtěla je umět rozlišovat a z toho, co zatím znala, věděla, že spousta emocí se tvoří ze vzteku.
Objímala si kolena a následně se zadívala na špičky bot, kterými podupávala. „Vyznáš se v emocích?“ napadla jí další otázka. „Prý jde poznat nejen co cítí člověk sám, ale i co cítí ostatní. Říkal jsi, že jim nerozumíš. Kde bych tedy našla někoho, kdo jim rozumí?“ Napadlo jí, že to by mohlo být její nové místo. Někdo, kdo jí emoce vysvětlí. Místo, kde si o nich bude moci zjistit víc. Nehnala se za emocemi a jejich poznáním. Jen se jí nelíbilo, že jí občas ochromí pocity, které nedokázala popsat ani pojmenovat. Iritovala jí ta nevědomost, když nevěděla co se děje. Někdo jí kolikrát řekl o nějaké z emocích, ale nikdo nebyl ochotný to vysvětlovat. Ptala se Abaddona bez jediné myšlenky na to, jak divná a zvláštní mu bude připadat. Normální lidé se na tohle ptát nebudou. Neměla ani tušení, že by jí někdo mohl označit za blázna.
|
|
|
Park
May 19, 2018 20:40:12 GMT
Post by Orion "Abaddon" Wagner on May 19, 2018 20:40:12 GMT
Nepoznal emócie, to bola pravda no nepoznal niekoho, kto by ich poznal. Predsa len čo bolo nepochopiteľné na jeho slovách, ktoré mu vychádzali z pier? Nebolo to dostatočné vysvetlenie na to aby pochopila, že on nie je tým za koho ho má.
„ myslím si, že si si vybrala tú nesprávnu osobu aby ti povedala čo má robiť. Nemám ani len to najmenšie poňatie o tom kto by ťa mohol naučiť čo to sú emócie.“ Povedal pričom v jeho hlase sa nenachádzalo nič. Niekedy mal pocit, že aj napriek tomu, že niečo povedal ho nikto nepočúval alebo to bolo niečo, čo doposiaľ nepovedal.
„ poviem to len raz. Pretože to nevie mnoho ľudí a možno kvôli tomu sa na mňa mnoho pozerá ako na človeka. Nikdy nebudem ako človek. Aj napriek tomu, že tak z časti vyzerám nikdy nebudem ako oni. Nikdy neznesiem aby ma niekto k nim prirovnával pretože ja... viem o tom, že som niečo viac.“ Povedal pričom sa nadýchol a následne jej venoval malý pohľad. Pozeral sa na jej oblečenie, ktoré bolo v tomto čase takmer celé pokryté krvou. Chcel jej to vysvetliť pretože mal pocit, že je konečne na to čas. Predsa len vedel, že ak by jej začal hovoriť o emóciách, ktoré on sám pociťuje zvláštnym spôsobom.
„ celé tie roky som prehovoril možno s troma alebo štyrmi ľuďmi. Takže to možno vysvetľuje mnoho vecí alebo nie? Nepotrebujem mať pri sebe nikoho, nepotrebujem cítiť niekoho prítomnosť pretože tá potreba, ktorá je charakteristická pre ľudí mi chýba..“ povedal Abaddon pričom sa zamyslel nad prvou otázkou. Nenávisť? Predsa len to bolo niečo, čo bolo pre neho takmer charakteristické. Nenávisť ho dokázala pohltiť bez toho aby to očakával, bez toho aby o to niekoho poprosil alebo bez toho aby ju vôbec vyhľadával. Dokázala ho dokonalo obopnúť a donútiť ho hýbať sa presne tak ako si to vyžaduje.
„ v momente, kedy sa človek prestane ovládať. Kedy sa jeho telo začne chvieť a kedy sa mu v hlave nachádza mnoho mnoho myšlienok. V momente, kedy pred sebou vidíš človeka, ktorý ti ublížil. Bolesť, vieš čo je bolesť alebo nie? V ten moment sa na toho človeka pozrieš inak. Predstavuješ si ako by mohol trpieť práve on. Alebo nie? To je presne nenávisť. Je to niečo, čo by človek nemal cítiť no aj napriek tomu je to súčasť každého jedného tvora.“
Povedal pričom sa na jeho tvári objavil úsmev. On sa tomu nevyhýbal. Nikdy sa nesnažil o to skrývať niečo, čo sa v ňom nachádzalo.
„ pozri sa. Nechcel som na teba pred malou chvíľkou tlačiť. Len... skús sa na to pozrieť z mojej strany. Zavolala si ma spôsobom, ktorý by mohol vydesiť mnoho ľudí..“ mal namysli to, že z ničoho nič sa v jeho hlave ozval hlas niekoho iného. Predsa len to bolo niečo na čo nebol zvyknutý, niečo, čo ho vydesilo aj napriek tomu, že sa snažil to schovať tak aby to tak v konečnom dôsledku nepôsobilo.
