|
Post by Admin on Feb 28, 2017 19:58:23 GMT
Velká místnost plná moderních počítačů, které však slouží pouze k výuce a mimo vyučování sem nemají studenti přístup.
|
|
|
Post by Leanne Charlotte Xavier on Jul 1, 2017 17:45:01 GMT
Na tváři šibalský úsměv od ucha k uchu. Už jen tím malá Xavierová prozrazuje, že má za lubem něco nekalého, nicméně, čeho se bát? Teď ji nikdo vidět nemohl, probíhala chodbami univerzity, která byla ve večerních hodinách dočista vylidněná. Nikde ani živáčka a tak to bylo dobře, ačkoli... Charles ten měl oči všude, obrazně řečeno. Lea si pouze poklepala na spánek, dávajíc si dobrý pozor na, co myslí a... jestli v její hlavě není někdo další. Byl to nepatrný pocit, tlak v hlavě, který by neznalec svedl na úžeh ze sluníčka nebo přicházející nemoc. Ale maličká? Byla stejná jako taťka, teda... ne úplně. Potřese bledou hlavičkou, čímž se jí uvolní další kaštanově hnědé pramínky z copu, který jakoby nedokázal držet formu a tvar. Nic si z toho nedělala, ve svém věku by možná měla chtít být princeznou nebo něčím podobným. Ne, z jejích barbie panenek se už ze zásady stávali vojáci nebo těžká váha, popřípadě robotický figurky k robotickým šatům. Shrnuto podtrženo, mladá slečna byla inu... taková svá.
Hop a skok, dus, dus...
Lehké nožky dívčiny se konečně zastaví u jedněch z bílých dveřích, prakticky identických jako těch ostatních, které se nachází v chodbě. Ačkoli běžela pár minut v kuse, nezdá se zadýchaná. Je naprosto soustředěná a s veselými jiskřičkami ve velkých modrých očích očekává svoji parťačku v páchání zločinů. Ale, jakých zločinů, šlo o jednoduchou přepadovku s jednoduchým a poměrně primitivním plánem, aspoň z holčiččina pohledu. 'Čím je plán jednodušší, tím míň se toho pos...pokazí.' To říkával Logan a ten toho o válečných plánech věděl spoustu. Ten Lein byl jednoduchý, na třicet minut zmrazit kamery v hangáru a postarat se o to, aby stále ukazovali čas. Zkrátka jednoduchá informatika - tu měla na starost ona, násilnější část plánu už závisela na její sestřičce. Rtíky odhalí bílé zoubky, úsměv se ještě rozšíří. Byla z toho všeho nadšená a tak nějak... byla sama sobě sluncem.
Nesnaží se ani používat svou schopnost, nepřikládá prsty ke spánku, kdyby se o něco takového pokusila, snad kontaktovat svojí parťačku bez přístrojů jen za pomoci svého daru, byly by odhaleny, ačkoli... zatím nic nedělala. Bylo zbytečné zkoumat čas na hodinkách na zápěstí, však ona přijde. Musí, slíbila to.