„ nie som stroj, ktorý pracuje presne tak ako mu to niekto nakáže. Nie som ten človek, ktorý by sa mohol prirovnať napríklad k Charlesovi. Vieš rozoznať medzi dobrom alebo zlom? Alebo.. vlastne na tom nezáleží.. som opak niekoho ako je Charles. Nepotrebujem mať okolo seba ľudí tak ako to potrebuje on. Veď sa pozrime na toto miesto, ja by som to využil úplne inak..“
Rozprestrel rukami okolo seba pričom si nevšimol ani len to, že sa k nim niekto rozhodol prejsť. Zvláštne, nevenoval ničomu a nikomu pozornosť.
„ nie som ten, kto by niekomu zachránil život. Nie som ten, kto by niekomu pomohol. Prečo? To je otázka. Prečo by som to robil? Dokážem sa na teba pozrieť a žiadať od teba to, čo chcem. Neurobil by som to len kvôli tomu, že je dnes pekný deň alebo kvôli tomu, že potrebuješ pomoc. Takmer okamžite sa mi naskytla otázka. Prečo by som to robil? Ten príbeh o tom ako ťa tu Charles drží... je pekný no..“
Pokrčil len ramenami. Nikto by ho nemohol držať na jednom mieste a povedať čo má robiť. Nikto by sa na neho nemohol pozerať ako na stroj, ktorý musí fungovať len vtedy, keď ho niekto potrebuje. Práve naopak, u neho to všetko znamenalo opak. V momente, kedy niekto chcel jednu vec on naschvál urobil práve tú druhú. Bol tvrdohlavým, bol v niektorých ohľadoch nenásytným, nepredvídateľným a agresívnym. Takmer všetky zlé vlastnosti, ktoré vôbec existujú sa dokázali v ňom miešať a striedať sa.
„ je to pekný príbeh no nie som ten, kto by ti možno mal pomáhať. Nie som tým človekom na koho by si sa mala obracať s nejakou prosbou pretože v momente, kedy získam to, čo chcem. Nezáleží mi na iných ľuďoch.“ Mal potrebu to povedať skôr aj napriek tomu, že by to mohlo zmeniť mnoho vecí. No on sám vedel, že nemal čo stratiť. Mohol sa vrátiť domov, mohol nechať hydru aby sa o to postarala a možno poslala niekoho iného. Nepotreboval byť na tomto mieste.
|
|
|
Park
May 20, 2018 14:54:00 GMT
Post by Anastasia Doherty on May 20, 2018 14:54:00 GMT
Objala si nohy a zavřela oči. Nechala ho povídat. Poslouchala, ale doslova by jeho proslov zopakovat nedokázala. Potřebovala, aby to všechno odeznělo. Jednu věc na něm však pořád nedokázala pochopit. Proto oči znovu otevřela a krátce si ho prohlédla. Proč se vlastně on necítil jako člověk? Ona ho jinak skutečně neviděla. Vypadal jako člověk, pohyboval se tak a nechával se stejně ovládat emocemi. Mohli snad lidé sami o sobě tvrdit, že jsou víc? Tmavé vlasy jí rámovaly obličej a vánek jimi občas pohazoval. Díky krvi na triku mohla náhle působit opravdu velmi zanedbaně. Otřela si tvář o kolena a pohled jí spočinul na trávě. Pravou ruku položila na jemná zelená stébla a přejela po nich. V trávě znenadání rozkvetly květiny. Anna to jen tiše pozorovala, než očima přelétla k Abaddonovi. „Iluze nebo pravda?“ zeptala se prostě. Věřil tomu, co vidí? Mohl jí dokázat, že tam ty květiny nejsou? Pokud ne, jak jí mohl dokázat, že tam jsou? Podobně ona vnímala svět kolem sebe. Byl anebo ne? Jen protože něco viděla, znamenalo to, že tomu skutečně tak je? Přejela prsty nad květinami, aniž by se jich dotkla. Krásné kvítky začaly schnout, až se změnili v prach. V čem byli jiní lidé? Prach byli a v prach se jednou zase obrátí.
Věnovala mu pozornost až tehdy, jakmile začal vysvětlovat nenávist. Přemýšlela, jestli něco podobného stihla cítit. Ale ne, nebylo tu nic podobného. Nic, co by i jen mohla přirovnat. Upínala k němu pohled, vyčkávala. Měnil nálady rychle, nezvykle rychle. Prohlížela si ho od hlavy k patě. Každý jeden centimetr. Pokaždé, když ho viděla, mohla ho studovat znovu a znovu. Neřekla mu, že to nedokáže. Podívat se na to z jeho strany. K tomu jí chyběla empatie. Prakticky, největší ironií bylo, že vlastně mohla. Mohla mu vlézt do hlavy a cítit co on. Jen si nemyslela, že by to dokázala pochopit, jak on se snaží naznačit. Prožila by cizí nic neříkající emoce. Pouze si propletla prsty u rukou a přikývla. Pokývnutí, které značilo, že mu rozumí.
Opřela si bradu o kolena. Tentokrát se dívala před sebe. Přemýšlela o rozdílu mezi Abaddonem a Charlesem. Oba zjevně chtěli víc, než měli nebo mohli dostat. „Jak bys to tu využil?“ Dostala chvilku nutkání se na tu realitu podívat. Jenže to vyžadovalo větší dávku soustředění a ona byla upřímně ráda, že nyní má chvilku klidu. Mohla jen sedět, podupávat špičkou pravé nohy a poslouchat Abaddonův hlas. Náhle se ale napnula. Rozhlédla se kolem sebe a téměř okamžitě vystřelila na nohy. Prudce se postavila, až se jí zatočila hlava a zavrávorala. Rozmáchla rukama kolem sebe, než se dlaní zapřela o kmen stromu.
„Dobrá tedy,“ přerušila ho. Prsty se stále opírala o kmen, ale již dokázala stát. Ono zatočení hlavy přišlo znenadání a vyvedlo jí z rovnováhy. „Když to říkáš, jdi,“ pokrčila rameny. „Pokud získáš složky, už mi nepomůžeš, že?“ natočila hlavu na stranu. „V ten moment zmizíš, ale já tu zůstanu,“ podívala se do země, než se zadívala do jeho očí. „Říkal jsi, že jsi mluvil s málo lidmi. Od doby co jsem tady, jsi jen ty mluvil jinak. Ne jako Charles, ale to je jedno. Ani jeden z vás není ten, od koho bych měla chtít pomoc,“ povzdechla si a přejela si prsty ve vlasech, aby je dostala z obličeje. Pomohl jí k tomu si vše uvědomit. Nemohla čekat pomoc, jen protože sama chtěla. Lidé byli povrchní stvoření. Pokud z čehokoliv neměli prospěch, pak to nepoužili. I tak si byla jistá, že on svůj úkol u Hydry dokončí, ať to bude stát cokoliv. Ona vymyslí, jak přimět Charlese, aby odešla. Předtím však Abaddonovi slíbila jednu věc. Tu, kterou mohla udělat, aniž by jí přenesl. Protože, proč ne? Copak na tom záleželo?
„Pojď bliž,“ pobídla ho a natáhla k němu ruku. Stačilo, aby se přiblížil. Dotkla by se jeho obličeje a ten most zničila. „Jako bych tam nikdy nebyla. Žádné vědomé spojení.“ Byla připravena mu vzít všechny vzpomínky, které se mezi nimi odehráli. Nebude mít důvod zuřit. Ona ho sice najde, pokud na něho bude myslet, ale on by už neměl bláznit. On ten most mezi nimi nepřijal. Bortil ho již od základů, a proto nemohl pevně stát. Kdyby ho přijal na začátku. Kdyby se jeho mysl nebránila, pak by o tom ani nevěděl. Mohl by klidně spát a věnovat se životu tak, jako jindy. „Tvoje mysl bude klidná. Vrať se, kam patříš. Zavři oči a až je otevřeš, nic z toho tady nebude.“ Přislíbila.
|
|
|
Park
May 21, 2018 19:59:24 GMT
Post by Orion "Abaddon" Wagner on May 21, 2018 19:59:24 GMT
Sledoval jej pohyb, sledoval každý jeden pohyb jej tela a taktiež aj okolie aj napriek tomu, že to mohlo vyzerať, že jej pohľad bol venovaný práve jej. Ako je vôbec možné, že v jednom obyčajnom pohľade sa môže skrývať tak mnoho vecí? V momente, ak by sa niekto pozrel do jeho očí nevidel by iba zváštne sfarbenie, ktoré podedil po svojom otcovi ale aj emócie, ktoré sa v nich odrážali. Možno to bol ten dôvod, prečo na ňu vplýval ako niekto, kto sa ich naučil používať. Kto pochopil ich podstatu a vie presne ako fungujú. No dokáže to vôbec niekto? Kontrolovať každú jednu emóciu, vedieť odhadnúť každú jednu situáciu a myslieť iba na jednu jedinú vec. S menším povzdychnutím sa následne pozrel na svoje nohy a na chvost, ktorý si stiahol k sebe o niečo bližšie. Bola by to len jednoduchá cesta, ktorou by sa vydal ak by jej dovolil dotknúť sa jeho tváre a následne zboriť niečo, čo sa skrývalo v jeho hlave. Pri pohľade na ňu pochopil, že by to svojim spôsobom ovplyvnilo aj jeho samotného aj napriek tomu, že nevedel vysvetliť do akého rozmedzia.
„ povedala si mi, že som jediný človek, ktorý na tomto mieste hovoril inak. Prečo si potom myslíš, že by to bolo také jednoduché? Myslím si, že by to niečo stálo. Nemôžeš len tak nahliadnuť do niekoho mysle, nechať vzniknúť puto, ktorému aj tak doposiaľ nerozumiem a následne sa pokúsiť ho zboriť. Nemyslíš si, že by to malo nejaké následky?...“
Po tom ako to vyslovil premýšľal nad tým, či vôbec vie, čo to znamená mať následky. Aj napriek tomu, že niektorým veciam nerozumela, netvrdil o nej, že je hlupákom. Len si povzdychol pričom na miesto toho aby sa na ňu pozrel jej pohyb tela takmer okamžite napodobnil a posadil sa do trávy. Nohy si stiahol o niečo bližšie k sebe a pozeral sa na malé jazierko, ktoré sa nachádzalo uprostred malého parku. Bolo to príjemné miesto, ktoré u neho takmer okamžite vyvolávalo pokoj. Bolo to zvláštne. U niekoho ako bol on, len málo vecí dokázalo vyvolať pocit pokoja. Takmer vždy bol ten, kto nechával aby emocie dokázali s ním lomcovať, aby každá jedna zlá vlastnosť, ktorá sa nachádzala v jeho vnútri a taktiež aj v srdci si zabrala to správne miesto.