|
|
|
Post by Kitty 'Alex' Lehnsherr on Jul 1, 2017 18:09:41 GMT
Tiché, až příliš klidné kroky. Drobné ruce zastrčené v kapsách černých kalhot a téměř až svatouškovský výraz na tváři. Kdo by jí mohl podezřívat z čehokoliv? Ale ona sama dobře věděla, že z žádných svatých důvodů by se v tuhle hodinu nepohybovala po škole. Zase tak moc pilným studentem nebyla a nejspíš ani nikdy nebude. Zprvu se jí celý nápad zdál hloupý, ale když konečně dostala vysvětlení toho, co chtějí udělat, hned změnila názor. Dostat se do prostor, kde nemají vůbec co dělat? To pro ní byla samozřejmě velká výzva. Na krátkou chvíli se zastavila na rozcestí dvou chodeb a dlouze se zahleděla do každé z nich. Kdyby měl Charles nějaké podezření, zatrhl by jim to dříve, než vůbec stačily jednat. Jen lehce se sama pro sebe pousmála, na což se vydala chodbou doprava. Nekontrolovala čas, jen v hlavě jí hrála melodie nějaké písničky, kterou náhodou někde zaslechla. Dostat se dovnitř, bude ta lehčí část. Usoudila její mladičká hlava a nemyslela nic jiného než dostat se do počítačové místnosti. Potom si dávala od své části práce na chvíli pauzu. Už z dálky viděla u dveří svého jediného věrného spojence pro všechny nekalosti. Pravda, Charotte byla z nich ta, která se dala považovat za andílka. Možná to byla právě Alex, která jí svým způsobem nabádala k takovým činnostem. Ale nikdy jí nemusela dlouze přemlouvat. "Nesledoval tě nikdo?" Otázka naprosto normální ale ona sama musela uznat, že to zní snad skoro jako z nějaké hloupé detektivky. Jako by z nich byly teď dva padouši, které chtějí nějak ohrožovat lidi ve svém okolí, nebo snad zničit svět. Nebylo to nic tak velkého ale správné to taky nebylo. Na její tváři se roztáhl potěšený úsměv. "Takže, jak přesně to chceš udělat?" Zajímala se své mladší sestřenice, která pro ní ale byla jako sestrou. Byla pro ní hlavně tou nejbližší osobou a hned po ní byl teprve Charles a Elisabeth. Maličko zvedla svoje obočí po téhle otázce a vytáhla si ruce ze svých kapes. Tušila, že klíče tato malá dáma také nesehnala. No, nakonec to nebyl takový problém. Sama si ale trochu říkala, že by bylo fajn, kdyby se někam dostaly zcela normálními postupy. Jestli nás při tomhle chytí, tak Charles bude vyvádět jako neřízená střela. Tedy, jestli to dovede. Vlastně, ani si nepamatuji, že bych ho někdy viděla křičet. Všichni lidi křičí ale on? Bože, je to trochu děsivý.
|
|
|
Post by Leanne Charlotte Xavier on Jul 1, 2017 19:16:55 GMT
Schoulená prakticky do klubíčka se opírá o dveře v duchu si opakuje matiku, přičemž vzorečky, které si opakuje se pokouší zrýmovat, stvořit z nich písničku. Takhle si potichoučku pokyvuje hlavou, očka se zalesknou vždy, když se jí povede najít shodu. Snad by i zapomněla, proč zde je, kdyby se nově příchozí sama nepřipomněla. Pozvedne k ní kukadla, její sestřenka se dovedla daleko lépe ovládat než Lea samotná, ale co už, podle toho, co jim vyprávěl táta o jejím tátovi se Erik choval dost podobně. Nebylo to poprvé, co přemítala, jestli by ji měl strejda Erik stejně rád jako Kitty. Těžko říci, v každém případě... z toho, co věděla ji neděsil. Spíš jí připomínal tátu.
Nad její otázkou nespokojeně našpulí pusu. Zjevně nebyla spokojená nad tím minimem důvěry, který jí parťačka prokazuje, jakoby snad byla Lea hloupá, jakoby se snad nedokázala pohybovat potichoučku jako stín. "Kdyby jo, tak je mimořádně omezenej." Pokrčí uraženě ramínky, ale pak se na tváři znovu objeví pokřivený úsměv, neměla potřebu ze sebe dělat uraženou dámičku, na to se na celou akci až moc těšila. To Kitty dovedla být zpravidla uražená kvůli malichernosti a pěkně dlouho, možná proto se tolik neměla ráda s Ninou. Její maličkost ty pocity nesdílela, praštěnou Ninu měla ráda, Loganova dcera měla spoustu skvělých nápadů a dovedla každého napálit. Ráda se učila její triky.