„ je to ako keby si zobrala kameň do rúk a hodila ho do mora. Videla by si, že sa niečo s hladinou stalo. Na jeden malý okamih by sa zachvela, vytvorili by sa obrovské kruhy na hladine, ktoré v tejto chvíli naznačujú moje pocity a to, že sa s tým neviem vyrovnať. No to nie je ani tvoja vina ani moja..“
Bolo iba málo okamihov, kedy si dokázal priznať chybu. A tento to určite nebol. Nemienil sa ospravedlňovať za niečo, čo bolo po celý ten čas jeho súčasťou. Už od nepamäti. Nechcel sa ospravedlňovať za emócie, ktoré tvorili jeho základ. Predsa len to bol ten pravý Abaddon aj napriek tomu, že mnoho ľudí si myslelo, že to je len pretvárka.
„ v momente, kedy kameň padne na samotné dno jazera, kedy sa hladina upokojí. To jazero už nebude ako pred tým. Pretože práve ten kameň, ktorý si sa rozhodla do neho hodiť sa stal jeho súčasťou. V tejto chvíli premýšľaj ako niekto, kto nemá schopnosti. Dokázala by si vytiahnuť jeden jediný kameň, ktorý sa nachádza na dne bez toho aby si pohla hladinou? Aby sa ani len jedno jediné miesto nezachvelo a aby sa nezrútili kamene, ktorých sa stal základom? Dokázala by si vybrať práve na prvýkrát ten správny kameň aj keby sa nachádzal niekoľko kilometrov pod hladinou? Myslím si, že nie. A rovnako to je teraz s nami..“
Povedal pričom si zo seba zložil koženú bundu a následne jej ju prestrel na kolená. Nemusel povedať nič, bolo to len jedno obyčajné gesto, ktorým si mala zakryť miesta, kde krv presakovala takmer každú jednu nitku oblečenia.
„ nenájdeš nikoho, kto emócie pochopil úplne. Nenájdeš nikoho, kto by ti povedal ako sa správať pri emóciách, ktoré sa v každej jednej bytosti odohrávajú iným spôsobom. Plaché zviera ak sa nachádza v nebezpečenstve čo urobí? Jedno utečie a jedno sa postaví pevne nohami k zemi a zaútočí.“
Povedal jeden z mnohých príkladov pričom sa následne pozrel pred seba. Na študentov, ktorí sa smiali. Ktorí sa prechádzali ako keby to bolo miesto, ktoré je stvorené na smiech. No len oni dvaja boli iný, ako niekto, kto za žiadnych okolností nezapadal do toho predpokladu normálnej bytosti.
„ musíš pre Charlesa znamenať mnoho. Určite by niečo urobil ak by som sa čo i len pokúsil ťa z tohto miesta preniesť. Nemyslíš? Bolo by to nebezpečenstvo, ktorému by som sa nechcel vystaviť. Bol to len impulz alebo sa vážne chceš dostať z tohto miesta? A ako si to predstavuješ... čo ak ťa budú hľadať na každom možnom mieste na svete?..“
Abaddon vedel o schopnostiach, ktoré boli charakteristické pre Charlesa a jeho najbližších stúpencov.
|
|
|
Park
May 23, 2018 9:59:08 GMT
Post by Anastasia Doherty on May 23, 2018 9:59:08 GMT
Natočila hlavu mírně do strany a přemýšlela o jeho slovech. Ona sama věděla, že akce má svou reakci. Svět nemůže být nikdy stejný, jako byl. I kdyby někdo vracel čas, nikdo ho nevrátí tak dokonale, aby nic neovlivnil. To byla první zákonitost, kterou vůbec pochopila. Jako vesmírná entita chápala fungování vesmíru a světa daleko lépe než kdokoliv jiný a přesto se v něm mohla zdát zmatená. Proč? Protože znala fungování světa pro její existenci. Neznala ho tak, jak ho chápou lidé. Jejich pojetí času a prostoru stejně jako záhadné emoce. Oni si tvořili vlastní svět, vlastní pravidla.
„Já neřekla, že to bude jednoduché,“ zavrtěla hlavou. „Pro tebe by ale bylo,“ pokrčila rameny. Nic by si nepamatoval, sice by to neznamenalo, že se to neznalo. Měl by v sobě následky i otřesy změněného vědomí. Lidské tělo se v tomto ohledu bravurně bránilo. Bylo jako sníh. Člověk do něho otiskl svou stopu a ona tam zůstala. Taky by nechala v Abaddonovi stopy, ale on by si jich sám od sebe nebyl vědom. Mohla by je v něm potlačit.
Dívala se společně s ním na jezírko a poslouchala ho. Měl příjemný hlas. Poněkud atypický. Spíš nižší a někdy poněkud zastřený, přesto se poslouchal dobře. Nebyl ani zdaleka tak melodický jako hlas Charlese, ale svou melodii také měl. Pohled odtáhla od jezírka, když řekl, že to nebyla chyba ani jednoho z nich. Nechápala ho. V jedné chvíli jí říkal, že není tím, kdo by jí měl a nebo mohl pomoci. A ve druhé vteřině řekne něco, vysvětlí jeho vnímání světa tak, že měla pocit, jakoby byl jediný, kdo jí může pochopit. Zpětně se nemohla divit, že v ní vzbudil zájem. Byla to předtucha, znamení či snad intuice, které se rozhodla věřit a prozatím… dobře udělala.
Jakmile si sundal koženou bundu a ta se vzápětí objevila na jejích nohou, překvapeně si ho prohlédla. Už opět říkala očima daleko víc, než rty. Nikdy nemluvila moc, ale oči byly jako kniha. V těch mohl číst. Vyjadřovali veškeré emoce za ní. I ty emoce, které ještě sama nedokázala pochopit a neuvědomovala si je. Oči měla doširoka otevřené a přesto nevypadala vykuleně. Zorničky byly širší, než je u ostatních zvykem. Rty jemně tiskla k sobě a tvář byla jinak dokonale uvolněná. Pouze oči si ho prohlíželi. Bylo v nich něco laskavého a nevinného. Jistá jiskřička vděčnosti, kterou neuměla vyjádřit. Pouze si bundu na kolenou poupravila. Krev na jejím triku dávno zaschnula. Krom ní už ani stopy po stavu, kterým si prošla.
„Nevím, co udělá Charles,“ pokrčila rameny a začala prsty trhat stébla trávy. „Chce všechno ovládat. Tvrdí, že mi pomůže. Ale už se neptá, jestli chci,“ vysvětlila a tiše si povzdechla. Sklonila hlavu a chvíli jen pozorovala koženou látku bundy. „Chci se dostat pryč, ale dokud budu u něho tak nic neovlivním.“ Měla jistou teorii. Tušila, že jí Charles omezuje. Ona se musela dostat z jeho vlivu. Musela se dostat z jeho bezprostřední blízkosti. A pak co? Konečně zmizí. Schová se mu ve tmě, kde jí ani on nenajde. Uměla utvořit štít, který mu zabrání, aby ji našel, byť tušila, že jí bude hledat i tak. Byla až příliš mocná, než aby jí s klidným svědomím nechal běhat po světě. „Opravdu se chci dostat pryč,“ přiznala pevně rozhodnutá.
„Já… mám schopnost,“ přiznala po chvilce. „Dokázala bych Charlese blokovat, hledal by mě jen velmi těžko. Ale nejprve se od něj musím dostat pryč. Proto to nemohu udělat sama. Potřebuji někoho, kdo mě odvede. Tobě se Charles do hlavy nedostane, když jsem tu já.“ Přiznala, že ho vlastně celou dobu ovlivňuje. „Ale než pocítíš vztek,“ varovala ho před emocí, kterou si dokázala logicky vyvodit. „Co jsi přišel, na tebe Charles nemůže. Prakticky tu můžeš dělat cokoliv a on tě neovlivní, nepromluví na tebe. Já mu to nedovolím. Celou tu dobu, je kolem tebe něco jako štít. Žádný telepat se ti tam teď nedostane,“ pokrčila rameny. To brala jako pozitivní vlastnost. Dokonce jí nepatrně vyjely koutky nahoru. Bylo tu něco, co jí k tomu donutilo, taková malá nevinná radost, že Charlese drží v šachu.
„Jenže v mé hlavě už je. Půjdu pryč? Donutí mě se otočit.“ Snažila se stručně celou situaci vysvětlit. „Když budu dost pryč, pak mě nenajde. Už nebude nikdo, kdo by mě ovlivnil.“ Zavřela krátce oči. „Lidé prý touží po tom, co nemohou mít. Já v tom případě toužím po absolutní svobodě. Ty ne?“ Podívala se mu do očí. Její pohled byl velice výmluvný. „Nikdo a nic nebude určovat, kdo jsi. Kdo máš být.“ Krátce se zarazila a odmlčela. Copak on se nechtěl dostat od Hydry? Využívali jeho schopnost, to si přečetla v jeho hlavě. Co tam však už nenašla bylo to, zda mu to vyhovuje.
|
|
|
Park
May 23, 2018 18:17:16 GMT
Post by Orion "Abaddon" Wagner on May 23, 2018 18:17:16 GMT
Pozeral sa na ňu zvláštne. Na jednej strane mal pocit, že každé jedno slovo, ktoré povedala, každú jednu mimiku tváre, ktorú použila pochopil. No na druhej strane mal pocit, že to, že je telepatom a niečo oveľa viac, ho mierne desilo. Predsa len mohol prísť okamih, kedy sa mu pozrie do hlavy a uvidí niečo, čo by ju nútilo premýšľať prečo práve on by jej mal pomôcť? Samozrejme, že sa stávalo iba málokedy, dokonca možno nikdy, žeby niekomu vôbec mal ochotu pomôcť. Pri pohľade na jej tvár a na bundu, ktorú jej v tejto chvíli venoval sa mierne zarazil.