Druhá z kamarádčiných otázek ji nadchne o dost víc, zatváří se důležitě a dospěle, jakoby věděla o všem všechno a bylo prakticky nemožné, aby udělala nějakou chybu. Tedy ve zkratce, přesně tak, jak se dovede tvářit Charles, ale v jejím podání... šlo spíše o žalostnou parodii, ale proč jí kazit iluze? "Takže, nejdřív mě napadlo, že bys prostě mohla uvolnit západku, ten zámek má jednoduchej mechanismus, ale obě víme, jak je táta citlivej na mutanty ve svým okolí i bez Cerebra, takže na to půjdem úplně obyčejně..." Za svého výkladu vytáhne z kapsy pinetku, začne se v zámku štrachat, oči se upírají na otvor v zámku a Lea ani nemukne, celý proces je poměrně rychlý, tudíž jde vidět, že tuhle nezbednou činnost nedělá poprvé. Kdyby tak viděla zámek zevnitř... Jak to v něm šramotí.
Trvá to sotva pár minut, ozve se povzbudivé cvaknutí, Lea nečeká na pochvalu, Kitty byla příliš nevděčný člověk a takové samozřejmé maličkosti, považovala za ordinérní. "Nina mě učila." Prohlásí ještě než schová pinetku zpět do zadní části kalhot, otevře již otevřené dveře a sama vstoupí do bílé místnosti. Na stěnách se objevovaly šedé stíny, které se už mísili s jejich vlastními. Lea si sedne k prvnímu počítači, nasadí si rukavice, kvůli otiskům, to kdyby se se skutečně něco zvrtlo, nevěřila však, že by jí pomohli, který následně zapne. Zadává Stveho heslo, kdo ví, kde ho sehnala, jelikož v tuhle chvíli oprávnění rozhodně nemá. "Jaime mi slíbil, že zabaví Matta, máme asi patnáct minut na to, se porozhlédnout po hangáru." V hlase zazní překvapivá jistota, nebyla přehnaně sebevědomá nicméně díky tomu, že díky několika ťuknutím do klávesnice měla celý areál jako na dlani... kdo by se necítil sebejistý? "Opravdus' byla dneska ve střelbě nejlepší?" V hlase je upřímná zvědavost a pomněnková kukadla na chvíli opustí obrazovku a vyhledají tvář druhé dívky, je to jen pár vteřin, pak pokračuje v datlení.
Povede se. Kamery jsou na nějakou chvíli slepé, na třicet minut určitě. "Tak, můžem vypadnout, Cat." Jemně dloubne kamarádku do boku, byla rozšafná, zatím šlo vše tak hladce... možná až příliš. Teď už to bylo celé na její sestřence.
|
|
|
Post by Kitty 'Alex' Lehnsherr on Jul 1, 2017 20:01:35 GMT
Lehce se ušklíbla nad její poznámkou o tom, jak je Charles citlivý na mutanty ve svém okolí. "On je citlivej snad i na to, když spadne špendlík. Ne jen na mutanty." Zamrmlala trochu nespokojeně. Nebylo to proto, že by se na něj nějak zlobila, nebo jej snad neměla ráda. Jen poukazovala na fakt, že Charles byl jednoduše nepředvídatelný, což jí trochu nahánělo husí kůži. Ne jednou jí chytil v kuchyni, jak tajně chodila v noci na sušenky, když byla ještě mladší. Nebo nedej bože, když je potom nosila Charlotte, která měla na sladké zákaz kvůli nějakému průšvihu. "A navíc chodí jako duch, takže si s tím trochu pohneme, než nás tu on nebo kdokoliv jiný najde." Usoudila polohlasně a maličko se jí snažila popohnat. S lehce zvednutým obočím sledovala k čemu se to vlastně rozhodla. Na malou chvíli se zasekla a přestala vnímat svoje okolí. Vůbec nechápala kde se to tenhle prcek naučil. Cítila v tom nějakou čertovinu a taky že ano. Když jí potom oznámila od koho to umí, lehce se zamračila. Zase ona?! Zahudrovala si sama pro sebe krapet nespokojeně. Jakmile ale byli dveře otevřené, na nic nečekala a vešla dovnitř, na což za sebou tichounce zavřela, kdyby náhodou někdo šel. Ono přeci jen otevřené dveře od místnosti, kde by