„ Charles má schopnosť, ktorú prejavuje bravúrne. Aj napriek tomu, že sa javí ako človek, ktorý by chcel každému pomôcť nemyslím si, že to je v skutku tak. Prečo potom vytvoril inštitút a drží si pri sebe tých najlepších mutantov ako svoje trofeje? Je to len určitý ťah, ktorý doposiaľ nikto ani len neodhadol. Má schopnosť, ktorú využíva maximálne. Nemá problém sa niekomu dostať do hlavy, prečítať si každú jednu spomienku alebo dokonca myšlienku a následne sa rozhodnúť za daného človeka. No nemali by aspoň tie myšlienky patriť človeku? ..“
Mierne si povzdychol. Nebál sa jej, na prvý pohľad sa dokonca na ňu pozeral ako na bytosť, ktorú by mohol prirovnať k plachému zvieraťu, ktoré nevie či sa môže alebo nemôže pohnúť pred mnohými nástrahami. Pozeral sa na ňu ako na niekoho, kto by dokázal ublížiť no stále by tu bola tá otázka, prečo by to mala urobiť. Aj napriek tomu, že v jej prítomnosti bol len niekoľkokrát s rozpätím dokonca niekoľkých týždňov, dokázal ju pochopiť. Čo bolo zvláštne, predsa len to bol práve on, kto si po celý ten čas niekoho držal od seba.
„ viem, že v niektorých okamihoch by to neznamenalo takmer nič. Mohol by som povedať tie slová, ty by si prikývla no aj tak bez môjho vedomia by si to urobila. No poprosil by som ťa o jednu jedinú vec..“ bolo to zvláštne, keď vyslovil tie slová. Prosba, bolo to niečo, čo sa u neho doposiaľ nevyskytovalo. Niečo, čo nemal v slovníku a nemienil to ani do slovníka zaradovať. Telepatia bolo niečo, čo mu mierne prinášalo zimomriavky na tele. Nemal rád ak sa niekto nachádzal v jeho blízkosti nie to ešte v jeho hlave. Boli to predsa len jeho myšlienky, jeho spomienky a nikto bez jeho povolenia by sa do nich nemal pozerať. Bola to jediná vec, ktorá bola jeho. Niečo, čo si chcel pevne v rukách zachovať.
„ možno to je prehnané žiadať. No mohla by si v mojej prítomnosti túto schopnosť mierne kontrolovať? Bol by som rád, ak by boli moje myšlienky iba v mojej hlave. A v momente, ak by si sa do nej chcela pozrieť by si mi o tom dala vedieť. Stále je to niečo, čo patrí iba mne.“ Povedal pričom on sám pocítil ako sa ton v jeho hlase mierne zmenil. Nebolo to z toho dôvodu, že sa bál o to, že by niekto videl rozhovory s Hydrou alebo rôzne pohnútky, ktoré mal. Bolo to skôr z toho dôvodu, že nemal rád ak s ním niekto manipuloval. Aj napriek tomu, že to po celý ten čas robila Hydra.
„ nemyslím si, že to niekedy bol v mojom prípade problém. Celé roky som sa potuloval svetom sám. Môžem sa premiestniť na rôzne miesta. Môžem sadnúť na lietadlo a odviesť sa na miesto, kde len budem chcieť. No Hydra? Hydra pre mňa neznamená ako tento inštitút. Je to určitá spolupráca, ktorá mi umožňuje ísť za svojim cieľom. Dokázať ľudom okolo seba, že nie som človekom. Som mutantom a to mnoho vecí mení..“
Povedal pričom sa na jeho tvári v jednom okamihu objavila kamenná stena, ktorá neodhaľovala nič. Až na jeho oči, ktoré v sebe skrývali mnoho. Bolo pre neho jednoduché povedať, že v Hydre končí. Bolo pre neho jednoduché niesť následky za svoje činy, ktoré sa stali skutočnosťou. Či to bolo bolestivé alebo nie, predsa len bolesť postupne v jeho živote prestávala nosiť zmysel.
„ takže mi chceš povedať, že ak som v tvojej blízkosti tak sa ku mne Charles nedostane? No ale ak sa dostane do tvojej hlavy. Nemôže ma v nej vidieť? V podobe myšlienok alebo spomienok. Nemôže v tejto chvíli vidieť to, že sa rozprávaš s niekým, kto patrí do určitej spoločnosti, ktorá dostala to čo chcela? Nepríde na to, že jeho poklad v podobe dýchajúcej bytosti má v pláne odísť?..“ možno postupne začal premýšľať nad tým, prečo má v pláne opustiť inštitút. Myslel si, že to je miesto, kde by sa mohla cítiť bezpečne. No zjavne to bolo miesto, kde si len Charles ponechával svoje trofeje. Čo ak sa mali stať figúrkami v jeho vlastnej partičke šachu?
|
|
|
Park
May 27, 2018 17:50:36 GMT
Post by Anastasia Doherty on May 27, 2018 17:50:36 GMT
Lidé často vyžadovali ústní souhlas. Další z věcí, které si všimla. Jakoby slova něco skutečně znamenala. Pro Annu to nebylo víc než shluk písmen a melodie pronesená do větru. Nepřipisovala jim žádnou významnou moc, ani závaznost. Přesto se velmi pěkně poslouchala. Lidský hlas byl na poslech velmi krásný a svým způsobem unikátní. Jestli jí něco nepřestávalo ohromovat tak malebnost zvuku. Dívala se prázdně před sebe. Nebo alespoň tím směrem upínala své oči, ale ve skutečnosti neviděla vůbec nic. Pouze poslouchala Abaddona vedle sebe. Vnímala slova, jejich obsah i význam, ovšem svým způsobem tomu věnovala daleko větší pozornost. Vnímala, na které slabiky dává důraz, kdy dýchá a zda to narušuje průběh věty. Analyzovala to, kdy je jeho hlas zastřený a tiší a kdy se intonace i způsob jakým mluví, mění. Byla si jistá, že v jedné chvíli by dokázal znít jako dospělý muž a v té další jako mladík. Svůj vlastní hlas, nebo spíše hlas Anny, naposlouchaný neměla. Přesto si byla jistá, že by s ním nedokázala to, co Abaddon. Jakmile skončil, jen přikývla na srozuměnou. Mohlo se to zdát jako laciné gesto, ovšem ona ho hodlala dodržet.
Nikdy se nedívala lidem do hlavy bez vlastního záměru. K Abaddonovi měla neomezený přístup a přesto mu v hlavě neslídila. Neposlouchala jeho myšlenky, nehledala vzpomínky ani tajná přání. Mohla… vše si mohla prohlédnout a vyposlechnout. Mohla si přehrávat jeho vzpomínky, dokud by je nedokázala popsat do nejmenších detailů. Řekla by, jak velká místnost to byla, jak vypadaly stěny a jakým odstínem a barvou byly vymalovány. Dokázala by s přesností určit mimiku tváře přítomných, ale proč? Proč by cokoliv z toho dělala? Lidé trpěli jistou představou, že před telepaty jsou zranitelní. Možná byli, to Anna posoudit nedokázala. Ovšem ona nebezpečná nebyla, ne tak jak to vnímali oni. Nepotřebovala znát obsah hlavy nikoho, vše to byli nicotné a nepotřebné informace. Možná právě ten neomezený přístup je dělal tak bezcenné. Nemohla se zajímat o něco, co si může kdykoliv vzít. Nejvíce chceme totiž to, co nemáme a právě proto, se od prvního okamžiku o Abaddona zajímala. Protože byl jiný a ne tak snadno dosažitelný, tak snadno srozumitelný jako všichni, koho do teď v institutu poznala.
Přemýšlela, jak by mu současnou situaci vlastně měla vysvětlit. Nakonec usoudila, že nejlehčí bude mu to přímo ukázat. Vzpomněla si na příslib, že pokud půjde do jeho hlavy, pak mu to poví. „Teď tam chvíli budu,“ zmínila tiše. Bylo to oznámení, že využije své schopnosti a napojí se na jeho myšlenky, aby je mohla ovlivnit. Chvíli jen prázdně hleděla před sebe s nevinným výrazem ve tváři. Jako malá holčička, která vidí dál než za roh domu.
Postavila se, odložila koženou bundu, kterou jí věnoval. Vrátila mu jí a přitom položila na jeho nohy. Došla až k nedalekému jezírku. Chvilku u něho postávala, ale na první dojem se nic nedělo. Nebo alespoň to měl Abaddon vidět. Pouze to, jak Anna stojí před vodní plochou a hledí na ní. Po chvilce se k němu vrátila. Nejprve si klekla, než složila nohy pod sebe a usadila se. Zůstávala proti němu a natáhla ruku dlaní vzhůru. „Vidíš to?“ zadívala se na prázdnou dlaň, kde skutečně nebylo nic. Chtěla, aby jí to potvrdil, že nic nevidí. Nechala ho odpovědět, než se natáhla po jeho ruce a položila jí na svou dlaň. Zdálo se, že jejich dlaně se setkají, ale to se nestalo. Abbadon, byť nic nemohl vidět, musel cítit. Mezi jeho rukou a tou její totiž cosi bylo. Větší předmět oválného tvaru se zřetelnou vlhkostí. Bylo tam něco mokrého. „Cítíš to?“ položila svou druhou otázku. Tentokrát však nečekala na odpověď. Vyměnila pozice jejich rukou. Jeho dlaň teď byla dole a její nahoře. Předmět se ocitl u něj. Přestože ho stále neviděl, mohl si ho osahat a ujistit se, že tam skutečně něco je.