mělo být zamčeno, to by budilo nežádoucí pozornost a to ani jedna z nich rozhodně nechtěla. "Otázkou je, jestli se mu dá věřit." Usoudila a zaujala svůj typický postoj. Nebylo překvapením, že lidem kolem sebe příliš nevěřila. Neměla k tomu žádný důvod. Neustále Charlotte připomínala, že je až moc přátelská a jednoho dne se jí to vymstí. nemyslela to nikdy zle, to ne, jen se jí snažila svým způsobem chránit. Musela se ale usmát, když položila svojí otázku a její očka se na ní chvíli upnuly přímo na ní. "Hmm, jo, tak nějak. Asi je to vůči ostatním trochu nefér." Usoudila s jistým zamyšlením. "Vzhledem k tomu, že neděláme nic jiného než že střílíme kovové věci, asi jsem proti ostatním trochu ve výhodě." Její hlas dával jasně najevo, že i ona z toho má radost i když to dávala najevo svým vlastním způsobem. A také, skutečně to bylo trochu nefér, protože její mutace především spočívala v magnetismu. Kdyby měli střílet něco gumového, asi by tak dobrá nebyla. Ale na druhou stranu, přeci jen to k něčemu bylo. Mohla tak zlepšovat svojí mutaci a ona to vlastně i brala jako takový malý trénink.
"No tak jdeme, patnáct minut je dlouhá doba na to, zjistit, co tam všechno je." Usoudila a najednou se v ní probudila zvědavost. "Přestaň mi tak říkat." Zakroutila nad tím hlavou trochu pobouřeně. Věděla dobře, jak tohle oslovení nemá ráda a přes to jí tak říkala. Na ní se ale nedovedla zlobit moc dlouho, tedy na svoje poměry. "Uhm, budeme muset ale rychle dveře nějak zavřít." Původně měla na mysli spíše zamknout ale netušila, jestli tohle s tou svojí sponkou zvládne. Ona by to klidně mohla udělat ale byla tu pravděpodobnost, že by na ně pouze upozornila. "Až tam ale budeme, budeš muset hlídat aby nikdo nešel, možná to udělá trochu rámusu." Nad tou myšlenkou se musela zamračit. Hold okolní zvuky ovládat nedovedla. "Nechci aby se mi najednou za zády objevil Hank, přísahám bohu, že už jen jeho stín budí hrůzu. Teda, jen ten stín. Jinak spíš vypadá jako nějaký plyšák, nemyslíš?" Zeptala se jí a maličko se nad tím uchechtla. Hank uměl být skutečně děsivý, když chtěl i když to byl vlastně dobrák. Ale Alex něco říkalo, že naštvat zrovna jeho by nebyl dobrý nápad. A vůbec by je nezachránilo to, kdo jsou jejich rodiče.
|
|
|
Post by Leanne Charlotte Xavier on Jul 8, 2017 15:58:58 GMT
"Je to prostě přecitlivělej člověk. Možná ti právě teď kouká do hlavy, obě víme, že jsi citlivá jako pařez." Lotte se usmívá jako sluníčko, jakoby snad své parťačce právě složila bůh ví, jaký kompliment. Nicméně měla pravdu, její vážnou kamarádku málo co dojme a co teprve, když se s ní Lotte sem tam chce mazlit, nasadí výraz čistého utrpení. Ačkoli, abychom jí nekřivdili. Malá Xavierová byla kuplířka, málo co dělala jenom z dobroty srdíčka, jakkoli to uměla ukecat, viděla v tom akcie pro sebe. To byl zřejmě důvod, proč si už teď nenechala házet bobky na hlavu od těch zkušenějších, větších a silnějších. Ba ne, Andílek je velmi rád sebral a strčil je dotyčnému před čumák. "Má spoustu utajovaných schopností, zapomínáš, jak vždycky ví o všem ještě dřív než tě to i napadne?" Bylo zjevné, že by tuhle dovednost po rodičích ráda zdědila, zjevně jí dvakrát netrápilo, jak čas rychle utíká a že pokud je načapou, budou vytahané uši tím nejmenším. Kdepak, kdyby je našli, Lea velmi snadno uteče, její umění skrývání se bylo už teď nadprůměrné. Přesto bylo nepravděpodobné, že by své parťačce utekla, byla na ni až příliš fixovaná.