Stáhla svojí ruku a položila si obě dlaně na stehna. Pozorovala jeho dlaň, než k němu zvedla pohled s povytaženými koutky. Přesně v ten moment se v jeho ruce zjevil mokrý kámen z jezírka. „A teď už tam opět nejsem a nebudu,“ upozornila ho, že mu nadále nebude ovlivňovat myšlenky. Nyní viděl realitu, jaká byla. „A přesně tohle vidí Charles,“ prozradila mu. Bylo to prakticky stejné. Jako Abaddon neviděl kámen, ale když se ho chtěl dotknout, zjistil, že tam je. Tak stejně pociťoval Charles její schopnost. V přítomnosti Anny, Abaddona vidět nemohl. Byl tam celou dobu, ale ona mu bránila ho spatřit a zdálo se, že pouze mluví do vzduchu. Ovšem, kdyby se Charles chtěl přesvědčit, zda před ním něco skrývá, narazil by. Věděl by, že tu někdo je, ale nikdy by nedokázal říci kdo, natož se mu dostat do hlavy. „Může se mi dostat do hlavy, ale tebe neuvidí. V mé přítomnosti na tebe nikdy nemůže. Ne, když to nedovolím.“
|
|
|
Park
May 29, 2018 20:49:56 GMT
Post by Orion "Abaddon" Wagner on May 29, 2018 20:49:56 GMT
Gesto, ktoré pred malou chvíľkou urobila ho mierne potešilo. Bol rád za to, že pri tom ako vstúpila do jeho hlavy mu to povedala. Aj napriek tomu, že to nemohol vedieť, kedy do nej vstúpi a kedy zasa nie, pocit, že to môže svojim spôsobom zastaviť sa mu páčil. Pozrel sa na ňu pričom opäť venoval pohľad jazierku, ktoré bolo pred nimi.
„ Charles nie je tým za koho ho ľudia majú. Ľudia si myslia, že je dobrým človekom, ktorý sa snaží svoje deti chrániť no v skutočnosti to je človek, ktorý dokáže manipulovať.“
Na jeho tvári sa objavil úsmev, ktorý mohol hovoriť za všetko. Vedel odhadnúť človeka aj napriek tomu, že mnoho z nich nechápal. Toľko pretvárok, toľko klamstiev, ktoré boli niekedy až zbytočné. Orion bol možno jeden z mála, ktorý jednal na rovinu. Pozrel sa na hladinu jazera pričom sa rozhodol postaviť sa. Možno to bolo zvláštne, ponúknuť jej v tejto chvíli pomocnú ruku. Pomôcť jej postaviť sa na nohy a začať premýšľať o tom, že by ju možno aj premiestnil tam, kde chcela.
„ som bytosť, ktorá nikomu neverí. Niekedy je ťažké pozrieť sa ráno do zrkadla a veriť vlastnému odrazu. Pohľadu, ktorý vidím pred sebou. No v tomto okamihu, nedá sa hovoriť o dôvere. Ale tvoje gesto po tom ako som ťa požiadal o to, aby si mi povedala, kedy vojdeš do mojej hlavy..“
Pozrel sa na svoje ruky, ktoré sa v tom okamihu zmenili. Jeho tetovania, ktoré každé jedno malo svoj príbeh, skrytý význam zmenili farbu a jeho pokožka, ktorá bola do tejto chvíľky takmer bledá dostala odlesky svetlo modrej farby. Pozeral sa jej priamo do očí aj napriek tomu, že po pár sekundách zmenil svoj pohľad. Nevedel sa jej pozerať dlho do očí. Nevedel to takmer pri každom jednom človekovi.
„ som človek, ktorý je stvorený pre dobrodružstvá. A pocit, že by som mohol vidieť neskôr ako sa Charles bude správať po tom, ako konečne pocítiš slobodu, kedy by nevidel a nekontroloval každý jeden krok. Bolo by to ako pohladenie po duši..“ orion sa pousmial. Aj napriek tomu, že on osobne Charlesa takmer nepoznal, vedel si vytvoriť na neho názor takmer okamžite. Skrýval sa, mnohokrát videl ako na veci posielal svojich ľudí na miesto toho aby sa o to postaral on sám. A to sa niekomu ako je Abaddon, ktorý stále bral veci do vlastných rpk ani v najmenšom nepáčilo.
„ bude to zvláštny pocit premiestniť sa. Chcem aby si sa na to pripravila a možno s tým aj počítala. Takmer každý jeden človek po tom ako sa premiestni mojou pomocou pociťuje tlak v hlave.“ Povedal pričom sa pozrel okolo seba. Tak krásne vyzerajúci park, tak krásne vyzerajúce miesto, ktoré nemal možnosť vidieť zblízka. Chcel sa popozerať po okolí, no on sám vedel, že je ten správny čas na to, aby odišiel. Aj napriek tomu, že nesplnil to, po čom na to miesto prišiel, nebol sklamaný. Vedel, že sa o to Hydra dokáže postarať aj sama. Nechcel sa miešať do vecí, ktoré sa ho netýkali a ohroziť život kvôli tomu aby priniesol pár zdrapov papiera? To určite nie.
„ chcem aby si ty určila miesto, kde sa presunieme. Chcem aby si mi vstúpila do hlavy a našla niečo, kde by som ťa mohol odviesť. Kde by si mohla začať nový život. Ako menšie poďakovanie za to gesto, ktoré pre niekoho mohlo znamenať maličkosť no pre mňa to znamenalo mnoho..“ bolo to možno po prvýkrát, kedy sa rozhodol Abaddon niekomu pomôcť.
|
|