Jak se tak vrtá v zámku, prsty pracují velmi rychle, očiska propalují kovový krám, který nedělá to, co by chtěla a sice necvakne, Lei tedy naprosto ujde kamarádčin načuřený výraz, všímá si svého a... nu, promlouvá jí do dušičky. Velmi dobře si uvědomuje, že Nina je pomyslným klínem mezi ní a Kitty, aspoň její parťačka to tak vnímá, že tři je špatný počet a že se nikomu nedá věřit. Vždyť... nejde pořád jen utíkat, všichni, co žijí v institutu jsou na jedné lodi. "Zkus jí dát šanci, Kitty, kvůli mě, Nina je moc fajn, nepodrazí nás. A umí spoustu věcí, který by se nám mohly hodit tam venku." A v tom, jakoby snad řekla kouzelné slovíčko, jí zámek poslechne, souhlasně cvakne.
"Těžko říct, ale slíbila jsem, že se nabourám na Kapitánův účet." Stíhá mluvit a datlit do klávesnice zároveň mlít pantem. Bylo zjevné, že se rozhodně potatila, jakoby snad byla starý mazák, velmi dobře schovávala za sebevědomím ťukáním hodiny a hodiny tréninku, kdy vytrvale Hanka otravovala s informatikou a Tonyho s hackrováním. Lei bylo zkrátka všude plno. U strejdy Tonyho si navíc mohla být jistá, že je nepráskne, byl pro každou špatnost. Konec konců, to on Leu namotivoval k téhle nepleše, on a Logan. Proč jí jen táta nechtěl pustit do letounu X-Menů?
"Ale, Kitty... Podvádět se nemá!" Zašermuje před ní hrdinně prstíčkem, přičemž ji jemně dloubne do hrudníku. Nesnaží se ji zbavit toho příjemného pocitu, pro ni přeci je jednička, nemusí vyhrávat. Vždyť měly podobný cíl, vystoupit ze stínů úspěšných otců. Už teď chtěla být prostě Lea Xavier, ne dcera Charlese Xaviera. A Kitty? Kolikrát na ni ukazovali jako 'ta holka od Magneta'. Nebylo to poprvé, co Lotte vrtaly hlavou dospělácké úvahy. Z přemítání ji vytrhne až brumlání starší dívky. Seskočí z točitého křesla a... až pozdě jí dojde, kde má její plán mezeru. Mohla si pogratulovat, jelikož historii na počítači vymazala, jak nepravděpodobné bylo, že by flákač jako Tony opomněl zamknout dveře učebny. Pokud je nechytí, všechno bude jakžtakž v klidu. "Ne, budem spoléhat na Tonyho sklerózu." Odvětí nakonec. Zavře dvířka, ještě se naposledy rozhlídne a rádoby sebevědomě vyrazí vstříc peklu.
"Rozkaz, šéfe!" Poslušně zasalutuje, jde znát, že bojuje s touhou nezačít se vyptávat na podrobnosti, ohledně jejího podílu rozvratné rebelské činnosti. "Asi si pohnem, už se nemůžu dočkat až uvidím všechny ty kolosy!" Nedočkavě si poposkočí, jakkoli se pokoušela o dospělý výraz a postoj, byl v nenávratnu pryč. "Jen si ho vzít do postele, víš, že si o něm v Grónsku mysleli, že je to Yetti?" Zazubí se na ní a... a už konečně opustí učební komplex. Ovane je letní vzdoušek.
|
|